Jak se dnes Britové dívají po těch letech od brexitu na Evropskou unii a co pro ně znamená, že jsou dnes pouze jejími sousedy?
Ten základní pocit, který mám z rozhovorů se svými přáteli a známými, je, že chtějí mít pokoj. To téma bylo nejdříve hodně silné. Potom se to do nich cpalo horem dolem. Bez výsledků, které by je nadchly. A mají toho prostě dost. Chtějí se už zabývat tím, čím žijí normální lidé. Jak se jim vede, kolik mají peněz. Jestli je vláda stabilní, jestli se to celé kolem nich nekymácí. Tohle teď chtějí. Přitom stabilita na ostrovech byla, ať už vládla jedna, nebo druhá strana. Vše mělo nějakou konzistenci, pevný základ. A nyní jim to chybí.

V Británii se otáčí politické rozložení sil. O návratu do EU však teď nechce většina Britů ani slyšet:

Je pro Brity to, že už nejsou v Evropské unii, ztrátou, nebo si toho v normálním životě většina Britů ani nevšimne?
Je třeba si vzpomenout, že referendové hlasování o brexitu dopadlo přibližně půl na půl. Lidé, kteří chtěli v Unii zůstat, tu stále žijí. Ti v sobě samozřejmě nadále nesou pocit porážky. Ale kromě toho i neuspokojení. A každou chvíli se jim to při nějakých potížích vrací. V běžném životě se to týká například dovozu potravin, ale i jiných věcí. Projevuje se to i při cestování. Pro moji manželku je třeba velice nepříjemný pocit, když se při odbavení musí postavit do jiné fronty, než jsem já, a čekat déle. A někde v Evropě se na nás Angličany nedívají příliš dobře. Takže to je ztráta.

A celkový pocit po brexitu?
Pocit zmaru, který je horší o to, že není představa, jak by to mohlo být lepší. Všichni už přijali, že se to stalo a že se to nevrátí, to se bere jako obecně jasné.

close Disident a diplomat. Pavel Seifter je (1938) historik. Po roce 1968 nemohl působit v oboru, byl signatářem Charty 77, vedoucím zahraniční kanceláře Václava Havla i velvyslancem v Británii. info Zdroj: se svolením MZV zoom_in Disident a diplomat. Pavel Seifter je (1938) historik. Po roce 1968 nemohl působit v oboru, byl signatářem Charty 77, vedoucím zahraniční kanceláře Václava Havla i velvyslancem v Británii

Mohli jsme my Evropané, my co jsme zůstali v Evropské unii, udělat něco jinak, lépe, aby k brexitu nedošlo? Aby Británie zůstala? Byl tam nějaký moment, kdy se to udělalo špatně? Kdyby se nějaká situace řešila lépe,  nestalo by se to?
Já po těch letech mám teď pocit, že se to stát muselo.

A proč?
Velká Británie byla v Evropské unii velice dlouho, nějaká čtyři desetiletí. Na ledacos si zvykla. Ale na něco si přece jenom nezvykla. Na ztrátu svého postavení jako světového hráče. To neztratila Evropskou unií, to je ztráta dlouhodobá.

Itálie se pro Česko stává důležitým evropským spojencem:

Jak se to projevovalo?
Pocitově Evropa byla a je jinde. Když jede Angličan přes kanál vlakem nebo letí, tak letí, jede do Evropy. A to jel a letěl i v dobách, kdy Británie byla v Evropské unii. Tento pocit je také dán historicky. Británie se ustavila jako velmoc v boji s jinými. A tím, s kým Británie bojovala, byla Evropa: Španělé, Němci, Francouzi. Prostě Evropané. Tento pocit se dá najít jak v politice, tak mezi běžnými lidmi.

A je to pro některé Brity tedy tak, že se cítí blíž ke Spojeným státům než k Evropě?
Pro některé Brity možná, a to spíš mezi politiky, hlavně pravicově konzervativními. Obecně je tu naopak poměrně velký odpor ke směšování s Amerikou. V politice se mluví o zvláštním vztahu Británie a USA. Ale pocitově mezi lidmi to tak příliš není. V intelektuálních kruzích vůči tomu najdete naopak docela silný odpor, počínaje kulturou. Ostatně to má i historický základ, Amerika se ustavila proti Británii. Nelze se na tento vztah dívat českýma očima.

Zaujal vás rozhovor? Více se dozvíte v následujícím videu a brzy i v podcastu Evropa pro Čechy:

Rozhovor s disidentem a diplomatem Pavlem Seifterem | Video: Deník/Luboš Palata