„V sobotu odlétám do Brazílie a měla jsem dojem, že nejsem úplně v pořádku. Preventivně jsem šla k lékaři a nechali si mě tam," povzdechla si politička, která pojede za Českou republiku s hospodářským výborem Senátu domlouvat partnerství. Věří, že i pro Zlínský kraj.

„Zlínský Centroprojekt má v Brazílii našlápnuto a Česká zbrojovka tam zřizuje pobočku, pokud vím. Také Baťova univerzita podporuje navazování mezinárodních vztahů," vyzdvihla jedna ze dvou nejvýše ústavně postavených žen u nás, která žije v Želechovicích nad Dřevnicí.

Gratuluji k obhájení funkce. Zřejmě to pro vás nebylo velké překvapení.

Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, jak dopadly senátní volby ve vztahu k sociální demokracii, to překvapivé skutečně nebylo. Dalo se předpokládat, že budu ve funkci pokračovat. Potěšilo mě však, že mě předseda Senátu ustanovil do pozice I. místopředsedkyně, což znamená že jsem nyní i statutárním zástupcem předsedy Senátu Parlamentu ČR.

Jaké máte navíc pravomoce?

Jedná se spíš o protokolární záležitosti. Když předseda nemůže, zastupuji ho. Může tím sice pověřit kohokoliv jiného, ale jsem první na řadě. Až řeknu, že někam nepůjdu, posouvá se tato možnost na další místopředsedy.

Máte na mysli reprezentativní záležitosti.

Ano, jsou to reprezentativní záležitosti. Ale v okamžiku, kdy předseda na úřadě není, přebírám po něm většinu kompetencí.

Co vy máte a lidovec Jiří Čunek ne? Vy jste obhájila post místopředsedkyně, jemu podpora vyjádřena nebyla. Naopak.

To byste se měla zeptat mých kolegů a kolegyň.

Váš osobní názor?

Mám to v Senátu odpracované. Už druhý mandát se mi chýlí ke konci. Prošla jsem funkcemi od místopředsedkyně senátorského klubu, místopředsedkyně výboru, předsedkyně senátorského klubu, místopředsedkyně senátu a věnovala jsem se vždycky práci senátorky naplno.

Snažíte se odpovědi trošku vyhnout.

Ale tak to je. Ptala jste se, co mám navíc. Tohle je ono. Vždycky jsem se na 150 % věnovala práci v Senátu. Když jsem byla zvolena, opustila jsem i pozici v kulturním výboru kraje, kde jsem byla v té době místopředsedkyní. Měla jsem pocit, že se nedá dělat obojí pořádně – funkce v kraji a funkce v Praze. Takže asi tak.

Veřejně zaznělo, že za neúspěch lidoveckého kandidáta může právě ČSSD. Někde bylo dokonce zmíněno, že za jakousi iniciativou stojí i zástupci Zlína, tedy možná i Vy.

Senát je ryze demokratická instituce a všechny volby jsou personálními volbami. Těžko říct, kdo byl tím, který zvolil a který nezvolil. Pan kolega Čunek, pokud si pamatuji, dostal v I. kole 26 hlasů, ve II. asi 31 hlasů. Jednoduchou matematikou je zřejmé, že nedostal hlasy ani od jiných klubů, ne jen od sociální demokracie. Jiří Čunek nedostal hlasy napříč Senátem.

V Senátu už jste deset let. Za které vlády se vám pracovalo nejlíp?

Možná je to nostalgie toho, kdy člověk přijde do nové situace, ale velmi ráda vzpomínám na dobu těsně po zvolení, tedy Špidlovu vládu. Připravovali jsme zemi na členství v Evropské unii. I když nás v té době bylo jen 13 nebo 14, relativně málo, dokázali jsme ostatní přesvědčit, co je potřeba udělat, co je potřeba přijmout. Dělala se nejen harmonizace českého právního řádu s evropským právem, ale i skutečná reforma daňového systému a jakési startování ekonomiky. Později se ukázalo, že se to povedlo. Jednání byla věcná, argumentovaná, projednávali jsme vše, co jsme předkládali, s ostatními senátorskými kluby. Mám představu, že tak by práce měla vypadat.

Spojení „pracovalo se věcně" mě zaujalo. Nyní to tak není? Nepracuje se věcně?

Snažíme se o to, bohužel jsme opoziční stranou a zažili jsme i okamžiky, kdy si klíčové reformní balíky jako například tzv. Topolánkův batoh prosadila většinová vládní koalice v režimu Nezabývat se. My jsme k tomu nemohli ani vystoupit. Mohla jsem mluvit jen já jako předsedkyně klubu, ale nikdo další. Měli jsme nachystaný celý balík pozměňovacích návrhů, které by eliminovaly nejhorší dopady. Posléze se ukázalo, že jsme měli pravdu. Ale nebylo nám umožněno je ani přednést, ani navrhnout. Natožpak obhájit.

Přestože je ČSSD v senátu opoziční stranou, kraje jsou po nedávných volbách oranžovo-rudé…

Jak kde.

Víceméně. Nedávno se objevila v médiích kauza o protestu studentů v Českých Budějovicích proti krajské radní z řad KSČM. Co říkáte na tuto iniciativu?

Myslím, že věci je potřeba dělat v čase, kdy se mají. Studenti měli vystoupit před volbami ne po volbách.

Zastáváte tedy názor, že vedení krajů by mělo odpovídat volebnímu výsledku.

Pokud jsme přesvědčeni o tom, že máme svobodné volby, pak musíme jejich výsledek respektovat.

„Stydím se za vyjádření prezidenta České republiky k této významné události" – řekla jste veřejně po udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii po zásluze. Proč a s jakými dalšími výroky prvního muže Česka nesouhlasíte?

Začnu udělením Nobelovy ceny míru Evropské unii. Pan prezident Klaus se vyjádřil velmi nepěkně, přestože jej už dnes nedokážu citovat. Musím říct, že mě jeho dehonestující výrok vůči této ceně zamrzel. Nejen z pohledu člověka, který intenzivně podporuje, aby se nikdy nezapomnělo na hrůzy II. světové války, třeba podporou vypálených obcí, ale také člověka, který si přeje, aby měla CR důstojnou pozici v Evropské unii. Kdo zná historii, ví, že EU je především mírový projekt.

Co to podle vás dokazuje?

Principy, které formuloval Robert Schuman, jsou takové, aby další válka v Evropě byla nejen nemyslitelná, ale i nemožná. Fakt, že více než 60 let tento kontinent nepoznal válečný konflikt, ani lokální, je výsledek evropské integrace. Více než dobře jsem si to uvědomila, když jsem měla možnost v Senátu přijmout ministra pro evropské záležitosti Turecka, který mi říkal: „My nepotřebujeme jít do Evropy kvůli evropskému trhu. S Evropou už obchodujeme. Nás Evropská unie zajímá jako největší a nejúspěšnější mírový projekt v dějinách lidstva." Bohužel, my na to nějak zapomínáme.

To byla odpověď na první část otázky. Co další výroky prezidenta ČR?

Obecně jsem „bojovala" s panem prezidentem o záležitostech týkající se naší pozice nejen v Evropě, ale i ve světovém dění. A také ohledně záležitostí týkající se Ústavy. První ústavní činitel v zemi se často pohybuje na hraně ústavy. Je naprosto nepřijatelné, a myslím že by nikde v demokracii na západ od nás neprošlo, že prezident nerespektuje vůli parlamentu. S řadou záležitostí, jmenovitě od Lisabonské smlouvy, Římského statutu Mezinárodního trestního soudu přes dodatkový protokol Evropské sociální charty, souhlasily obě komory Parlamentu ČR. Daly souhlas k ratifikaci a pan prezident to odmítl. Museli jsme používat ústavní prostředky, kterými jsme se museli domáhat jako Senát plnění povinností ze strany prezidenta.

Čeká nás brzy přímá volba prezidenta. Koho byste ráda viděla v této pozici?

Jednoznačně Jiřího Dienstbiera. Jsem přesvědčená, že jako relativně mladý člověk je na jednu stranu nezatížený minulostí, na druhou stranu je to člověk, který může posílit dobrou pozici ČR v mezinárodním kontextu. Musíme si uvědomit, že prezident je především reprezentantem země navenek. Kompetencí uvnitř země je relativně velmi málo.

Veřejně podporujete ženy do vysokých funkcí. Emancipaci a rovnoprávnost. Jak se to změnilo v průběhu desíti let, co jste v Senátu?

Opticky vypadá, že se situace zlepšila. Máme předsedkyni poslanecké sněmovny, v minulém funkčním období byly dvě místopředsedkyně senátu, teď zůstávám zatím sama jako žena. Věc se snad posouvá, ale velmi pomalu a velmi opatrně. Není to jednoduché.

Být společensky a platově výš než muži, to někdy druhé polovičky špatně nesou. Nevyčítal vám někdy manžel, že vyděláváte víc?

Proč by to dělal? (Smích.)

A pomohlo vám někdy v politice, že jste žena?

Dostala jsem se do politiky díky tomu, že jsem žena. V roce 1987 mě oslovili s tím, že potřebují poslankyni Národního výboru městského nebo okresního, konkrétně bezpartijní ženu do 35 let. To byla přímo kolonka. Kdyby mě neoslovili, nikdy bych se do toho v té době nepustila – měla jsem dvě malé děti a jiné starosti, než dělat politiku byť na komunální úrovni. V 90. roce mě lidé zvolili ve svobodných volbách, čehož si dodneška velmi vážím. A od té doby pokračuji. Politika je také řemeslo, které se musí naučit. Bohužel, nebo možná bohudík, na to nejsou žádné školy. Učíte se za pochodu. Chce to moře práce, moře času a moře zkušeností, než se člověk dostane na významnější pozici. Ti, kteří vyběhli příliš rychle, nikdy dlouho nevydrželi.

A třeba v nějakých jednáních, nepomohlo vám, že jste žena? Nechoval se k vám někdo kvůli tomu mírněji?

To ne, spíš naopak. Musíte odpracovat hodně, aby vás mužský svět respektoval.

Jako místopředsedkyně senátu máte několik let na starosti vědu a výzkum.

Mám ji na starosti jako odborná mluvčí v rámci sociální demokracie, ale věnuji se tomu i na úrovni senátu. Moje primární agenda v Senátu je však Evropská unie.

Jak se může dostat pedagožka k tomu, že zastupuje ČR v těchto oblastech?

Věda a výzkum se dnes dělá na třech základních místech. Primárně na vysokých školách, pak na Akademii věd a výzkumných ústavech a další složkou je firemní výzkum. Kromě toho, že jsem pedagog, tak jsem také personalistka, a vědu bez lidí dělat nemůžete.

Už tři roky jste také členkou parlamentní celosvětové sítě Parlamentáři proti jadernému zbrojení a za ozbrojení. To mi připadá pro ženu ještě obtížnější.

Naopak. Kdo jiný než ženy by měl bojovat za mír? O ničem jiném to není. Jenom o tom, aby se svět vzpamatoval. Tak, jak se dokázal zbavit biologických zbraní, jak se dokázal zbavit chemických zbraní, se může dřív nebo později dopracovat k tomu, aby byly zakázány jaderné zbraně. Nejlépe tak, jak se dokázala Evropa domluvit o míru, by se měl dokázat domluvit celý svět. Jenom desetina nákladů, jež jdou na zbrojení v celém světě, by stačilo k tomu, aby se celý svět nakrmil, aby nikdo netrpěl hladem. Myslím, že tohle je vysloveně ženská záležitost.

Pokračuji ve výčtu vašich funkcí. Jako pacientský ombudsman i jako senátorka za Zlínský kraj máte v permanenci nemocnice v našem regionu. Jaké je zdraví našich nemocnic?

Udržovat ve vysoké kvalitě, a vy tomu říkáte zdraví, nemocnic, je v kompetenci kraje. Po celou dobu s lidmi z kraje komunikuji a snažím se pomoct, co mi síly stačí. Konkrétní kroky jsem směřovala k tomu, abychom dokázali zajistit spravedlivé financování pro nemocnice ve Zlínském kraji. Ukazovalo se, že v minulosti byly zátěže, které VZP nedokázala dorovnat. Balancování nebylo nastaveno dobře. Uherské Hradiště mělo více proti krajské nemocnici, jinak to vypadá ve vztahu k soukromým nemocnicím. Nevím, proč právě Krajská nemocnice Tomáše Bati měla nastaveny úhrady dost nízko, a to jí vytvářelo dluhy z minula, které bylo obtížné řešit.

Co pro to udělala senátorka Alena Gajdůšková?

Vedla jsem několik jednání s VZP, a snažili jsme se dojednat, aby tyhle věci byly napraveny. Něco se podařilo, něco nás ještě čeká. A jako pacientská ombudsmanka se snažím pomoci především pacientům. Po dohodě s krajskou nemocnicí mám své poradní dny ve špitálu, bývá to každé první pondělí v měsíci dopoledne. Můj asistent je vždy třetí středu v měsíci v nemocnici k dispozici znovu. Snažíme se řešit konkrétní problémy pacientů, pokud se na nás obrátí. Ráda říkám, že vůči krajské nemocnici to byly drobnosti, které jsme dokázali vyřešit velmi rychle. Jednali jsme o nich i s ředitelem.

Zmínila jste drobnosti související s krajskou nemocnicí. Na povrch přece vyšly v minulosti kauzy týkající se špatného ozařování a podobně. To bych snad nepovažovala za maličkost.

To ale nejsou věci, které bych měla řešit ze své pozice. Samozřejmě o nich vím a sleduji je, ale v okamžiku, kdy řeší záležitost soud nebo orgány činné v trestních řízeních, nepřísluší mně. Nemohu do toho vstupovat.

A ještě zbývající část otázky – jaké je tedy podle vás nyní zdraví nemocnic? Jak na tom podle vás jsou?

Jsem přesvědčená, že jsou na tom relativně dobře. Když si je prohlédnete, až na výjimky jsou vybavené, „opatrované" na rozdíl od jiných, které jsem viděla…

Myslíte v jiných regionech?

No, třeba na Slovensku nebo jinde. Je potřeba stabilizovat personál jako takový, což je tedy záležitost platů, které se moc nelíbí. Problémy vidím ale hlavně v hradišťské nemocnici, odtud chodí často pacienti. Je tam problém s nestabilitou personálu. A je evidentní, že ta nemocnice něčím trpí. Ale v této chvíli je to na řešení správní rady a krajského úřadu. Upozornila jsem na to rovněž pana hejtmana.

Nemůžu se nezeptat, na co konkrétně si pacienti stěžují?

Jsou to individuální záležitosti a mají pocit ne zcela dobré péče. Ale nerada bych nemocnici poškozovala. Jsou to otázky vztahu pacient a ošetřující a ne úplně dobrého managementu.

Co uděláte, když vás požádá o radu či o podporu člověk nebo starosta z jiného volebního okrsku?

Vždy se snažím pomoct. Nikdy jsem nežila zavřená v hranicích svého obvodu. To ani nemohu z pozice místopředsedkyně Senátu. Obracejí se na mě lidé z celé republiky. Samozřejmě se snažím v prvé řadě pomoct svému regionu, protože jsem senátorka za tento obvod, ale nikdy jsem neodmítla a cítím jako svou povinnost pomoci kdekoliv jinde. V rámci ústavnosti musím sledovat zájem země jako takový.

Když jsme spolu dělaly rozhovor před čtyřmi lety, zmínila jste, jak jste se styděla, když usnul někdejší ministr zahraničí na audienci pro předsedu parlamentu Bosny a Hercegoviny. Jaké další faux pas jste zažila
v posledních letech?

Mám spíš příhodu. Měla jsem v Senátu výstavu fotografií Hanzelky a Zikmundy z Iráku roku 1960. Na vernisáž kromě pana Zikmunda a tehdejší velvyslankyně v Iráku přijela celá irácká delegace v čele s předsedou parlamentu. Když jsme procházeli kolem fotografií, jeho poradce se k jedné vrhl a ukazoval nám nadšeně člověka na ní. Říkal, že ho zná, že to byl jeho učitel. Dojati jsme byli v tu chvíli všichni.

Který zahraniční státník má vaše sympatie?

Dívám se hlavně po tom, jak fungují ženy, ať už je to paní Clintonová nebo Merkelová. Z mužů velmi sleduji, jak pracuje a na co klade důraz prezident Obama, jemuž jsem nedávno držela palce v prezidentské kampani a posléze blahopřála prostřednictvím našeho velvyslance. Velmi zajímavé je pro nás Slovensko, tudíž Robert Fico. Není to jen o jeho osobě, ale je pro nás zajímavé sledovat, jak se Slovensko vyvíjí hospodářsky.

Když už jsme zmínily ženy v politice či družky politiků, stala se některá z nich i vaší kamarádkou?

Jsme priatelky, jak říká Renáta Zmajkovičová, s místopředsedkyní Slovenskej národnej rady, tedy mojí slovenskou partnerkou, co se týče funkcí. Prvně jsme se střetly formálně, pak jsme se sblížily. Není mezi námi žádná jazyková bariéra, navíc já Slovákům velmi fandím, jako asi většina lidí na moravsko-slovenském pomezí. Hodně jsme si také rozuměly s Majdou Potratou, slovinskou poslankyní.

Takže spolu jezdíte na dovolenou?

(Smích). To ne, na to nemáme ani jedna čas. Ale domluvily jsme se na některých akcích, které budeme společně dělat. Nyní připravujeme jakési posílení festivalu Setkání-Stretnutie, abychom jej dostaly na celostátní úroveň. Jsme sice kamarádky, ale jako ženy v politice nemáme moc času. Spojujeme pracovní záležitosti.

MARIE ŠIDLOVÁ