„Jednou po pařbě jsem seděl na Stodolní ulici společensky unaven u čaje, spolužáci popíjeli dál a já prý vypadal hrozně smutně. Přisedla si a zdál jsem se jí méně zkažený než ostatní,“ vzpomíná Radúz na jejich osudové setkání. Své ANO si řekli v rožnovském kostele, před třemi lety se jim narodila dcera Matylda, společné mají i angažmá v Národním divadle.

Radúzi, pocházíte z Rožnova, vy, Marto, z Těškovic u Opavy. Jak se vůbec dvěma Moravákům žije v Praze? Museli jste si dlouho zvykat?

Radúz: Když jsem si v patnácti začal plnit svůj sen studiem herectví na konzervatoři v Ostravě, tak jedním z mých dalších největších přání bylo bydlet a pracovat v Praze. Miluju to město! Samozřejmě, že se mi po Valašsku často stýská a jsem rád, že jsem jako dítě vyrůstal mezi horami, měl to kousek do lesa na hřiby a znal se téměř s každým druhým Rožnovákem. Opravdu si ale neumím představit, že bych dělal to, co dělám, jinde než v Praze.

Marta: Mám to podobně. Když jsem přišla do Prahy, nikoho jsem tady tenkrát neznala, navíc Radúz i všichni mí blízcí kamarádi žili daleko. Měla jsem ovšem hodně práce, takže nebyl čas si stýskat. Prahu si ale každý zamiluje a teď už se tady cítím jako doma. Jen jsme si, během adventu, daleko víc uvědomovali, jak je smutné, že Matylda má své prarodiče tak daleko.

Sólistka baletu Národního divadla Marta Máchová Drastíková (*1986) vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a během studií vystupovala v inscenacích Národního divadla moravskoslezského. Po absolutoriu nastoupila do Národního divadla v Praze, má za sebou i dvouletou zkušenost ve Vídeňském státním baletu, kde tančila pod vedením Manuela Legrise, bývalého prvního sólisty pařížské Opery. Je držitelkou Ceny Thálie 2013 za roli Julie z baletu Romeo a Julie v choreografii Petra Zusky. V současnosti účinkuje v inscenacích Louskáček – Vánoční příběh, Kylián – Mosty času, Marná opatrnost, Timeless, Valmont a Romeo a Julie.

Jak jste tedy čekání na Ježíška spolu prožívali?

Marta: Každý rok zahajujeme advent pečením perníčků, já vyrábím věnec, snažím se napéct i nějaké to cukroví.

Počkejte, cukroví? Jako baletka se přece musíte neustále hlídat, vy pečete vánoční sladkosti? To připravujete, a dokonce i jíte klasický bramborový salát!?

Marta: V žádném případě se nehlídám. Vydám při tanci spoustu energie, a navíc máme během Vánoc obvykle maraton představení Louskáček, takže vše hned spálím. Letos poprvé mi se vším pomáhala i dcera, takže to bylo opravdu zábavné. S Radúzem jsme pro ni – rovněž poprvé – vyrobili adventní kalendář s překvapením na každý den, k němuž Matylda utíkala hned ráno po probuzení.

Změnily se nějak výrazně vaše svátky s narozením dcery?

Radúz: S příchodem Matyldy se změnilo a obrátilo naruby naprosto vše, nejen svátky. (smích) Nedávno jsem ale zrovna přemýšlel nad tím, že by pro ni bylo určitě mnohem lepší trávit sváteční čas na Moravě, jako jsme to zažili kdysi my. Bez toho neustálého spěchu, blikajících chrámů konzumu, a viděla by taky konečně někdy i pořádný sníh.

Vzpomenete si na své nejkrásnější Vánoce, třeba právě ty dávné, dětské? Inspirovali jste se u rodičů nebo ze zvyků vašeho kraje a dodržujete i jiné vánoční rituály, jež jste si přinesli ze svého rodiště?

Radúz: Nepamatuju si asi žádné konkrétní, ale miloval jsem svátky, když nás bylo u štědrovečerního stolu co nejvíc, že se pak musely dokonce brát židle i z pokojíčku. Vánoce v Rožnově mám tradičně spojeny s návštěvou živého betléma ve valašském muzeu, valašskou kyselicí k obědu, večer samozřejmě kapr a tátova rybí polévka, pouštění lodiček ze skořápek, máma za klavírem a zpívání snad všech koled, které existují.

Marta: Odmala si pamatuju držení půstu, abychom viděli zlaté prasátko. Na oběd jíme sladkou ovesnou kaši a večer u nás nechybí kapr a bramborový salát. Téměř celá vesnice se pak potká na půlnoční mši, kde je nejkouzelnějším okamžikem, když všichni zpíváme Tichou noc jen za svitu svíček. Pak se jde zasněženou cestičkou domů a před spaním si dáváme vánoční punč.

Těšíte se i na pohádky?

Marta: Kvůli Matyldě teď musíme koukat na hodně pohádek, protože je naprosto zbožňuje. Takže téměř každý volný večer přemýšlíme nad tím, kterou si pustíme. Zatím to vypadá, že mezi její nejoblíbenější patří Anděl Páně a S čerty nejsou žerty.

Vy ostatně musíte mít k pohádkám přímo osudový vztah, Radúzi, vždyť máte dokonce pohádkové jméno. Věří vám lidé, že vás tak rodiče skutečně pojmenovali a že nejde jen o šikovně vymyšlený pseudonym?

Radúz: Už jsem si docela zvykl, že téměř každý mé jméno při seznamování nějak okomentuje. Za pseudonym to považuje málokdo, většina se mě „vtipně“ ptá, kde jsem nechal Mahulenu… Naše babička milovala divadlo a pojmenovala proto své dva syny Dalibor a Radúz, což je můj otec. Ale mně se mé neobvyklé jméno líbí. Ve škole jsem byl navíc jediný.

Herec Radúz Mácha (*1987) chtěl být sportovcem, pod vlivem dramatického kroužku se ovšem přihlásil na ostravskou konzervatoř. Po absolutoriu vystudoval rovněž brněnskou JAMU. Již během studií hostoval v Těšínském divadle, Divadle Petra Bezruče, Národním divadle moravskoslezském, Huse na provázku či HaDivadle. Od srpna 2011 je členem Činohry Národního divadla. V současném repertoáru ho můžete vidět například v inscenacích Modrý pták, Manon Lescaut, Spalovač mrtvol, Faust, Vítejte v Thébách nebo Netrpělivost srdce. Objevuje se i před kamerou, výrazné role ztvárnil v seriálech Cesty domů, Já, Mattoni či filmech Přijde letos Ježíšek?, Epilog nebo Jáma.

Kolik je vůbec v Česku Radúzů?

Radúz: Prý dokonce padesát, ale já znám jen mého taťku a ještě jednoho, který mě kontaktoval přes Facebook, jestli prý neuděláme nějaký sraz Radúzů v Čechách. Zatím na to ještě nedošlo.

Oba o Vánocích často hrajete, není vám to trochu líto, nebo se naopak do divadla o svátcích těšíte? Čím je pro vás hraní na Boží hod či na Štěpána výjimečné?

Marta: Abychom byli upřímní, raději bychom zůstali přes svátky na Moravě a s rodinou, než 25. prosince v sedm ráno mířit vlakem směr hlavní město. Ale dokážeme si to zpříjemnit cukrovím v zákulisí a plánováním volna o letních prázdninách.

Sama jste zmínila, že jedním z pravidelných vánočních rituálů mnoha diváků patří návštěva Louskáčka. Proč právě tenhle balet mají všichni s Vánocemi tak pevně spojen?

Marta: Louskáček je krásný vánoční příběh s nádhernou hudbou. Choreografie od Youri Vamose je opravdu kouzelná, plná třpytivých kostýmů, roztančených vloček a splněných dětských přání. Díky představení se všichni diváci naladí na pravou vánoční atmosféru. Radúz to viděl asi šestkrát. (smích)

Dlouho jste byl, Radúzi, na divadelních prknech prototypem kladného hrdiny, poslední dobou ale přišla výrazná změna. Ve Vítejte v Thébách hrajete nebezpečného opozičního politika, v nedávno premiérované Netrpělivosti srdce zase poněkud rozpolceného, až slabošského hrdinu. Teď dokonce zkoušíte mrtvého milence, řekla bych téměř upíra v baladě Svatební košile v inscenaci Kytice…

Radúz: Za poslední dva roky mě potkaly opravdu krásné a různorodé příležitosti. V Netrpělivosti srdce, kde mám hlavní roli, opravdu neslezu ani na vteřinu z jeviště, a jsem za to nesmírně šťastný… Vždy se v chování svých postav snažím hledat nějakou podobnou zkušenost či malý detail z osobního života, který by mi při vytváření role mohl jakkoli pomoci. Je ale pravda, že u Tydea z inscenace Vítejte v Thébách jsem nic takového – na(ne)štěstí – neobjevil. Princ Tydeus, jak se ho snažíme vyložit, prostě žije nezřízený život na zcela opačném konci světa než Radúz Mácha, ve svém bizarním oděvu burcuje davy a nezná hranic. Ti dva se nikdy v životě nemohou reálně potkat – a to je přece pro herce obrovská výzva.

V připravované Kytici tvůrčího dua SKUTR se samozřejmě objeví i balada Štědrý den. I když v ní sám Karel Jaromír Erben říká, že „lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu“, toužíte vy sami o Vánocích nahlédnout do budoucnosti? Co si vlastně nejvíce přejete do nového roku?

Radúz: Kdyby to tak opravdu fungovalo, tak bych v žádném případě nebral na Štědrý večer sekeru, nerozsekával ledy pod vrbou a do budoucnosti nenahlížel. Život by pak byl docela nuda. Ale moc bychom si oba pro Matyldu přáli, aby ten budoucí svět kolem ní byl o něco férovější, upřímnější a aby slovo pravdoláskař nebylo nadávkou.