„Přestože se tam nesmí dostat školní pomůcky, palestinský národ je podle UNESCA nejvzdělanější národ na světě,“ tvrdila minulý týden v diskusním pořadu České televize Máte slovo Hanan Hammadová, představená jako terapeutka, Čechopalestinka a představitelka Sdružení Přátelé Palestiny. Ve stejném pořadu dále uvedla mimo jiné to, že Izraelci v roce 1948 vytrhávali těhotným ženám děti z břicha a před tím uzavírali sázky, zda to bude holčička, nebo chlapeček.

Formát pořadu, jímž již řadu let provází moderátorka Michaela Jílková, je koncipován jako vyjádření názorů „pro a proti“ vždy k nějakému aktuálnímu problému, tentokrát tedy k válce v Izraeli. Hanan Hammadová v něm vystupovala jako obhájkyně palestinských postojů.

V jejím případě lze však říci, že při své argumentaci vycházela ze zčásti nedoložených, zčásti nepravdivých údajů.

Palestinci a vzdělání

Jak jsou tedy na tom Palestinci opravdu se vzděláním? Ne tak, jak tvrdí Hammadová. „Palestinci si na vzdělávání dávají určitě záležet. Docházka pro základní vzdělání je u nich vysoká a obdivuhodná vzhledem k tomu, v jakých podmínkách jsou mladí lidé nuceni studovat. Tato docházka ovšem klesá po přechodu na střední školu. Je jasné, že na vině je i jejich socio-ekonomická situace, není proto překvapením, že nejdále se dostávají studenti ze střední a vyšší vrstvy. Nicméně z faktického hlediska Palestinci nejsou nejvzdělanějším národem na světě,“ uvádí na svém účtu na sociální síti X tým webu Bezdezinfa zaměřeného na odhalování dezinformací.

Tým se odvolává na informační zprávu UNESCO z roku 2022, obsahující analýzy o palestinském vzdělávání, které vycházejí z dat průzkumů domácností prováděných v rámci programu vyvinutého Dětským fondem OSN, jehož cílem je získat mezinárodně srovnatelné, statisticky přesné údaje o situaci dětí a žen (Palestine education fact sheets: Analyses for learning and equity using MICS data).

Tuto informační zprávu je možné si z internetu stáhnout. Co se v ní dočteme?

Základní školu dokončí 86 procent palestinských dětí, střední školu 62 procent a terciární vzdělání zhruba 37,3 procenta studentů. V roce 2021 zaujímala Palestina v žebříčcích vzdělání UNESCO pro žáky s dokončenou základní školou 29. místo.

„Pokud připustíme tvrzení Palestinského statistického úřadu (z nějž přebírá data i UNESCO) jako relevantní, pak ve skupině 15 a více let patří Palestinci jistě k nejgramotnějším: uvádí se až 97,8 procenta,“ připouští tým Bezdezinfa. Ovšem dodává, že to řadí Palestinu pro rok 2023 na 1. místo jen mezi zeměmi Západní Asie a Severní Afriky – ve světovém žebříčku sledovaných zemí jí připadá 85. příčka.

Palestinci a rok 1948

S další argumentací Hanan Hammadové o údajném vytrhávání dětí z těhotných žen v roce 1948 je to ještě složitější.

Hammadová reagovala v pořadu Máte slovo na otázku novináře a občanského aktivisty Martina Ondráčka (mimo jiné jednoho z iniciátorů projektu Dárek pro Putina, v jehož rámci lidé posílají peníze na nákup zbraní pro Ukrajinu), proč dosud od žádného Palestince neslyšel, že by se distancoval od Hamásu.

„Já jsem nikdy neslyšela, že by někdo odsoudil to, že v roce 1948 rozřezávali Izraelci břicha těhotným palestinským ženám, když se předtím sázeli, jestli tam bude holčička, nebo chlapeček,“ kontrovala Hammadová.

Jsou slova Hammadové podložená?

Ona sama neuvedla, kde mělo ke zmíněnému zločinu dojít. Historici ale zprávy o něm spojují nejčastěji s událostí z 9. dubna 1948, známou jako masakr ve vesnici Dejr Jásin, k níž došlo krátce před vyhlášením nezávislosti Státu Izrael.

Osada Dejr Jásin se nacházela asi půldruhého kilometru západně od předměstí Jeruzaléma, jehož židovská komunita v té době čelila již pět měsíců trvající blokádě ze strany arabských jednotek. Ty obsadily strategické vesnice v Judských horách nad silnicí spojující Tel Aviv s Jeruzalémem, čímž dostaly pod kontrolu jedinou zásobovací trasu města. Dejr Jásin se rozkládal na zhruba 800 metrů vysokém kopci, v čemž spočíval jeho strategický význam.

Útok na vesnici provedly podzemní ozbrojené sionistické skupiny Irgun a Lechi, jež v obci zabily v onen den něco přes 100 lidí.

Masakr, nebo bitva?

O tom, jaký charakter tato akce měla, se dodnes diskutuje. Jako o masakru o ní mluví například americký historik Matthew Hogan, který před pěti lety poskytl v souvislosti se 70. výročím události rozhovor novináři a palestinskému aktivistovi Jamalu Najjabovi. V tomto interview, zveřejněném na webu Mondoweiss, zmiňuje Hogan i incident odpovídající tvrzení Hammadové, ale jako ne zcela prokázaný. „Jak je uvedeno v několika záznamech, jedna těhotná žena se zdála být vykuchaná,“ odpověděl Hogan na otázku, jaká zvěrstva byla z vesnice nahlášena po události.

Jako velmi pravděpodobné zmiňuje Hogan také znásilňování žen s tím, že se mu podařilo najít „čtyři až pět nezávislých důkazů, že k tomu docházelo, včetně dokumentů a nepřímých důkazů.“ Žádný ale přímo nezmiňuje.

Oproti tomu ředitel Židovské virtuální knihovny Mitchell Bard uvádí na stránkách této instituce, že o znásilňování arabských žen židovskými ozbrojenci začali mluvit až později představitelé palestinských Arabů a že se nikdy nenašel žádný důkaz, že by k němu opravdu došlo. „Každý z dotazovaných vesničanů to vždy popíral. Stejně jako v případě řady dalších tvrzení šlo jenom o záměrný propagandistický trik,“ tvrdí Bard.

close Deník proti fake news. info Zdroj: Deník zoom_in

Ten také na rozdíl od Hogana nepovažuje událost v Dejr Jásin za masakr. Podle něj ponechali židovští útočníci po celou dobu akce z vesnice otevřený únikový koridor, a k zabíjení arabských vojáků i civilistů bez rozdílu prý začalo docházet na některých místech teprve poté, co se arabští ozbrojenci uchýlili k taktice předstírat kapitulaci a pak střílet ze zálohy na přibližující se židovské jednotky.

Zprávy o dění v Dejr Jásin, a zvláště pak o údajném znásilňování žen, nicméně tehdy vedly jednak k exodu palestinských Arabů do okolních arabských zemí, jednak ke zvýšenému tlaku na jejich vlády, aby na nově vznikající židovský stát zaútočily.

Ve snaze odvrátit tento útok se od incidentu ve vesnici už tehdy okamžitě distancovala většina tehdejších hlavních židovských politických vůdců včetně Židovské agentury. K invazi však přesto došlo, a to hned o půlnoci toho dne, kdy byla podepsána izraelská deklarace nezávislosti, tedy 14. května 1948. Izrael napadly pravidelné armády Egypta, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku. Vypukla první izraelsko-arabská válka, známá také jako válka o nezávislost Izraele.

Jak ukazuje současná situace, více než 75 let staré události představují ve vztazích Palestinců a Izraelců stále otevřenou ránu. Přiživuje ji i neochota nahlížet na historii objektivně s touhou po vzájemném smíření.