Zdravotní sestry na ARO to nemají s pacienty jednoduché.

Už při příchodu na oddělení za vrchní sestrou Terezií Koníčkovou se mě zmocnila úzkost. Je to mezník člověka mezi životem se smrtí.

Trochu se mě zmocňuje úzkost. Ale personál se usmívá.

Pro sestřičky a lékaře je to velká zátěž. To jistě víte. Přesto jsou to lidé zapálení pro svou práci a mají ji rádi.

Musí to být opravdu velmi náročná práce po všech stránkách.

Určitě je vysoce náročná jak po stránce technické tak psychické. Personál pracuje s přístroji. Ať už jsou to přístroje zajišťující umělou plicní ventilaci, dávkovače na léky nebo monitory životních funkcí a spousta jiných přístrojů které jsou potřebné v resuscitační péči u pacienta. Sestry musí být technicky zdatné.

Skoro se bojím zeptat. A co psychika?

Ne každý tady může být. Někomu nedělá dobře pohled na pacienty v bezvědomí v kritickém stavu. Práce zde je velmi nárazová, zdravotní stav pacienta se může změnit z minuty na minutu. Personál musí přesně vědět co má dělat, jak reagovat, a hlavně musí jednat rychle.

Jací pacienti se zde dostávají?

Na oddělení ARO jsou hospitalizováni pacienti v kritickém stavu u kterých selhává nebo hrozí selhání jedné nebo více životních funkcí. Na našem pracovišti pečujeme o pacienty různých lékařských oborů.

Jak interní, chirurgičtí, neurochirurgičtí atd.. Nejčastěji jsou zde pacienti na umělé plicní ventilaci v umělém spánku.

Jistě to vyžaduje individuální přístup k pacientům.

Určitě. Staráme se o lidi, takže musíme mít individuální přístup. Při ošetřovatelské péči využíváme prvky bazální stimulace a pokud to lze snažíme se zapojit i rodinu pacienta. Příbuzní pacientů jsou často při prvním kontaktu se svým blízkým ve velkém stresu, mají o ně přirozeně strach, neznají prostředí takového pracoviště. Důležitá je tedy i komunikace s příbuznými pacientů.

Jak vypadá taková standardní směna?

Jedna sestřička má na starost jednoho až dva pacienty. Oproti jiným oddělením se zdá, že je to velmi málo, ale péče o pacienta v resuscitační péči je velmi náročná. Pacient je plně odkázán na péči sester a od kvalitní péče se odvíjí celkový zdravotní stav pacienta. U každého pacienta se nepřetržitě monitorují fyziologické funkce, součástí ošetřovatelské péče je péče o dýchací cesty, podávání léků, polohování pacientů a mnoho jiných činností.. To všechno se zaznamenává do resuscitačního záznamu pacienta. Kromě toho mají sestřičky vlastní dokumentaci, kde si zaznamenávají údaje o pacientovi ze své služby.

V podstatě děláte úplně všechno.

Ano. Vyžaduje to neustálé vzdělávání. Padesát procent sester tady musí mít atestaci z oboru anestezie a resuscitace. Pracují tady jak všeobecné sestry, zdravotničtí záchranáři, bakalářky a magistry.

O kolik pacientů se vlastně staráte?

Na lůžkovém oddělení máme kapacitu pro devět pacientů. Šest lůžek je umístěno v uzavřených boxech a tři jsou na hale. Uprostřed oddělení je pult sester, ze kterého jde vidět na všechny pacienty. Zde je umístěn i centrální monitor, kde jsou zaznamenávány fyziologické funkce všech pacientů. Součástí našeho oddělení je i urgentní příjem, kde jsou přijímáni pacienti po prvotním ošetření ZZS.

Vidím, že je vás tady opravdu hodně.

To ano. Na dvanáctihodinové směně je osm sester, které mají na starost devět pacientů. Další sestry mají na starosti urgentní příjem. Standartně pomáhají i sestrám na lůžkovém oddělení, ale když je příjem, musí tam.

Mají sestry pacienty rozdělené?

Mají. Jedna sestra má na starosti jednoho až dva pacienty. Některé sestřičky si vezmou například tři dny stejného pacienta, protože už ho znají. Samozřejmě mají přehled o všech pacientech, kteří jsou hospitalizováni na našem oddělení.

Jak se s nimi dorozumíváte?

I když jsou pacienti v umělém spánku, mluvíme na ně během ošetřovatelských výkonů, protože nevíme do jaké míry nás vnímají.U pacientů s poruchou vědomí využíváme prvky bazální stimulace, pomocí kterých se snažíme stimulovat vědomí pacienta.

Co když pacienti nemohou mluvit?

Pokud pacienti nemohou mluvit a mají například tracheostomii, tak používáme cedulky – abecedu písmenek, kdy pacienti postupně ukazují na písmenka, nebo jim dáme tužku a papír pokud jsou schopní nám něco napsat. Pacienti mohou být dezorientovaní a komunikace s nimi je velmi obtížná.

Dopřáváte jim i nějaké dobroty ?

Pokud pacienti začínají přijímat potraviny, nebo je třeba již zkoušíme krmit a nejsou odkázání pouze na umělé výživě, domlouváme se s příbuznými, ať jim přnesou oblíbené jídlo, které se dává doslova po lžičkách.. Při péči o dutinu ústní se využívají ústní vody, které mohou pacienti vnímat negativně, proto jim dáváme například čokoládu do váčku, aby měli nějaké libé pocity. Snažíme se pacientům zpříjemnit jejich pobyt a nastartovat je, jak jen to jde.

Jakou máte úspěšnost? Vedete si statistiku?

Těžko lze říct statistiku úspěšnosti.. Pacienti jsou přijímáni z terénu, přiváženi záchrannou službou, překládáni z jiných oddělení nemocnice nebo jiných zdravotnických zařízení. Vždy závisí na individuálním stavu pacienta a diagnóze, se kterou je na naše pracoviště pacient přijímán.

Jak dlouho u vás pacienti pobývají?

To je také individuální. Jakmile se stav pacienta zlepší, přechází nejčastěji na jednotky intenzivní péče nebo jiná lůžková oddělení. Dříve zde někteří pacienti pobývali dlouho, i několik měsíců.

V loňském roce jsme otevřeli oddělení následné intenzivní péče. Tam jsou překládáni pacienti, kteří vyžadují intenzivní péči, ale nejsou již v bezprostředním ohrožení života.

Dostáváte od nich i poděkování? Přece jen jste jim zachránili život.

Někteří pacienti, kteří u nás leželi se nám přijdou po čase ukázat a poděkovat, jsou i pacienti, kteří nám každoročně posílají přání k Vánocům. My co jsme tady déle, tak víme, o koho přesně jde. A není to jen jeden člověk. Těch lidí je více.

No vidíte, to mě přivádí k tomu, jak dlouho se pohybujete ve zdravotnictví

Od roku 1994. Na oddělení ARO jsem pracovala jako setra u lůžka, poté staniční a nyní jako vrchní sestra, což je spíše manažerská práce. Pokud to jde, snažím se být přímo na oddělení u pacientů. Se sestřičkami jsem neustále v kontaktu a konzultujeme spolu různé ošetřovatelské postupy.

A co vás osobně na této práci baví?

Práce s lidmi je zajímavá, ale mnohdy také vyčerpávající. Samozřejmě velmi motivující pro veškerý personál je zlepšující se zdravotní stav našich pacientů. Kolikrát se stalo, že pacient, u kterého se zdálo, že nemá příliš velké šance se vše najednou obrátilo k lepšímu. Velmi důležitý je také dobrý kolektiv personálu, bez kterého by se tato náročná práce nedala dělat.

Ležela jsem na ARO v umělém spánku

Drahomíra Dlabajová se dostala do Baťovy nemocnice na poslední chvíli. Pamatuje si jen večer před převozem, kdy ještě usínala doma v posteli. Podle lékařů v nemocnici se nadechla jednou za minutu, selhávaly jí plíce, proto ji uvedli do umělého spánku.

Na ARO ji začali probírat po týdnu.

„Byla jsem otupělá silnými léky a nemohla jsem se hýbat. Byla jsem strašně slabá," vzpomíná Drahomíra. Rodina ji navštěvovala každý den a díky ní se dozvídala postupně nové informace. Nemohla však mluvit.

„Byla jsem bezmocná. Tolik jsem chtěla hovořit, ale nešlo to. Rodina na mě mluvila a já zprvu jen mrkala očima nebo nepatrně hýbala hlavou," popisuje první okamžiky Dlabajová.

Střídali se u ní blonďatá sestřička a zdravotní bratr. Prý se o ni starali jako o vlastní. Dávkovali jí léky, odsávali tekutiny z plic a polohovali ji, aby neměla proleženiny.

„Chovali se ke mně moc hezky. Vždycky mi říkali, co budou dělat, a já jsem byla v jejich společnosti ráda. Občas se mnou i šprýmovali," vzpomíná Dlabajová.

Jakmile se její stav trochu zlepšil a nabrala trochu sil, dostala od sestřiček tabulku s abecedou, aby se s nimi a rodinou mohla lépe dorozumět.

„Měla jsem slabé ruce a špatně jsem viděla. Psaní nepřicházelo v úvahu. Pořád jsem nemluvila, tak jsem se snažila artikulovat," popisuje pacientka.

Mnohdy jí však nikdo nerozuměl, a proto museli příbuzní a sestřičky hádat, co má na srdci.

„Strašně jsem se rozčilovala, protože mě nemohli pochopit. Vnitřně jsem se trápila. Cítila jsem se jako nemluvně, které nemůže nic říct," přirovnala své trápení.

Jakmile jí bylo lépe, doktoři a sestřičky na ARO jí povolili čokoládu a přesnídávku, aby si spravila chuť a trochu se jí ulevilo.

„Nikdy jsem si nedokázala představit, že si budu vychutnávat každou lžičku přesnídávky," rozzářila se ještě teď Dlabajová. Jakmile jí bylo lépe, převezli ji na jednotku intenzivní péče.

Teď už je týden doma a jen vzpomíná na sestřičky, které se s ní loučily a považovaly za zázrak, že se vůbec uzdravila.

„Chtěla bych z celého srdce poděkovat sestřičkám a lékařům na oddělení ARO a plicní JIP Baťovy nemocnice. Jsem jim vděčná za záchranu života. Moc ráda na ně vzpomínám a je mi po nich smutno," vzkazuje s nadsázkou sestřičkám Dlabajová. Jistě si na ni pamatují i sestřičky, protože jak sama říká, takovou generálku si určitě zapamatovaly.

JAKUB SCHMID