Kliknutím zvětšíteDne 8. října 1962 zveřejnil západoněmecký politický týdeník Der Spiegel ostře kritický článek o úrovni německých ozbrojených sil, nazvaný „Bedingt abwehrbereit“ („K obraně připraveny jen částečně“).
Jeho autoři Conrad Ahlers a Hans Schmelz analyzovali na 17 stranách stav německého vojska a dospěli k alarmujícímu závěru, který shrnuli v citaci vrchního velení NATO, podle níž je tato armáda připravena k obraně země opravdu jen zčásti.
Podle zjištění reportérů chyběly západoněmecké armádě nejen zbraně, ale celé jednotky, a zejména správná strategie. Cvičení NATO „Fallex 62“, jež se konalo krátce předtím, ukázalo, že v případě útoku komunistického Východu by se západoněmecké obranné linie rychle zhroutily.
Zátah na novináře a vydavatele
Co následovalo po zveřejnění textu, připomínalo ale spíše špionážní román než realitu. Západoněmecká rozvědka, notně podněcovaná německým spolkovým ministrem obrany Franzem Josefem Straussem, dospěla k závěru, že je na stopě rozsáhlého spiknutí a že představitelé redakce Spiegelu spáchali velezradu. Jak? Popsáním úrovně Bundeswehru prý prozradili vojenské tajemství. Aby to doložilo, připravilo ministerstvo obrany narychlo dokument, v němž některé odhalené skutečnosti označilo jako tajné.
V pátek 26. října 1962 se pak rozběhl rozsáhlý policejní zátah, v jehož průběhu byla obsazena redakce Spiegelu a oba reportéři, Ahlers i Schmelz (rozvědka si pro ně vytvořila krycí jména „Moucha“ a „Vosa“) byli zatčeni. Spolu s nimi putovali do vazby i zakladatel Spiegelu Rudolf Augstein (označovaný jako „Vážka“) a šéfové redakce Claus Jacobi a Johannes Engel.
Rudolf Augstein (vpravo) v roce 1970 se západoněmeckým kancléřem Willym Brandtem
Augstein zůstal za mřížemi celých 103 dní a redakci Spiegelu okupovala západoněmecká policie po čtyři týdny. Týdeník však nadále vycházel, protože ho jeho zaměstnanci začali v improvizovaných podmínkách vyrábět jinde.
Zatčení Augsteina předcházela nejdříve policejní blamáž. „Příslušníci Spolkového úřadu kriminální policie kteří se jej vydali zadržet, sebrali nejdříve místo něho postaršího muže, který v prudkém dešti utíkal ke svému mercedesu parkujícímu před düsseldorfskou redakcí Spiegelu a pod paží si nesl kachnu k nedělní pečínce. Měli za to, že to musí být Augstein. Mercedes měl totiž hamburskou poznávací značku a policisté o Augsteinovi věděli, že má jedno bydliště v Hamburku a druhé v Düsseldorfu,“ popsala tento omyl německá veřejnoprávní stanice Deutsche Welle v materiálu nazvaném „Skandál otřásá mladou spolkovou republikou“.
Podezřelý sice trval na tom, že se jmenuje Erich Fischer a ve Spiegelu jen prodává inzerci, ale protože u sebe neměl doklady, odmítali mu policisté věřit. „V tomhle hnusném počasí můžete usnadnit práci sobě i nám. Prostě přiznejte, že nejste Fischer!“ udeřil na něj jeden z příslušníků. „A když se přiznám, tak co? Popravíte mě dřív?“ odpověděl s černým humorem Fischer.
Trvalo téměř dvě hodiny, než se zatýkající tým konečně nechal přesvědčit a „sebral“ správného muže, přestože statný Fischer hubeného a o 15 let mladšího Augsteina příliš nepřipomínal. Nebyl to jediný přehmat, jehož se policisté dopustili – například zabavili kresbičky malých dětí šéfredaktora Spiegelu Jacobiho jako možné špionážní črty.
Za zběsilou reakcí německé rozvědky stály pravděpodobně dlouhodobě špatné vztahy mezi Augsteinem a Straussem, kterého Spiegel obvinil v roce 1961 z přijetí úplatku ve prospěch stavební firmy, jež získala zakázku na stavbu vojenských objektů. Parlamentní vyšetřování však Straussovi nic nedokázalo.
Přelomový okamžik německé demokracie
Pro západoněmeckou poválečnou demokracii se stala tato aféra, později pojmenovaná jako aféra Spiegel, přelomovou událostí. Nikdy předtím v poválečných dějinách nepostupoval stát vůči novinářům tak bezskrupulózně. A nikdy také jeho postup nevyvolal tak obrovskou nevraživost veřejnosti.
Západoněmecký ministr obrany Franz Josef Strauss, kterého stála Aféra Spiegel ministerské křeslo. Na snímku v roce 1966
Ačkoli se to téměř nezdálo být možné, protesty proti útoku na svobodu tisku spojily konzervativce i levičáky a aféra nakonec vedla až k pádu vlády kancléře Konrada Adenauera a ke Straussově rezignaci. Ministr obrany byl totiž nakonec nucen přiznat, že ve věci zatčení reportérů osobně intervenoval, což bylo shledáno jako zjevně nezákonné.
Dne 26. listopadu 1962 přestala německá policie okupovat redakci Spiegelu, zadržení reportéři a představitelé časopisu však zůstali ve vazbě – Augstein dokonce až do 7. února 1963. Adenauer sestavil v prosinci 1962 novou vládní koalici, ale už bez Strausse a bez ministra spravedlnosti Wolfganga Stammbergera, kteří byli činěni nejvíce odpovědnými za skandál.
Dne 13. května 1965 odmítl nejvyšší německý odvolací soud zahájit soudní řízení proti Augsteinovi a Ahlersovi a rozhodl, že Strauss během aféry překročil své kompetence; protože však prý jednal ve víře, že jeho počínání je zákonné, byl osvobozen od trestu. Případ se dostal také před Spolkový ústavní soud Německa, který v srpnu 1966 vydal průlomové rozhodnutí, jež stanovilo základy svobody tisku na desetiletí dopředu.
„Spolková republika si za Adenauera zachovala řadu znaků typických pro autoritářský Deep State, hluboký stát, který existoval za Výmarské republiky. Aféra Spiegel znamenala důležitý obrat v německých hodnotách, protože obyčejní lidé odmítli starý autoritářský pohled ve prospěch demokratičtějších hodnot, jež začaly být považovány za základ republiky,“ hodnotí celou kauzu britský historik Frederick Taylor.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
