Téma 1: Němčina, francouzština, angličtina samozřejmostí, domluvili se i arabsky, svahilsky nebo syrským dialektem

Miroslav Zikmund 100

15. 3. 1956       Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019. 

Miroslav Zikmund slaví 100 let. Legenda Z + H se začala psát 22. dubna 1947 před budovou Autoklubu v Praze. Odtud dva kamarádi z Vysoké školy obchodní Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka vyjeli se svou luxusní Tatrou 87 na cestu kolem světa.

Šlo o takzvaný plán 5: touhu procestovat pět světadílů. Nevyjeli jako dva dobrodruzi, ale coby obchodní zástupci kopřivnické továrny.

Projeli celou Afriku, přes Jižní Ameriku pokračovali do Mexika. První na světě dokázali projet automobilem napříč Núbijskou pouští, jako první Češi stanuli na vrcholu Kilimandžára.

„Bylo to úžasné, spoustu chvil bych ale vrátit nechtěl,“ uvedl jednou Miroslav Zikmund. V roce 1950 nedostali víza do USA, cestu tudíž museli přerušit a vrátit se do vlasti. Jejich návrat byl triumfální. Jen z této cesty vzniklo sedm stovek rozhlasových reportáží, cestopisy, několik filmů a mnoho knih.

Oba byli výborně vybaveni jazykově: Hanzelka studoval němčinu a francouzštinu, Zikmund němčinu, angličtinu, francouzštinu i latinu.

Na vysoké škole si oba přibrali ruštinu, kromě toho Hanzelka studoval svahilštinu, Zikmund klasickou arabštinu a syrský dialekt, poté si ještě zapsal italštinu a španělštinu a následovala i holandština. Na cestách se setkali s mnoha tehdejšími hlavami států a významnými osobnostmi: například s Haile Selassie nebo s indonéským prezidentem Sukarnem.

Téma 2: Dostali auto a 400 tisíc korun. Půjčku splatili i s úroky

Miroslav Zikmund 100
Bolívie, 1949.    Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019. 

V letech 1947–1950 podnikli dva čeští nejslavnější dobrodruzi cestu přes Afriku a Latinskou Ameriku.

Absolvovali ji vozem Tatra 87, který od firmy získali. S povolením k cestě nakonec získali od ministerstva informací grant, půjčku od Národní banky ve výši 400 000 korun. Dnes by to byla částka asi 80 000 korun.

Náklady na cestu ale dosáhly částky milion korun.

Byli první, kteří projeli napříč Afrikou z Maroka přes východ Afriky až do Jižní Afriky.

V Jižní Americe strávili dva roky: od 6. 7. 1948 do 7. 9. 1950. Procestovali Argentinu, Paraguay, Brazílii, Uruguay, Bolívii, Peru, Ekvádor, Kolumbii, Panamu, Kostariku, Nikaraguu, Honduras, Salvador, Guatemalu a Mexiko.

Jejich úkolem bylo mimo jiné i navázat nové obchodní kontakty pro Tatru v Africe a Americe. Kromě propagace vozu Tatra 87 filmovali a fotografovali přírodu, architekturu a běžný život místních obyvatel.

Výsledkem bylo několik stovek novinových reportáží, jeden celovečerní film a čtyři cestopisy. Z honorářů za reportáže, filmy, fotografie a za autorská práva svých knih získaný grant vrátili i s úroky.

Téma 3: Dojet co nejdál byla podle Miroslava Zikmunda spíš zvídavost a snaha vidět víc

Miroslav Zikmund 100
Mezi Šuáry v Ekvádoru, 035 1949  Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Na první etapu, do Afriky a Ameriky, vyrazili jako zástupci firmy Tatra z Prahy. Cestu odstartovali 22. dubna 1947. Tři a půl roku sjednávali kontrakty, vytvořili 702 rozhlasových a 293 novinových reportáží, natočili na 151 filmů, z toho 4 celovečerní. Po návratu v září roku 1950 se pustili do zpracování přivezených materiálů a příprav druhé etapy, na kterou vyrazili 22. dubna 1959.

Jejich reportáže z první cesty se staly nejposlouchanějším pořadem Československého rozhlasu. Vyšlo jim 22 publikací ve 176 vydáních, celkem přes 6,8 milionu svazků. Mezi nejznámější knihy patří trojdílná Afrika snů a skutečností (1952), S československou vlajkou na Kilimandžáro (1954), Přemožení pouště (1954), Afrika kolem Tatry (1956), Tam za řekou je Argentina (1956), Za lovci lebek (1958) či Přes Kordillery (1957).

Fotografovali tisíce černobílých i barevných snímků na fotoaparáty Etaretu a Flexaret. Společně s dalšími archiváliemi a exponáty jsou umístěny v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

„Asi by bylo pěkné, kdybych řekl, že v tom vězela už odmalička moje touha cestovat. Vůbec ne. V přání dojet co nejdál byla spíš zvídavost a snaha vidět víc, vědět to, co ostatní nevědí. Tento rys – vědět, jak se věci doopravdy mají – mne provází celý život,“ uvedl stoletý oslavenec Miroslav Zikmund v knize Století Miroslava Zikmunda.

Téma 4: Dvacet čtyři zemí za pět let. Režim publicitu zatrhl

Miroslav Zikmund 100
 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

U Pogradeckého jezera v Albánii v roce 1959 fotili Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund s Jaroslavem Novotným z filmových ateliérů na Kudlově. Šlo o jednu z mnoha zastavení na téměř 66 tisíc kilometrů dlouhé jejich druhé velkolepé cestě. V letech 1959 až 1964 oba muži procestovali 24 zemí.

Směřovali přes Evropu a Blízký východ do Indie, Nepálu, na Cejlon, do Indonésie a do Japonska. Na zpáteční cestě navštívili Sovětský svaz. Stačilo přitom málo a druhá cesta by se vůbec neuskutečnila.

U tehdejšího režimu si ji museli vybojovat. Do Afriky a Jižní Ameriky vyrazili jako dva soukromníci, komerční inženýři a obchodní zástupci. Což po únoru 1948 již nebylo možné. Nakonec se po dlouhých tahanicích nakonec schovali pod hlavičku Československé akademie věd.

Odjezd se z různých příčin stále odkládal, dostali se dokonce na pořad jednání vlády. Pomohla jim publicita a především obrovský zájem veřejnosti, která se ptala, co se děje a kdy že konečně vyrazí.

„Ten tlak byrokratickou zátku nakonec odpálil,“ uvedl k tomu Miroslav Zikmund.

Z druhé cesty stačili v českém jazyce oficiálně vydat pouhé tři cestopisy. Jejich knihy byly staženy z veřejných knihoven po normalizaci, H+Z nesměli dostat práci, publikovat a veřejně vystupovat. Svůj obsáhlý archiv věnovali v roce 1995 městu Zlínu.

V roce 1993 získali za své celoživotní dílo Cenu E. E. Kische, v roce 1999 převzali z rukou prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy II. stupně, v roce 2014 udělil prezident Zeman řád T. G. M.

Třetí cesta 5: Zikmund osaměl. Do Austrálie cestoval bez Hanzelky

Miroslav Zikmund 100
Austrálie, 1992Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Na další cesty mohl Miroslav Zikmund vyrazit až po listopadu 1989. Po pražském jaru 1968 bylo dvojici znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života.

Zikmund se zabýval genealogií, stejně jako Hanzelka neměl žádné oficiální zaměstnání. Když se oběma cestovatelům opět otevřel svět, na cesty se ale vydal už jen Miroslav Zikmund. Dvakrát do Austrálie i na Nový Zéland, na Sibiř a na Srí Lanku i Maledivy.

„Když jsem se do Austrálie chystal, jel jsem za ním,“ uvedl Miroslav Zikmund. Jiří Hanzelka ale prý odpověděl, že už to nezvládne. Vybídl ho, aby jel sám a dělal vše tak, jako by tam byli oba dva.

„Pracuj, filmuj, zpovídej a piš za oba,“ zavzpomínal na slova svého kamaráda Miroslav Zikmund s tím, že jeho parťák si přál přivézt bumerang. Pak si s ním prý hrál jako malý kluk a s nadšeně poslouchal povídání o Austrálii.

S Petrem Horkým pak na Srí Lance natáčeli sběr čaje. Miroslava Zikmunda napadlo jedné sběračce s házením lístků do těžkého koše trošku pomoci. Všechny sběračky se seběhly a jásaly, že s nimi pracuje Evropan.

Tím si je získali na svou stranu. Když pak prý přijeli filmovat Němci, byl z nich cítit pocit nadřazenosti. Ženy se k nim otočily zády a nafilmovat se nedaly.

Stoletý Miroslav Zikmund žije ve Zlíně a stále se věnuje třídění materiálu z cest v tamním Muzeu jihovýchodní Moravy, do kterého společně s Jiřím Hanzelkou věnovali celý svůj archiv z cest.

Téma 6: Nesmrtelná památka na cestovatele

Miroslav Zikmund 100
Japonsko, Hirošima v roce 1963: Cestovatelé se vypravili před trosky Průmyslového paláceMuzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

I tato fotografie je uložena v Archivu H + Z. Vznikl díky dlouholetým osobním kontaktům Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda s etnografem Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně doktorem Karlem Pavlištíkem,“ uvedla vedoucí Archivu H + Z Magdalena Preineigerová.

Rozsáhlý a dosud neuzavřený osobní fond Hanzelky a Zikmunda pochází převážně z jejich cesty Evropou, Afrikou a Latinskou Amerikou v letech 1947–1950 a Asií, Oceánií a rozlehlým územím bývalého SSSR v letech 1959–1964. Obsahuje asi 200 běžných metrů písemností: korespondence, notový archiv, rukopisy reportáží, knihy, deníky, cestopisy, atlasy, slovníky, mapy, gramofonové desky, magnetofonové pásky i filmy.

Ve fondu je mimo jiné i přes 5000 sbírkových trojrozměrných předmětů, 160 000 negativů a diapozitivů a ve speciálních klimatizovaných prostorách muzejního depozitáře se nachází 350 filmů na originálních filmových kotoučích a také několik stovek magnetofonových nahrávek.

Fond H + Z má podrobný inventář. V digitální podobě je k dispozici i fotoarchiv E. Ingriše a J. Havlasy, fotoarchiv H + Z je digitalizován průběžně. Fondy uložené v Archivu H + Z jsou využívány pro studium, výstavy, publikace a nová vydání knih i filmů a jsou přístupná široké badatelské veřejnosti.

Téma 7: Ocenění největší „čeští dobrodruzi“ jim dala veřejnost sama

Miroslav Zikmund 100
Ostrov Samosir na Sumatře, 1962 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka v Peru při jejich první cestě. Procestovali Maroko, Alžírsko, Tunisko, v libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii, v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského Města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů.

Podle Miroslava Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Italy ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince. Nejnebezpečnější situaci v Africe zažili Zikmund a Hanzelka v Habeši, kde je přepadli lupiči.

Při druhé cestě navštívili například Turecko, Sýrii, Pákistán, Indii, Cejlon, Barmu, Kambodžu, Indonésii, Japonsko nebo Irák.

Zikmund jednou uvedl: „V málokteré zemi jsme se cítili tak dobře a tak bezpečně jako v Iráku.“ Během cesty po indonéských ostrovech se dostali až na Západní Novou Guineu, kterou Indonésie získala krátce předtím od Nizozemí.

Při plavbě ze Sumatry do Japonska zažil Zikmund rovníkový „Neptunův křest“, neboli rituál při překročení rovníku. Procestovali velkou část Sovětského svazu, od Tiksi na severu Jakutska až po Pamír v Tádžikistánu. Nemohli navštívit Čínu, protože v 60. letech za vlády Mao Ce-tunga vypukla mezi Čínou a sovětským blokem roztržka.

Dvojice cestovatelů Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund a cestovatel a polárník Jan Eskymo Welzl se stali v roce 2000 vítězi čtenářské ankety časopisu Dobrodruh o největšího českého dobrodruha 20. století. Lidé jména všech tří mužů psali do jednoho řádku.

Téma 8: Tatra 87 zachránila cestovatelům život

Miroslav Zikmund 100
Silvestrovský přípitek v Brazílii v roce 1948Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Při první cestě projel Hanzelka se Zikmundem za 1290 dní 44 zemí. Celkem urazili 111 tisíc kilometrů, z toho v Tatře najeli přes 67 tisíc kilometrů. Vůz za den průměrně ujel 50 kilometrů, rekordem byla porce 785 kilometrů za 24 hodin.

Nejvýše se Tatra vyšplhala v Peru, kde vyjela do výšky 4860 metrů nad mořem. Za celou cestu spotřebovala 10 tisíc litrů benzínu a měla 22 defektů, z toho 20 na zadní nápravě. Cestovatelé přivezli 10 tisíc snímků a 11 kilometrů filmového materiálu.

Auto jim zachránilo život. Stalo se to v Somálsku mezi Kismayem a Garisou. Tehdy se Miroslav Zikmund o svého parťáka velice bál. V soukromém deníku Miroslava Zikmunda je uvedeno: 21. 12. 1947 […] Ve vedru 59 °C odpočíváme pod motorem – u výfuku, i když je rozpálený, je tu chladněji než na slunci. Jsme vysíleni, Jurka zesláblý po horečkách 2× omdlel. S pomocí kamionu majora a domorodců se dostáváme za tmy z díry. Nocujeme na rovníku.

Legendární Tatra 87 Hanzelky a Zikmunda byla uložena v Muzeu jihovýchodní Moravy. Vůz, se kterým legendární cestovatelé Hanzelka a Zikmund objeli půlku světa, byl po náročném stěhování v roce 2014 odvezen do Prahy. Na pět let ho nahradila na vlas stejná Tatra 87 od soukromého sběratele.

Téma 9: Přátelství na život a na smrt i Štědrý večer, na který nebyl čas

Miroslav Zikmund 100

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Bylo to přátelství na život a na smrt. Největší české cestovatelské legendy to o sobě říkaly navzájem. Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund spolu prožili na cestách devět let: v jednom autě, v jednom stanu. Zhruba dva roky vedle sebe dokonce bydleli ve Zlíně.

Příběh nejslavnější české cestovatelské dvojice se datuje od roku 1938, kdy se dva čerství maturanti seznámili na schodech před Vysokou obchodní školou v Praze. Zrodilo se celoživotní přátelství.

Během okupace, kdy byly vysoké školy uzavřeny, studovali jazyky, překreslovali nedostupné mapy a pracovali na tajném plánu „5“, čili pět kontinentů. Po dostudování v roce 1946 předložili ředitelství automobilky Tatra, ministerstvům a úřadům dokonale zpracovaný plán cesty kolem světa.

Na cestách oslavili společně i mnoho Štědrých dnů a zároveň narozenin Jiřího Hanzelky, které na vánoční den připadají. Vždy to prý bylo vytržení z věčného chvatu, kdy si našli chvilku sami na sebe. Na žádnou slávu ale čas nebyl a většinou prostředí ani vánoční čas nepřipomínalo: horko, palmy, tropy.

Například v Keni, kde měl Tomáš Baťa továrnu na obuv, je pozvali na půlnoční.

Miroslav Zikmund se nechal slyšet, že to bylo vážně komické. Farář kázal černochům latinskou mši s anglickým akcentem, maminky během mše nerušeně kojily.

Téma 10: U lovců lebek postupně opatrně vystrkovali tykadla

Miroslav Zikmund 100
Šuárové, Ekvádor    Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

„Žili jsme mezi těmito „šelmami“ s podivným zvykem odříznout zabitému nepříteli hlavu a zmenšit ji na velikost sevřené pěsti řadu týdnů. A vlastníma očima jsme se mohli přesvědčit, že Šuárové jsou laskaví a pohostinní jako většina indiánských kmenů nepokažených vlivem pseudocivilizace. Sžili jsme se s nimi a podařilo se nám stát se nejen pozorovateli jejich všedního mírového života, ale ověřit si i řadu známých skutečností, spojených se záhadnými tajuplnými obřady válečnickými. A měli jsme bezpočet příležitostí přesvědčit se, že Šuárové, nepodléhají-li strachu a pověrám, nedovedou ublížit ani domácímu zvířeti, že neuhodí psa, natož pak dítě,“ z materiálů archivu H + Z napsal Petr Vavrouška.

Podle Miroslava Zikmunda opravdu nešlo o lidojedy, ale lovce lebek. O lidojedech v souvislosti s jejich putováním také v některých materiálech psali, ale těm prý tváří v tvář nikdy nestáli. Zdůraznil, že to je opravdu velký rozdíl!

Podle něj lidojedi žili jedině na území Nové Guineje, tedy dnešní Papuy nebo Západního Irianu. Když se tam chystal cestovatel Rudolf Švaříček, říkal mu: „Rudo, pozor! Tam přece zbaštili i pana Rockefellera!“

Na setkání se Šuáry šli obezřetně. S tlumočníkem, který měl za ženu Šuárku, beze zbraní. Jako etnologové chtěli poznat jejich život.

V kontaktu s lovci lebek postupně opatrně vystrkovali tykadla, až si získali jejich důvěru.

Vyznávali rituál tsantsy. Zmocňovali se jím ducha nepřítele, který jim škodil třeba na políčku juky.

Uřízli mu hlavu, potom jej skalpovali a skalp postupně zmenšovali. U nás se leckdo domníval, že ke zmenšování kostí používali tajné lektvary. Ale to je nesmysl. Šuárové skalp prostě sešijí a vyplňují ho rozžhavenými kamínky, horkým pískem. Tím objem vytvořené koule zmenšují.

Téma 11: Zrození sopky zachytili jen díky náhodě aneb Zikmundova věta

Miroslav Zikmund 100
Belgické Kongo, výbuch sopky, 1948 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Život se rovná součtu přesného počtu náhod. To vždy tvrdil Miroslav Zikmund a vznikla z toho tzv. Zikmundova věta. Tvrdil, že si tak trochu vylepšil Pythagorovu větu. Plán je prý jedna věc, ale umění chopit se dané příležitosti je věcí druhou.

Možná že bych ani nikdy nebyl cestovatelem. Jen díky sérii šťastných událostí mohl s Jiřím Hanzelkou zahájit nejúžasnější dobrodružství, jaké si lze představit. Považovali je za bláznivé snílky, nakonec procestovali celý svět a staly se z nich legendy.

Díky náhodě viděli i bouřící sopku. Helena Lukešová, s níž podnikli výstup na Kilimandžáro, jim jednou večer v Nairobi povídala, proč vlastně nezajdou k jezeru Kivu? Odpověděli, že měli zcela jiný plán.

Chtěli jet přes tehdejší Njasko, dnešní Malawi. Nakonec ji poslechli a byla to prý jedna z nejkrásnějších náhod, jaká se nám přihodila: měli možnost pozorovat zrození sopky. To lze podle Miroslava Zikmunda zažít jen jednou v životě.

Téma 12: Trnem v oku byl lidem vstup cestovatelů do KSČ

Miroslav Zikmund 100
Japonsko, Tokio, 1963 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Hanzelka a Zikmund v KSČ? Ironie? Parodie? Fraška? Dva normalizační zavrženci opravdu dobrovolně vstoupili do partaje? Stalo se tak v roce 1963. Do strany prý ale nevstoupili proto, aby mohli odjet do Asie.

„To v žádném případě,“ uvedl jednou Miroslav Zikmund.

Přihlášku prý podali až na českém velvyslanectví v Tokiu v Japonsku. Mysleli si, že vstupem do partaje díky jejich zkušenostem posbíraným po světě ovlivní dění pozitivním směrem.

Domnívali se, že komunismus lze reformovat. Cestou prý dostávali povzbuzující zprávy o tom, jak doma tají ledy, dochází k obrodě v čele s ekonomem Otou Šikem.

„Byli jsme naivní,“ komentoval situaci mnohokrát Miroslav Zikmund s tím, že tento systém reformovat nešlo.

Šlo o boj s větrnými mlýny. I přesto byl některým lidem jejich dobrovolný vstup do partaje trnem v oku.

Po bratrské okupaci jim to ale soudruzi řádně spočítali. Uvrhli je na dvacet let do neexistence. Jejich jméno se nesmělo vyslovovat, inkognito chodili na nejrůznější akce. Dokonce nedostávali ani důchod.

Téma 13: Zabavený deník, první lásky popsané těsnopisem, bolest z loučení s Hanzelkou

Miroslav Zikmund 100
Peru, cestou na ostrovy Chinchas, 1949 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Soukromé zpovědi, události a vzpomínky si světoznámý zlínský cestovatel Miroslav Zikmund držel velmi dlouho v tajnosti. Nakonec se o své zápisy s veřejností podělil. Podle jeho deníků byl natočen celovečerní film Století Miroslava Zikmunda.

V archivu cestovatele je ukryto na sto deníků. Prý si je začal „psát“, když ještě ani psát neuměl.

Osobní postřehy, komentáře a události si začal psát před 92 lety. První diář je z roku 1925. Každý rok napsal jeden. K tomu i nějaké diáře. Každý den to byla vždy jedna stránka. Přesto sbírka není úplná. Jeden deník jim zabavili v Kostarice, když je zavřeli do místního vězení za údajnou krádež sošky Panenky Marie. Když se vše vysvětlilo, deník jim nevrátili. Přišli tak o část roku 1950.

Někdy psal deníky těsnopisem. Bylo to prý pro něj rychlejší a také výhodnější.

Maminka si tak nemohla přečíst o jeho láskách. V denících lze najít první lásku i první setkání s černochem, Osvětim nebo zážitky u zubaře.

Psal o tom, jak před jeho domem poprvé projel tehdy vzácný automobil, co cítil, když byl spáchaný atentát na říšského protektora, nebo jaké to bylo, když Němci zavřeli vysoké školy. Když Gottwald přebíral moc, jak přemýšleli o emigraci i jak sledovali zrod sopky.

„Byl to neskutečný systematik,“ tvrdili o něm jeho známí.

Ale kupodivu první setkání s Hanzelkou si nezapsal. V deníku přiznal, že Hanzelkova smrt ho ale bolela víc než smrt vlastního bratra.

Dodnes ho také mrzí, že se ženil bez rodičů. Že cestami promarnil dětství svého syna.

Deníky jsou unikátem. Na základě svých osobních zážitků popsal Miroslav Zikmund celé bouřlivé minulé století.

Téma 14: O emigraci uvažovali. Všechny by ale prý zavřeli

Miroslav Zikmund 100
Brazílie, Foz do Iguazú, 1948  Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

První myšlenky na emigraci padly, když projížděli Jižní Amerikou. Byli zrovna na cestě za lovci lebek. Seděli ve srubu amerického evangelického misionáře, přehrabávali se jeho knihovničkou a našli tam Orwellovu knihu 1984.

Začetli se, přemýšleli o Orwellem popisovaném ministerstvu lásky a všech podobných absurditách. Přemýšleli, jestli to takto opravdu doma vypadá.

Zda se vůbec mají do takového státu vrátit? Byli přesvědčení, že pokud by se nevrátili, tak by to odnesly jejich rodiny, že by je všechny pozavírali. Odnesl by to prý i generální ředitel rozhlasu, šéfredaktoři a tak dále. Věřili, že pokud je něco doma v nepořádku, budou to moci napravit. Alespoň se o to chtěli pokusit.

A tak se vrátili. V Československu se prý mezitím uzavíraly sázky, jestli se ti dva vrátí, nebo ne.

Když ve 48. probíhal převrat, byli v Kongu. Na svou první cestu jsme odjížděli půl roku před pučem. Nechápali prý, co se doma děje. Na hranicích mezi Kongem a Ugandou se k nim dostávaly jen kusé zprávy, místní noviny tomu věnovaly minimální pozornost na poslední stránce.

Titulky zněly: „Změna režimu v Praze.“ Věřili, že nepůjde o nic dlouhodobého, za první republiky se Také měnily vlády každou chvilku. Když se vrátili, režim si s nimi nevěděl rady.

Téma 15: Zavření v kostarickém vězení. Nebyl to prý žádný med

Miroslav Zikmund 100
Zatčení v Kostarice, 1950 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Na osm dní nechali v Kostarice Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelku zavřít jako nebezpečné elementy. Obvinili je, že vykrádají kostely a odnášejí odtamtud i Panenky Marie, a zabavili jim i jejich soukromé věci.

Cestovní deník s poznámkami jim už nevrátili. Přišli tak o část roku 1950 a jejich sbírka deníků tak dodnes není úplná. V podstatě si ale všichni mysleli, že jsou špioni. Češi, Britové i Američané.

Byl to těžký žalář. Zavřeli je do sklepa, kde tekly splašky. V noci mlátili každých deset minut do železné traverzy, abychom nemohli spát. Krmili je polozkvašeným jídlem z rýže. Nebyla to žádná legrace.

Jeden hrubián Miroslava Zikmunda nakopl tak silně, až sletěl ze schodů. Bachař byl zupák, jeho zástupce Němec, který po válce odjel do Jižní Ameriky. Nacistů i esesmanů tam prý bylo mraky.

Ale i z takové lapálie dokázali cestovatelé vytěžit. Udělali rozhovory se spoluvězni a později o nich napsali reportáž.

Téma 16: Strach? Samozřejmě že jsem ho měli, uvedli cestovatelé. Šlo prý o hubu

Miroslav Zikmund 100
Cheopsova pyramida, Egypt, 1947 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Kdo říká, že nezná strach, to je blbec,“ pronesl jednou Miroslav Zikmund.

Strach měl prý mnohokrát. Třeba na Cheopsově pyramidě, kde stačilo jen špatně šlápnout a člověk by hned uklouzl. Prý se to už stalo nějakému panu Musilovi, smíchovskému lékaři, kterému právě na Cheopsově pyramidě uklouzly nohy a na zem už dopadly jen rozbité kusy těla.

Vyprávěli to Miroslavu Zikmundovi krajané, u kterých bydleli v Kasru el-Ainí. Z Cheopsovy pyramidy se prý zřítil i slavný alpinista. Schody pyramidy mají až metr a cestovatelé před sebou posunovali nahoru věci na přespání a kamery.

Bylo těžké si poradit se sto třicet metrů vysokou stavbou celou z velkých kvádrů. Výstup jim prý trval osmnáct minut.

Strach se ozval i u sopky v Kongu. Byla to celodenní expedice s nosiči a manželským párem belgických usedlíků. Organizace šla za nimi. Cestovatelé se dostali téměř až k sopce. Dělilo je přibližně jen dvě stě metrů.

„Země duněla, cítili jsme prudké otřesy, přes polovinu oblohy se přelévala rudá záře, hořel před námi prales,“ vyprávěl Miroslav Zikmund.

Pozorovali, jak sopka po deseti vteřinách vyvrhuje gejzíry lávy. Nezadržitelně se valila mezi hořícími kmeny ještě několik kilometrů od sopky. Podle slov cestovatelů šlo tehdy o hubu. Cestovatel si ale prý nesmí strach moc připouštět. Vždy je ale třeba podle Miroslava Zikmunda znát hranici rizika. Mnohokrát ji ale překročili. Třeba při touze po pěkném záběru.

Téma 17: Hrdí Čechoslováci. Pas byl atrakcí, celníci salutovali

Miroslav Zikmund 100 Miroslav Zikmund 100
Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Hrdost na svou zem si s sebou cestovatelé vezli po celém světě. Miroslav Zikmund jednou uvedl, že když na samém začátku putování řekli, že jsou Čechoslováci, tak to prý bylo, jako když se upustí zlaťák na mramor. Tak to zazvonilo.

Také prý stačilo ukázat pas. Na ten si dávali neobyčejný pozor. Věděli, že bez pasu je s nimi konec. Prý bychom koukali, jak vypadal. Postupně si v něm cestovatelé nechávali prodlužovat platnost. V Argentině jim ho dokonce svázali do kůže. Nahromadili do něj 273 razítek a víz.

Patrně jiný takový pas na světě neexistuje. Miroslav Zikmund popisoval, že na všech hranicích býval atrakcí. Některé ambasády jim vydávaly víza i gratis. Pomohlo prý i auto. I na něm měli československou vlaječku a praporek autoklubu, který byl zlacený.

Když prý přijeli na bolivijsko-peruánskou hranici, celníci začali i salutovat.

Téma 18: První cesta vedla na Podkarpatskou Rus. Nyní už by nikam nejel

Miroslav Zikmund 100
S bratrem na Ukrajině v roce 1936  Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Miroslav Zikmund byl syn „ajznboňáka“. Jeho tatínek kočíroval parní lokomotivu. Vlastně i díky němu se z něj stal cestovatel. Když mu bylo šestnáct, tak si vyplnil volný lístek na železnici. Díky otci měl tři do roka. S bratrem pak vyrazil do Jasini. Do nejzazšího konce Podkarpatské Rusi, dnes patřícího k Ukrajině. To byla první velká cesta slavného cestovatele, která se mu stala skvělou inspirací. Poznal prý, že svět je více než jen okolí jeho rodné Plzně.

Rodiče cestovatelskou legendu počali za Habsburků, narodil se do první republiky v Plzni. Zažil dvě okupace, vpád komunismu i jeho pád, dny slávy i dny zmaru a mnoha zákazů. Čechům ale objevil svět.

V současnosti tvrdí, že už všechno řekl a že už viděl tolik, že nic dalšího by se mu do hlavy nevešlo. A také že svět se neobyčejně změnil. Prý kdyby ho do světa táhli spřežením volů, nikam by už nejel. Třeba do Nepálu prý přijeli druhý rok, kdy se otevřel cizinců. Neflákaly se tam tak stovky turistů. Potkal se tam s Hillerym a celý večer si povídali. Některé okamžiky se holt už nemůžou nikdy zopakovat.

Téma 19: Mystičnost domorodých zvyků racionálně uvažujícího Středoevropana přemohla

Miroslav Zikmund 100
Jihoafrická republika, kmen Kafrů, 1948 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Magická Afrika Středoevropana ohromí. Velbloudi s nákladem soli, příprava topiva z kravského hnoje nebo hejna much v očích habešských dětí. Ale také malebná krajina, ohromující dechberoucí přírodní výjevy, nebo třeba noc mezi africkými Kafry. Cestovatelům se dostalo té cti. Mohli s nimi strávit noc před jejich obřadem obřízky. Dostali se k nim díky krajanovi Vítězslavu Tomešovi, kantorovi z Podkrkonoší, který odjel do suché Afriky léčit si tuberkulózu.

Nebo třeba gumoví ďábli v Njondu. „Štíhlý svalnatý černoch se jakoby v extázi podlamoval v kolenou, vláčným, hadovitě se vlnícím pohybem vypjal pánev, škubl polovinou těla v křečovitě krátkém zlomku vteřiny – a současně dopadly obě jeho ruce třímající kuželovité palice, aby se v příštím okamžiku znovu vymrštily do vzduchu. Deset párů ostatních bubeníků seřazených čely proti sobě, s palicemi připravenými vysoko nad hlavou, sledovalo napjatě jeho pohyby,“ popsali Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund Afrika snů a skutečností tanec válečníků, kteří byli dvoumetrovými Vatuzi netrpělivě očekáváni.

Zvláštní prý bylo i setkání s šamany v Burjatsku u Bajkalu, které potkali během druhé cesty. Jeden z šamanů, kteří bývají dost často zároveň i kováři, před nimi rozžhavil dlouhý nůž a pak si s ním dvakrát přejel přes jazyk. Zasyčelo to. Ještě chvilku poté byl ten nůž prý horký. Miroslav Zikmund na něj sahal a spálil se. Nechápal, jak to mohl provést. Překračovalo to jakékoli zákony fyziky.

Téma 20: Kalašnikovy připravené na ostrou střelbu a chutná Jirkova krev

Miroslav Zikmund 100
Basutsko, Lesotho v roce 1948. Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2019

Oba cestovatelé byli stále ve stejných podmínkách, ale na rozdíl od Jirky Hanzelky Miroslava Zikmunda žádná choroba nepostihla.

Zatímco Hanzelka prodělal malárii, která se mu vracela, jemu se nemoci vyhnuly obloukem. Třeba komárům prý víc chutnala Jirkova krev. Záchvat malárie tehdy Hanzelku zastihl v nejkritičtější době, kdy naměřili kritických devětapadesát stupňů celsia ve stínu. Miroslav Zikmund přiznal, že tehdy měl o svého parťáka opravdu strach.

Vydat se do cizích zemí bylo vždycky velké riziko. Ale podle cestovatele v době, kdy projížděli Afrikou, nebyla třeba kriminalita ani zdaleka taková jako teď. Je přesvědčený, že jejich trasu od Casablanky až dolů do Jižní Afriky už nikdy nikdo neprojede.

To, co se dnes děje v oblastech, jako je Alžírsko, Jižní Súdán, Somálsko, je velmi nebezpečné. Samá občanská válka, náboženští fanatici, ozbrojení povstalci, všichni s kalašnikovy připravenými na ostrou střelbu. Tenkrát prý samozřejmě kolonialismus kritizovali, byli antiimperialisté, ale tehdy byla Afrika ještě klidný kontinent. Byli třeba v Italy ovládaném Somálsku. Italové, stejně jako další koloniální mocnosti, si prý nemohli dovolit boje mezi jednotlivými kmeny. Postarali se o pořádek.

„Schválně zkuste jet do Somálska dneska, jestli se vrátíte živí,“ smál se Miroslav Zikmund.