Dvakrát měla ve svém životě všechno, co si mohla přát. A dvakrát o to přišla. Kvůli ruské agresi proti Ukrajině.

„V roce 2014, když začala ruská okupace části Donbasu, jsem se kvůli tomu rozvedla po sedmnácti letech manželství. Můj muž byl zcela na ruské straně a já na ukrajinské,“ říká dnes s úsměvem pětačtyřicetiletá Ljudmila Sachnovová. Dáma, o níž platí charakteristika „žena v nejlepších letech“.

Elegantní černovláska měla před rokem 2014 všechno, na co si mohla vzpomenout. Patřila mezi podnikatelskou elitu dvousettisícového doněckého Kramatorsku, známého v celé bývalém Sovětském svazu svými strojírenskými závody. „Kramatorsk nebyl nikdy krásné město, na to tu bylo moc průmyslu. Ale měl moc hezké okolí, plné lesů a zeleně. Žilo se nám tam moc dobře,“ říká Ljudmila.

První útěk trval tři měsíce

Poprvé utíkala, stejně jako další proukrajinsky smýšlející lidé, na jaře roku 2014, kdy město poprvé obsadili, jak ona říká, Rusové. Doněčtí separatisté posílení ruskými agenty, důstojníky a posléze i pravidelnými, Kremlem nikdy nepřiznanými, jednotkami ruské armády.

První útěk Ljudmily z Kramatorsku trval naštěstí jen několik měsíců. Pak se během letní ofenzívy podařilo ukrajinské armádě osvobodit větší část Donbasu a ona se mohla vrátit.

Kyjevské metro, největší úkryt Kyjevanů před ruskými raketami.
Dopravní prostředek i útočiště. Největší úkryt Kyjevanů před raketami je metro

Kramatorsk sice zůstal jen několik desítek kilometrů od nové linie fronty, ale přesto mohl žít až do loňského února normálním mírovým životem. „Vrátila jsem se hned jak to šlo a opět se mi dařilo. Byla jsem manažerkou nejlepší restaurace ve městě, byly u nás všechny významné návštěvy v Kramatorsku, mnoho ministrů, premiérů i prezidentů,“ říká a ukazuje fotografii z doby covidu, kdy byl u nich v restauraci host pro ni nejváženější, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Ukrajinka Ljudmila Sachnovová z Kramatorska před válkouRestauraci v Kramatorsku, kterou Ljudmila vedla, navštívil před válkou i ukrajinský prezident Volodymyr ZelenskyjZdroj: se svolením Ljudmily Schanovové

Znovu žila skvělý život. „Měla jsem všechno, létala na dovolenou do Keni. A když nám Polsko zrušilo víza, sedla jsem druhý den do letadla a letěla si prohlédnout Varšavu,“ vzpomíná.

V těch letech se Ljudmila zapojila i do místní komunální politiky. „Měli jsme uprostřed Kramatorsku před radnicí sochu Lenina. Byla jsem jednou z těch, kteří prosadili, aby ta socha z náměstí úplně zmizela. Svrhávala jsem Lenina,“ říká.

Válka se před rokem vrátila

Po letech klidu, kdy vedle řízení restaurace získala do své správy velký bytový dům se 140 byty, přišel únor minulého roku. Byla přesvědčena, že podruhé ji Rusové z jejího domova nevyženou. „Obrovskou vzpruhou pro nás bylo, když jsme viděli frontu místních mužů, kteří se hned přišli přihlásit do místní domobrany. Oproti situaci v roce 2014, kdy na tehdejší okupaci reagovala většina lidí apaticky, to byla zásadní změna,“ popisuje.

„Ale samozřejmě, že mezi lidmi ve městě byla a je i proruská část, dnes odhadem tak třetina obyvatel, kteří naopak doufali, že ruská armáda dobude město co nejrychleji,“ dodává.

Pro Ljudmilu znamenal 24. únor minulého roku, začátek ruské agrese proti celé Ukrajině, ještě jeden zlom. „Do té doby jsem mluvila rusky. Od té chvíle mluvím už jen ukrajinsky,“ vysvětluje.

Ukrajinka Ljudmila Sachnovová z Kramatorska před válkouUkrajinka Ljudmila Sachnovová z Kramatorska před válkouZdroj: se svolením Ljudmily Schanovové

Blízkost fronty začala brzy měnit její přesvědčení, že tentokrát utíkat nebude. „Restauraci jsme dokázali udržet v provozu pár týdnů. Lidé začali odjíždět, až zůstalo v původně dvousettisícovém městě třicet tisíc obyvatel.“ Ljudmila zůstávala, přestože ruské útoky sílily. „Země se třásla výbuchy, nejen granáty a raketami, které dopadaly na Kramatorsk, ale i z bojů v okolí,“ vzpomíná. „V mém domě už zůstali lidé jen v patnácti bytech.“

Definitivní zlom nastal v polovině března. „Ukrajinská obrana sestřelila ruskou raketu a ta zničila po dopadu dům hned vedle našeho bytu. Za dvě hodiny jsem se s kamarádkou a jejími dvěma dětmi sbalily a odjely. Vůbec jsme nevěděly kam jedeme, prostě pryč, daleko od fronty,“ vzpomíná.

Speciál Deníku: Život před válkou a teď
Útěky, skrýše, strach i naděje. Jak válka dělá z obyčejných lidí hrdiny

Dostaly se až na západní Ukrajinu, tisíc kilometrů od domova, kde našly bezpečnou střechu nad hlavou. „Tehdy byla mezi lidmi obrovská vlna solidarity. Jedna známá u města Chmelnickij nás u sebe v domě nechala bydlet půldruhého měsíce úplně zadarmo,“ popisuje začátek útěku. Žily z úspor a od ukrajinského státu dostávaly v přepočtu asi čtyři tisíce korun měsíčně jako „vnitřní uprchlíci“. „Vím, že se dalo odjet do některého z evropských států, ale já nechtěla. Říkala jsem si, že víc jsem potřeba tady na Ukrajině, že musím pomoci své zemi,“ vysvětluje, proč se jako miliony jiných nepřestěhovala do Česka, Polska či Německa.

Kramatorsk se spojil na dálku

„Skupina nás, uprchlíků z Kramatorska, rozesetá po celé Ukrajině se brzy dala dohromady přes sociální sítě. Začali jsme sbírat prostředky na pomoc vojákům i lidem, kteří ve městě zůstali,“ vysvětluje Ljudmila. „Jsou nás dneska tisíce. Z míst po celé Ukrajině i ze zahraničí. Pomáháme si, sdílíme videa, fotografie z Kramatorsku. Lidé, ač někdy tisíce kilometrů daleko, se stále zajímají o to, jak to vypadá dnes v jejich ulici, co se stalo s jejich domem, zahradou,“ říká s hrdostí v hlase.

„Já se zase na dálku stále starám i o svůj dům,“ dodává. Do města, přestože je nedaleko fronty, se totiž vrací lidé. „Dnes už je to tak sto tisíc, polovina předválečného stavu. Věří, že ukrajinská armáda město ubrání. Já se ale ještě pořád bojím vrátit,“ dodává smutně.

Žije v Kyjevě a chce teslu

Loni v létě se Ljudmila přestěhovala do Kyjeva. „Šlo to lehce, mnoho lidí z města na jaře odešlo a ještě se ve velkém nevraceli. Takže jsem lehce našla dobrý a dostupný byt,“ popisuje.

Podobně rychle nastartovala i svoji novou pracovní kariéru. „Přešla jsem do médií. Jsem pořád manažerkou, ale teď jednoho internetového zpravodajského serveru. A po roce si zase začínám dělat životní plány,“ říká s optimismem v hlase. „Chci si koupit Teslu,“ prohlašuje a dodává: „Víte já měla všechno a pak jsem najednou během chvíle neměla nic a musela začít znovu. Už dvakrát. A dokázala jsem to. Mám dobrý život. Nenechám si ho válkou zničit. Nedám se.“

Velvyslanec na Ukrajině Radek Matula
Raketa dopadla jen stovky metrů od nás, popsal život v Kyjevě velvyslanec Matula

Vedle nás sedí pár padesátníků, kterému neušel náš rozhovor. „My jsme museli utéct od Charkova. Rusové před tím, než se naše městečko podařilo našim osvobodit, všechno zničili. Náměstí bylo ještě z doby před první světovou válkou. Všechno je zničené. A my dnes žijeme tady a dostáváme 2000 hřiven na měsíc,“ svěřuje se korpulentní žena se zrzavým přelivem. To je 1200 korun měsíčně, přepočítám to bleskově.

„Babičku, mojí matku, tam u nás Rusové zabili,“ dodává najednou žena a rozpláče se. Ljudmila hned vstává do stolu. Objímá ji. A nekonečně dlouhou chvíli ji v objetí nechává na svém rameni na své značkové oblečení vyplakat.

Exkluzivně z Ukrajiny 
Zdroj: DeníkRok ve válce. První smutné výročí si v těchto dnech připomínají Ukrajinci a spolu s nimi i celý svět. Jak se za tu dobu změnil život běžných lidí? Skrývají se před ruskými raketami, nebo už si „zvykli“? Jak dnes žijí ti, kteří prchli z frontového pásma a přišli o své blízké? Deník to vyrazil zjišťovat i přímo na Ukrajinu. Díky reportážím od zkušeného válečného zpravodaje Luboše Palaty a fotoreportéra Lukáše Kaboně vám je můžeme nabídnout. 

Ve speciálním projektu Ukrajinci před válkou a teď se dočkáte i exkluzivního svědectví několika rodin z různých částí Ukrajiny, jak se jim změnil život. Vše postupně na denik.cz/ukrajina.