To, že je něco hodně špatně, jsem pochopila v momentě, kdy se mi na ulici na vzdálenost cca 10 metrů nepodařilo rozeznat kufr od psa. Na pár kroků jsem nepoznala vlastního manžela a o řízení auta nemohla být ani řeč. Když jsem otevřela knihu, tak jsem myslela, že text je vytištěn šedivě. Prakticky jsem přestala jezdit na kole, přestože jsem kdysi objela půl Evropy. Zkrátka všechno špatně. Diagnoza „šedý zákal v kombinaci s mými dioptriemi” byla smrticí.

Kostky jsou vrženy

Operace, o které můj optik a i někteří známí, kteří ji absolovovali, říkali, že je to jenom fik fik, nade mnou visela jako Damoklův meč. Vzdorovala jsem, ráno jsem vycházela na ulici s nadějí, že tak, jak se stav rychle zhoršoval, se třeba stejně rychle zlepší. Naivka… Jednoho dne jsem se žertem o svých „radostech” s šeroslepostí svěřila své kolegyni z brněnské redakce.  Je to žena činu a poté, co jsme dohovořily, neváhala kontaktovat svého klienta z kliniky NeoVize a předala jim mé číslo.

Pokud bojujete se závislostí na cigaretách, existuje spousta důvodů, proč tento boj nevzdat. Zároveň si však zkuste sáhnout do svědomí, zda nemáte ještě jeden – pravděpodobně rizikovější – problém, kterým je potlačování emocí.
Když už kouříte, šlukujte. Za vznikem rakoviny mohou být potlačené emoce

Byla jsem opravdu překvapená, když mi vzápětí zavolali z pražské pobočky, abych si domluvila termín předoperačních vyšetření. A poté už to šlo ráz na ráz. Přijetí na klinice bylo opravdu milé, vyšetření důkladné, termín zákroku dohodnut. Bylo rozhodnuto. Samotná operace proběhla skutečně rychle, byl to vlastně i hezký vizuální zážitek bez jediného pocitu bolesti. Pan doktor Továrek  během zákroku i žertoval. Ve středu mi spravil jedno oko, v pátek to druhé.

Prozření

Největší prozření přišlo ve chvíli, kdy jsem s hrůzou zjistila, co všechno jsem poslední roky neviděla. Sojka sedící na javoru před mým oknem, barva nového trička, ale i upatlaná kuchyňská linka a vrásky na krku. No co už, některé věci asi tak úplně vidět nepotřebuju, ale je dobře, že je vidím. Dva dny jsem chodila po Praze a jen se koukala, kde je opravený dům nebo kde zasadili kytky. Najednou jsem zdravila známé, protože jsem je konečně poznávala. Vlastně nevím, jak dlouho jsem všechny krásy světa viděla nebarevně a romazaně.

A ani nevím, jak se mi v mé práci grafičky dařilo odhadovat barvy na monitoru, nebo jak jsem mohla přečíst docela dost knih, uplést několik svetrů nebo na začátku pandemie šít roušky. Nevím, jak dlouho se podobné věci dají dělat tzv. popaměti. Pamatovala jsem si barvu střechy chaty na druhém břehu řeky, ale že ve skutečnosti před půl rokem vyměnili krytinu a že je místo zelené červená, jsem zjistila, až když jsem začala znovu pořádně vidět. 

Ztráty

O co jsem přišla – to jsou moje brýle. Mám jich opravdu dost, tím že jsem je potřebovala skoro dvacet let svého života, se mi z nich stala skoro sběratelská záležitost. Pořád jsem hledala ty aktuální, na které zrovna vidím. Několikrát jsem je odložila, tu do ledničky,  tu do mikrovlnky nebo do vany. Občas jsem se musela s některými rozloučit, protože zachutnaly naší psici, ale stejně jsem znovu s radostí objevovala tvar nebo barvu nových, které se mi zalíbily.

Po nemoci jí zůstala díra v hlavě. Teď ví, že rakovinu nemají jen staří

Mám trpělivého a vše chápajícího optika, který mi ochotně zasklil dioptriemi i brýle koupené v žertovných předmětech. Teď je moje sbírka u ledu. Naštěstí. Konec hledání, zamlžování (hlavně v rouškové době) a nekonečného čištění, aby přes ně bylo alespoň trochu něco vidět.

Závěrem

Kdybych podobný text četla před půl rokem, tak si asi řeknu – blábol, tobě se to kecá, když už to máš za sebou. Nejtěžší na celé anabázi bylo rozhodnutí změnit zoufalý stav věci. Velmi mi ale pomohl přístup personálu kliniky, který mě vlastně nenechal vydechnout. Nebyl čas pochybovat, nebo dokonce couvnout. Žádné – přijďte za měsíc, vyšetříme a zákrok uděláme někdy v…  Bohužel ne všechny zdravotní problémy se dají zvládnout tak rychle a jednoduše, i když to tak na začátku nevypadá. Život bez brýlí je skvělý.