Kliknutím zvětšíteTrajekt Christena, necelých 49 metrů dlouhá převozní loď vlastněná vládou ostrovů St. Kitts a Nevis, zprostředkovával od roku 1959 každodenní přepravu mezi oběma těmito ostrovy, respektive mezi jejich hlavními městy Basseterre a Charlestown. Jeho maximální kapacita činila 155 převážených osob. V sobotu 1. srpna 1970 se však na tuto skutečnost zapomnělo.
Veselá loď…
V tu dobu na Západoindických ostrovech právě začínaly školní prázdniny a studenti i učitelé se netrpělivě těšili na zasloužené volno. Ostrovy současně slavily svůj každoroční svátek emancipace a osvobození od otroctví, který si nikdo z místních obyvatel nechtěl nechat ujít.
Na palubu trajektu se tak začaly z města Basseterre hrnout davy lidí, jež se zřejmě nikdo ani nesnažil spočítat. Ani kapitán trajektu James Ponteen to nijak neřešil. Nebylo to ostatně poprvé, kdy byla jeho loď o víkendové plavbě přeplněná. A nikdy předtím se nic nestalo.
Vedle pravidelných víkendových výletníků, kteří využívali trajekt k cestě za příbuznými a přáteli na sousedním ostrově, tak narůstal na palubě i velký počet místních podnikatelů, dělníků i státních zaměstnanců mířících na oslavy. V půl čtvrté odpoledne loď konečně odrazila od přístaviště, ale když Ponteen viděl, že na břehu stále ještě stojí lidé, přerušil odjezd a opět se pro ně vrátil.
Ve chvíli, kdy trajekt opravdu vyplul na moře, se tak na jeho palubě nacházel více než dvojnásobek lidí oproti povolenému množství. Spolu s lodní posádkou dosáhl počet lidí na Christeně 335 osob.
Nálada na lodi byla ze začátku taková, jaká se dá čekat od začátku prázdnin. Všichni se dobře bavili, dívali se na moře a těšili se na příjemné dny. V této atmosféře loď minula ostroh Nags Head na jižním cípu St. Kitts a vyplula do otevřeného moře mezi oběma ostrovy. Od začátku plavby uplynulo asi třicet minut. A nic už nemělo být takové jako dřív.
Nastal chaos a připlavali žraloci…
Loď se na otevřeném oceánu začala najednou zlověstně houpat. A vzápětí také naklánět. A pak se najednou paluba zalila vodou.
"Vůbec nevím, co se stalo. Byl jsem na levé straně nižší paluby a moře bylo klidné. Jen se pamatuji, že se najednou otevřel oceán," vzpomínal po letech jeden z tehdejších cestujících Loughton Sargeant. V roce 1970 mu bylo deset a na ostrově Nevis ho očekávala jeho teta.
"Následoval totální chaos. Lidé křičeli… Když jsem přišel k sobě, byla loď pryč. Potopila se i se mnou, ale voda mě zřejmě vynesla k hladině. Nemám ponětí, jak jsem se dostal nahoru. Byl to zázrak… Zůstal jsem nad vodou a kousek od sebe jsem uviděl vznášet se nějaký lodní trám. Tak jsem se ho chytil a on mi pomohl udržet se nad vodou," popisoval katastrofu Sargeant, jehož vzpomínky zachytila v roce 2011 novinářka Pauline Ngunjiriová.
Trajekt se potopil zhruba v 16:10 místního času, jeho motory v tu chvíli ještě pořád běžely. "Asi kilometr od výběžku Nags Head, který sahá až ke Karibiku, se záď Christeny začala najednou zvedat v širokém oblouku do vzduchu a plavidlo začalo zajíždět do hlubiny," popisoval katastrofu z roku 1970 další cestující Oswald Tyson ve své knize Ozzie's Odyssey (Ozzieho odysea). Tomu bylo v roce 1970 jedenáct let a na lodi se plavil se svou sestrou. "Anitu jsem ztratil z dohledu. A už jsem ji nikdy neviděl."
Nejděsivější Tysonův zážitek však měl teprve přijít. Řada lidí, kteří se jako on dostali do vody, byla zraněná od pádů a nárazů na potápějící se lodi a krvácela z otevřených ran. Krev začala přitahovat žraloky. "Nikdy předtím jsem neslyšel o nikom, koho by žraloci u nás obtěžovali, ale ten den je to přilákalo jako opice k mangu," popisoval Tyson.
Spočinuli v hlubinách
Potopení trajektu tak nakonec přežilo jen 99 lidí z 335 osob na palubě, 236 lidí zahynulo. Záchranáři, kteří na místo dorazili, nacházeli převážně už jen mrtvé. Identifikovat se podařilo 57 těl, dalších 66 vylovených obětí bylo v takovém stavu, že identifikace už nebyla možná. Řadu mrtvých odnesly mořské proudy, část se stala obětí žraloků. Několik těl však zůstalo uvězněno i v lodi na mořském dně. Ostrovní vláda nakonec rozhodla, že budou ponechána na místě k věčnému odpočinku.
"Padlo rozhodnutí loď opustit a těla v ní nerušeně ponechat," uvedl Arthur Anslyn, kapitán lodi Caribe Queen (Karibská královna), jehož najala vyšetřovací komise, aby se potopil k vraku a zjistil vše, co je možné.
Obyvatelé obou ostrovů zůstali po katastrofě v šoku. Snad každý z nich znal někoho, kdo na trajektu zahynul, nebo alespoň další členy jeho rodiny. Někteří se z toho psychicky už nikdy nevzpamatovali.
Ještě v sobotu v noci uctili obyvatelé obou ostrovů oběti katastrofy varhanní smuteční hudbou ve vysílání místního rádia, po níž hlasatel přečetl jména všech obětí, jejichž totožnost se podařilo určit. Všechny prázdninové slavnosti byly zrušeny. Později byl obětem neštěstí vybudován památník na nábřeží v Charlestownu, hlavním městě ostrova Nevis. Na nedalekém hřbitově v obci Bath se nachází pamětní náhrobek.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
