Kliknutím zvětšíteV půl páté odpoledne 27. května 1942 začal německý rozhlas vysílat na celém území Protektorátu Čechy a Morava strašidelně znějící zprávu, kterou o půl hodiny později zopakoval i český rozhlas:
„Dne 27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha. Kdo pachatele přechovává, anebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou…“
U Fafků
Zprávu slyšely také tři ženy obývající vinohradský byt v čísle 11 na nároží Kolínské a Slezské ulice. Předčasně zešedivělá mamka Liboslava Fafková a její dvě dcery, starší Rela a mladší Liboslava, jíž ovšem nikdo neřekne jinak než Liběna.
Spolu s nimi v bytě bydlel také taťka Petr Fafek, ten byl ovšem toho dne služebně ve venkovské léčebně Ligy společností Červeného kříže, pro niž pracoval jako vrchní účetní. Místo něj ale byl v tu chvíli v bytě Fafkových jiný muž. Přiběhl krátce po poledni, ženy ho vpustily dovnitř, protože jim byl velmi dobře známý. Říkali mu Zdeněk a spolu s jeho kamarádem Ottou ho měly na bytě už od 25. března. Teprve v půli května mu taťka Fafek domluvil nové ubytování u bývalého učitele své dcery Josefa Ogouna v Dejvicích.
Fafkovi i Ogounovi věděli, že Zdeněk Vyskočil a Otto Strnad jsou českoslovenští parašutisté, kteří seskočili do protektorátu z britského letadla, ale jejich konkrétní úkol neznali, i když si ho možná domýšleli. Také nevěděli, že skutečné jméno „Zdeňka“ zní Josef Gabčík a „Otta“, že je Jan Kubiš. Ve chvíli, kdy se z pouličních amplionů i z domácích přijímačů ozvalo zlověstné hlášení, však už ženy dobře chápaly, že jedním z oněch hledaných pachatelů je právě Zdeněk. Přesto ho neposlaly na ulici.
Prohlídky bytů začaly v hermeticky uzavřené Praze ve 21 hodin. Tisíce pátračů z řad německé pořádkové policie, gestapa, kripa (nacistické kriminální policie), SA, SS, Sicherheitspolizei, a NSKK (Nacionálně socialistického motoristického sboru), začaly spolu se třemi prapory wehrmachtu a dvanácti sty příslušníky protektorátní policie prohlížet v předem rozdělených úsecích všech pražských čtvrtí dům po domu.
Na roh Kolínské a Slezské dorazili pátrači nad ránem. Gabčík čekal v okénku koupelny vedoucím do světlíku, přes nějž se měl v případě prohlídky dostat do otevřeného okna záchodu protějšího bytu. Němci ale číslo 11 nakonec minuli. Měli určený čas, během nějž museli prohlédnout celý úsek, a zjistili, že by to při prohlídce úplně všech vchodů nestihli.
U Piskáčků
Štěstí stálo také při Janu Kubišovi, který byl ještě ve složitější a nebezpečnější situaci než Gabčík. Bomba, kterou hodil po Heydrichově autě, dopadla místo dovnitř vozu jen na vnější stupátko, a Kubiš utrpěl při následné explozi tržnou ránu nad obočím, jež velmi prudce krvácela. Na kole odjel do Libně, kde odstavil zakrvácené kolo před prodejnou Bati a zamířil k rodině Novákových, která patřila do okruhu spolupracovníků parašutistů.
Kolo odvedla čtrnáctiletá dcera Novákových Jindřiška (neušla přitom bohužel pozornosti několika žen, jež později udaly její popis Němcům) a Kubiš, jenž si uvědomoval, že jeho nápadného zjevu si řada lidí všimla, se od Novákových přesunul do Vysočan k rodině odbojáře Jaroslava Piskáčka. Ten pak nechal přes dalšího známého Antonína Oktábce vzkázat pro lékaře Břetislava Lyčku, jenž v podvečer ošetřil Kubišovi zraněné oko.
Kolo, které Jindřiška odvedla od Bati k Novákovým na dvůr, se ještě týž večer znovu stěhovalo – tentokrát pro něj došel syn Piskáčkových Miroslav a odvezl je jeho původnímu majiteli, jímž byl Jaroslav Smrž.
Následnou noc strávil Kubiš u Piskáčků podobně jako Gabčík u Fafků bez újmy, protože Němci byt při prohlídkách minuli. Oba parašutisté si však hned ráno uvědomili, že nemohou tyto početné rodiny nadále vystavovat riziku, a jejich byty opustili.
U přítelkyň
Kubiš ještě zkusil zajít pro Gabčíka k Fafkovým, jeho spolubojovník byl už ale pryč. Kubiš si uvědomil, kam asi mohl jít. „Jan to uhodl. Tady by byl Josef ohrožoval životy čtyř lidí. Odešel tedy tam, kde jeho osoba bude znamenat nebezpečí jen pro jednoho člověka, či spíše pro jednu ženu. Rozhodl se napodobit ho. Ostatně to Marii přece také slíbil,“ píše Jaroslav Andrejs v knize Smrt Boha Smrti.
Oba muži si totiž našli v Praze přítelkyně: Gabčík měl na Pankráci Annu Malinovou, Kubiš v Magdeburské ulici (dnešní Letenské) na Malé Straně Marii Kovárníkovou.
Andrejs se ale lehce mýlí, protože ani tyto ženy nežily úplně samy – Malinová měla tříletou dcerku a Kovárníková žila se sestrou Ludmilou, jež rovněž sama vychovávala třiapůlletou dceru (její otec a Ludmilin manžel byl ve vězení za sabotáž).
Podle pozdější výpovědi Anny Malinové před německým soudem, jak ji zachytil protektorátní žurnalista, prý Gabčík dorazil do jejího bytu v osamělém pavlačovém domě na Pankráci ve čtvrtek 28. května 1942 odpoledne. Když na téma atentátu rozzlobeně prohlásila: „Kdo takovou věc udělal, je lump!“, tak jí údajně schlíple odpověděl: „V tom případě ten lump stojí před tebou.“
Ani jedna z žen však svého nového přítele Němcům nevydala a obě je ukryly až do odchodu obou parašutistů do krypty kostela v Resslově ulici.
Na své někdejší nájemníky nezanevřely ani sestry Fafkovy. Ještě 30. května doprovodily Kubiše s Gabčíkem do pražského kina Flora na film „Posvátná dýka“ o lásce domorodců v tropické džungli. Ve společnosti mladých dívek nebyli parašutisté nápadní, film sám je však nijak nezajímal – potřebovali vidět pátrací filmový šot sdělující, co všechno Němci zajistili na místě atentátu a co a koho hledají.
Ženy nezradily
Ženy a dívky patřily k nejoddanějším a nejodvážnějším spolupracovnicím parašutistů a mimořádnou odolnost prokázaly i po dopadení gestapem po zradě Karla Čurdy. Díky tomu přežili výše zmínění Ogounovi, o nichž Čurda nevěděl. Za to o nich věděli Fafkovi, kteří byli zatčeni 22. června. Ani přes mučení v Pankrácké věznici ale své přátele neprozradili.
„Paní Fafkovou nechali stát tři dny a noci na chodbě bez jídla, aby prozradila další ubytovatele. Ona se dala mučit a slova neřekla! To je hrdinství hodné českých bratří!“ napsala později ve svých vzpomínkách herečka Božena Půlpánová, která byla vězněna na Pankráci ve stejné době jako mamka Liboslava Fafková.
Díky nesmírné obětavosti a nezlomné odvaze Fafkových Ogounovi nakonec vyvázli. Ze spolupracovníků uvedených v tomto textu bohužel jako jediní. Všichni ostatní, včetně dívek ještě ve školním věku, zaplatili svou nezištnou a kurážnou pomoc parašutistům životem.
30
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
