Kliknutím zvětšíteK ikonickým historickým záběrům z Bostonského maratonu patří slavná fotografie z roku 1967, na níž pronásleduje stoicky běžící dvacetiletou Kathrine Switzerovou jeden z funkcionářů maratonu, skotsko-americký běžec a fyzioterapeut Jock Semple, a snaží se ji násilím zastavit. Do dějin také vstoupil jeho vzteklý křik: „Vypadni z mého závodu a naval to číslo!“
Zatímco dívka se snažila běsnícího Sempla ignorovat, její trenér a spoluběžec i ostatní běžci se snažili běsnícího funkcionáře od ní oddělit.
V té době již více než šedesátiletý Semple skutečně považoval Bostonský maraton za svůj a dlužno dodat, že do značné míry právem. Dobrovolně ho řídil po celá desetiletí a udržoval tuto akci nad vodou i v dobách, kdy o ni tisk a běžci ztráceli zájem. Vykonával podstatnou část kompletní organizace závodu, zpracovával většinu přihlášek a tradičně přiváděl v den závodu běžce na start trati.
Byl také velmi přísným tradicionalistou, maraton byl pro něj vším, měl ho doslova za posvátný a mezi maratonci byl dobře znám svým zlozvykem útočit fyzicky na ty účastníky, které nepovažoval za dostatečně seriózní. V roce 1957 byl málem obviněn z pokusu o ublížení na zdraví, když se vztekle vrhl na závodníka, který běžel maraton v potápěčských „ploutvích“ a groteskní masce. A představa, že se mu do jeho milovaného závodu začnou plést ženy, byla prostě něco, co nedokázal unést.
Jenže v druhé půli 60. let se právě tohle začalo dít. A jako první se o to zasloužila v roce 1966 tehdy čtyřiadvacetiletá Bobbi Gibbová, která se na start závodu postavila ještě tajně.
Legenda. Roberta Louise „Bobbi' Gibbová je americká běžkyně, která jako vůbec první žena v roce 1966 absolvovala Bostonský maraton. Na snímku z roku 2017
Běh na zapřenou
Také Gibbová, stejně jako o rok později Switzerová, se chtěla na start řádně registrovat. V roce 1966 ale ještě pohořela. Ředitel maratonu Will Cloney ji odmítl slovy: „Ženy nejsou fyziologicky schopné uběhnout maraton a my nemůžeme převzít odpovědnost.“
V té době měl nejdelší oficiálně schválený amatérský závod pro ženy půldruhé míle (necelých 2,5 kilometru). Běžecké boty pro ženy ještě neexistovaly a americká společnost považovala za nevhodné, aby ženy na veřejnosti běhaly. Jenže Bobbi Gibbová se nechtěla nechat jen tak odbýt.
Když se blížil čas závodu, strávila tři noci a čtyři dny v autobuse na cestě ze San Diega v Kalifornii, kde studovala na univerzitě, do domu svých rodičů ve Winchesteru v Massachusetts. Poslední noc přespala u nich a ráno ji její matka vysadila přímo na startu závodu v Hopkintonu.
Bobbi se schovala do křoví a čekala, až závod začne. Běžci se řadili a závod byl odstartován. Když odběhla asi polovina závodníků, vyběhla také a nenápadně se připojila k proudícímu davu.
Měla na sobě bratrovy bermudy, chlapecké tenisky, plavky a mikinu s kapucí, pod kterou skryla dlouhé vlasy. Mikina ji brzy začala zahřívat, ale nesundala si ji. „Věděla jsem, že když mě uvidí, pokusí se mě zastavit,“ řekla. „Dokonce jsem si myslela, že by mě mohli zatknout.“
Netrvalo dlouho a běžci v jejím okolí si uvědomili, že ten, kdo s nimi běží, není další muž. Gibbová čekala, že přivolají policii, ale muži ji podpořili. Dokonce řekli, že jestli se někdo pokusí její běh narušit, zastaví ho. Konečně se cítila trochu bezpečně a sundala si kapuci z hlavy.
Na tohle prosté gesto reagoval dav přihlížejících diváků doslova výbuchem – ne však hněvu, nýbrž nadšení a čisté radosti. Lidé si uvědomili, že Bostonský maraton poprvé běží žena. Muži jásali. Ženy plakaly.
„Cítila jsem se nesmírně povzneseně na duchu, ale nohy mě zabíjely,“ vzpomínala po letech Gibbová. V chlapeckých teniskách se jí totiž nadělaly hrozné puchýře a každý krok ji bolel. Současně ale vnitřně chápala, že nemůže závod vzdát.
„Věděla jsem, že ho musím dokončit, jinak vrátím ženy o 50 let zpět. Měla jsem v tu chvíli na bedrech hodně odpovědnosti,“ uváděla Gibbová.
Běh přes Wellesley College
Klíčovým okamžikem se pak pro ni stal běh skrz Wellesley College, jemuž se často říkalo „tunel vřískotu“. Vzpomněla si, že míjela ženu, která sledovala závod se svými dětmi.
„Naše pohledy se setkaly, spojily a v tu chvíli jsem věděla, že je to klíčová událost, kterou už nikdy nemůžeme vrátit… že to skutečně změní způsob, jakým lidé přemýšlejí o ženách,“ řekla.
V té chvíli už o její účasti informovali novináři, zpráva se rozšířila a studentky Wellesley College na ni čekaly, skákaly a křičely.
Pozdější prezidentka Wellesley College Iana Chapman Walshová vzpomínala na stejný den s podobnými emocemi. „Tehdy jsem byla v posledním ročníku. Jako každé jaro jsem vyrazila povzbudit běžce, ale na tomhle maratonském dni bylo něco zvláštního – jako jiskra po drátě se mezi nás všechny rozšířila zpráva, že na trati běží žena. Na chvíli se tunel vřískotu odmlčel. Skenovali jsme obličej po obličeji v bezdechém očekávání. Pak jsme si jí všimli a jásali jako nikdy předtím. Doslova jsme řvali, cítili jsme, že tato žena udělala víc, než jen prolomila genderovou bariéru ve slavném závodu.“
Guvernér Massachusetts John Volpe se s Bobbi setkal v cíli a potřásl jí rukou. Doběhla za tři hodiny, dvacet jedna minut a čtyřicet sekund, čímž překonala dvě třetiny běžců.
Následujícího rána se její výkon dostal na titulní stránku v Record American. Uvnitř pak vyšel článek s titulkem „Roberta získává oficiální podporu: Ženy mohou běžet maraton“. Jeho autor Jack Kendall napsal: „Běžkyně Roberta může způsobit revoluci v legendárním bostonském BAA maratonu – a ostatně v každém dalším běhu na dlouhé tratě pořádaném v zemi.“
Kontroverze na trati
O rok později se Gibbová postavila na start závodu znovu, tentokrát už jako řádně registrovaná účastnice, a nebyla sama. Druhou ženou na trati byla již zmíněná Kathrine Switzerová. Gibbová ji nakonec na trati o téměř hodinu překonala a dokončila závod za tři hodiny, dvacet sedm minut a sedmnáct sekund, běh Switzerové se stal ale možná ještě slavnějším, právě proto, že si jí všiml nedůklivý Semple.
I když ani Switzerová nechtěla působit nápadně a také si vzala mikinu s kapucí, právě ve chvíli, kdy byl upjatý funkcionář poblíž, se jí tato kapuce svezla z hlavy a otec Bostonského maratonu to prostě nevydržel. Fotografie, na nichž se pokouší strhnout jí číslo, proběhly snad všemi novinami po celé Americe.
I přes toto extempore Kathrine doběhla, což dovedlo americkou Amatérskou atletickou unii k tomu, aby změnila svá pravidla a umožnila ženám startovat proti mužům.
To nakonec změnilo postoj i samotného Semplea. „Jakmile byla pravidla upravena a ženy mohly závodit, stal se Jock jedním z jejich nejvěrnějších zastánců. V tomhle byl velmi progresivní,“ uvedla ve vzpomínce na Semplea Marja Bakkerová, jedna z pozdějších organizátorek maratonu.
Semple se navíc se Switzerovou později veřejně usmířil. „Starý Jock Semple a já jsme se stali nejlepšími přáteli,“ řekla Switzerová reportérovi zlistu Boston v roce 2015. „Trvalo to dlouho: šest let. Ale stali jsme se nejlepšími přáteli.“
Ženy v závodu
Na cestu, kterou nejdříve Gibbová a po ní Switzerová vydláždily, se rychle vydávaly další a další ženy. V roce 1968 už spolu s Gibbovou, která se účastnila opět, stanuly na trati Carol Ann Pancková, Elaine Pedersenová a Marjorie Fishová.
V letech 1969, 1970 a 1971 se vítězkou žen stala Sara Mae Bermanová a v roce 1972 vyhrála Nina Kuscsiková první oficiálně schválenou ženskou divizi.
V roce 1996, při stém běhu Bostonského maratonu a třicátém výročí prvního běhu Gibbové, uznala Bostonská atletická asociace oficiálně její tři vítězství v letech 1966, 1967 a 1968 a udělila jí medaili. Její jméno bylo zapsáno se jmény ostatních vítězů do Památníku Bostonského maratonu na Copley Square.
V roce 2021 byla v Hopkintonově centru umění odhalena její socha s názvem „Dívka, která běžela“. Gibbová ji vytvořila sama.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
