Oběti podle ní nehlásí znásilnění zejména proto, že se bojí nešetrného zacházení ze strany vyšetřujících, odsouzení společnosti či negativního dopadu na partnerský vztah.

Podle Kristýny Ciprové z GS z další diskuse vyplynulo, že jsou pro zlepšení situace nutné například další právní úpravy související se znásilněním, vzdělávání v problematice, vytvoření Národního akčního plánu, včasná odborná pomoc pro poškozené, kampaně médií a spolupráce neziskových organizací.

Policejní statistiky uvádějí za loňský rok 480 případů znásilnění. "Oznamováno je však pouze kolem osmi procent případů, u zneužití dětí v rodině jsou to zhruba tři procenta," řekla ČTK Čírtková. Podobné údaje podle ní vykazují i ostatní státy Evropské unie. Znásilněné oběti jsou po činu často ve špatném psychickém stavu a nemají sílu dále bojovat, pouze 20 procent podle psycholožky uplatní později svá práva například v soudním řízení.

"Tento druh trestného činu je zároveň chudý na svědky, dokazování je, kromě případů těžké zdravotní újmy, složité," uvedla Čírtková. Většinou proti sobě stojí dvě protikladná tvrzení. GS a Persefona pak na webových stránkách dodávají, že jednou z příčin, proč oběti o znásilnění mlčí, je jejich vztah k násilníkovi. Až tři čtvrtiny pachatelů udržovali před činem podle organizací určitý kontakt s obětí, až čtvrtina pachatelů sexuálně napadá bývalé manželky.

Napravit situaci by podle Čírtkové mohla bezpečná lékařská vyšetření, která budou diskrétní a bez čekání, a oběť tak nebudou ještě víc traumatizovat. Zkvalitnit by se měl i první kontakt s obětí. Všichni, kteří s ní přijdou do styku by měli být podle psycholožky proškoleni. Policie prý plánuje nové postupy, které by mohly situaci zlepšit. Například chce posílat k případům psychologa.

Ciprová dodala, že k problematice musí zaujmout společnost jednotné a jasné stanovisko, důležitý je například postoj politiků. Pomoci by měla i cílená prevence u dětí, rodičů nebo pedagogů. Neziskové organizace by pak měly poskytovat dostatek informací k problematice a vzájemně si předávat klienty, média zase napomoci k citlivějšímu přístupu společnosti k tématu znásilnění.

Se sexuálním násilím se podle GS a Persefony setká během svého života až 25 procent žen a šest až deset procent mužů. Z analýzy sdružení pak například vyplynulo, že oběti často neznají svá práva v trestním řízení a nevědí, jaké možnosti pomoci mají.

V Česku je denně znásilněno deset osob

Znásilnění. Odsouzeníhodný trestný čin, za nějž se ovšem do vězení příliš často nechodí. Důvod je prostý: oběti se stydí přiznat a přepadení neohlásí.

Přitom statistika je děsivá, denně podle nich dochází k jednomu až dvěma případům a jejich skutečný počet je až desetinásobně vyšší. Zaznělo to na kulatém stolu v rámci projektu Stop znásilnění. „Znásilnění je bohužel problém, který není řešen systémově: z hlediska prevence, podpory, ochrany a obětí,“ uvedla Klára Laurenčíková, vrchní ředitelka sekce speciálního vzdělávání ministerstva školství.

Nejotřesnější činy většinou zůstávají skryty. Policejní psycholožka a soudní znalkyně, Ludmila Čírtková, uvedla, že ačkoli v legislativě došlo k mnohým změnám, v praxi se situace příliš nemění. „Pokud si oběť může vybrat, tak znásilnění nenahlásí. Znásilněná osoba totiž nevěří ve stíhání pachatele, případně se bojí o svou bezpečnost,“ míní Čírtková. Upozornila přitom, že útočných znásilnění je minimum, jejich největší část představují znásilnění vztahová, tedy taková, kdy jsou znásilněná osoba a pachatel blízké osoby.

Obětí žena či muž

V českém právu došlo k výrazným změnám už před devíti lety, kdy se začalo trestat nejen donucení k souloži, ale též k jinému obdobnému pohlavnímu styku, přičemž obětí může být kdokoli bez ohledu na pohlaví.

Od ledna, kdy vešel v platnost nový trestní kodex, soudy musejí přihlížet i k míře násilného chování a zneužití výsadního postavení pachatele. „Nový trestní zákoník ovšem neřeší problém vysoké míry podmíněných odsouzení a specifickým problémem u případů vztahového násilí zůstává stíhání se souhlasem poškozeného,“ uvedla právnička Barbara Havelková.

Jak ale připomněl psycholog a učitel na Vyšší policejní škole MV v Brně Lukáš Sedláček, téma práce s obětí znásilnění není do výuky zatím pevně zařazeno, a je tedy na konkrétním vyučujícím, zda s budoucími policisty a policistkami provede nácvik, jak s obětí citlivě komunikovat a jak jí pomoci. Diskutující také zdůraznili, že na rozdíl od jiných států EU v Česku není problematika znásilnění a jeho obětí vnímána jako silné téma.