Jen pár dnů po vypuknutí metanolové aféry. Tam se mladá dívka napila alkoholu, který obsahoval jedovatý metanol. Právě kvůli této metanolové smrtící směsi zemřelo do dnešního dne více než 50 lidí. Směsi, která se dostala na trh mezi lidi jako levný alkohol. Bohužel, napila se jej i jednadvaceti­letá Míša.

Její matce Janě Švejdové chybí každý den. Žádný trest jí už nevrátí její dítě. Přesto měla sílu a došla ke krajskému soudu ve Zlíně podívat se, jak budou potrestáni ti, kteří nesou vinu za smrt její dcery.

Koho viníte ze smrti vaší dcery?

Mám zlost na Malátka, on kšeftoval s alkoholem. Ten závadný alkohol u něj našli. On se pořád cítí nevinný. Ten trest pro něj je mírný, pro všechny. Myslela jsem, že padnou vyšší tresty. Vždyť Malátek dostal jen sedm let.

Přesto, soud je uznal vinnými, ulevilo se vám po vynesení rozsudku?

Neulevilo. Víte, už jsem se smířila s tím, že dcera je mrtvá, že to už nezměním. Máme doma její fotky, ona je stále s námi. Nechala jsem udělat její poslední momentky, máme je vystavené. Jinak se s tím učím žít, ale to nejde. To se nedá. Neříkám, že jsem měla tři holky, říkám, že mám tři holky pořád. Prostě ona žije s námi.

Jak na vaši Míšu vzpomínáte?

Vzpomínám na ni v dobrém i v tom horším. Ona byla, jak se říká, „čertovo kvítko" už odmalička. Bývala ale i strašně moc hodná, jenže chytla se party a nechtěla si to nechat vymluvit. Neposlechla mne. Ale, vždyť už byla dospělá. Už si žila podle sebe. Většinou přišla, když potřebovala pomoct. Zkrátka si nedala i někdy říct. Mrzí mne, že od Malátka jsem jí nepomohla.

Jak jste se tu zprávu dozvěděla?

Šla jsem v pondělí do práce v šest hodin. Míšu našli o půl šesté.

Sousedka mi do očí řekla, že mám mrtvou dceru. Tak jsem běhala po městě a zjišťovala, jestli je to pravda. Vytočila jsem 158 a oni mě poslali na nejbližší služebnu. Tam mi řekli, že ano, že je mrtvá a já jsem se zhroutila. Pak mě odvezli do budovy policie na Výstavišti. Tam mě spojili s policistou, který to vyšetřoval.

Řekl mi, že si mám zavolat na pitevnu a pak mi pověděl: „Tak už jste to zjistila," to bylo hrozné.

Na pitevně mi řekli: „Zařizujte pohřeb," tak jsem chtěla vidět fotky z místa činu. To byla hrůza. Mrzí mne však, že selhala policie, že mi ani neoznámila, že dcera je mrtvá. Že jsem se to dozvěděla náhodně. Já jsem ani neviděla, koho jsem pohřbila, až jsem viděla fotky z místa činu a fotky z pitvy. To bych nepřála nikomu. To se vám všechno vrací. Pak po smrti dcery jsem nechtěla žít, chtěla jsem se zabít. Později jsem skončila v nemocnici.

Kdo vám nejvíce pomohl „jít dál" po tak strašné události?

Mám ještě dvě dcery. Desetiletá žije se mnou a o o rok starší se stará tatínek. Obě mě drží nad vodou. Kvůli nim musím mít sílu jít dál, vzpamatovat se. Pracovala jsem na LDN, ale musela jsem tam po smrti dcery skončit. Pomáhá mi i sdružení Kompas. Neměla jsem práci a neměli jsme ani z čeho žít. Ve družení mi pomohli řešit problémy, ať už s úřady, nebo i s tím například, když je mi těžko a jsem ve špatném psychickém stavu.

Zkuste říct, jaké jste měla pocity…

Nikdy jsem nepochopila, co cítí lidé, kteří přijdou o dítě, dokud jsem to neprožila .Teď to vím. Ten pocit se nedá popsat, nedá se to říct. Neumím to. V srdci mám obrovský
stesk a bolest.