Sametová revoluce. Snad každý si vzpomene. Je to už 23 let, co studenti vyšli do pražských ulic a čelili na Národní třídě útlaku ze strany Státní bezpečnosti. Brutální zásah VB nezůstal bez povšimnutí československého národa. Vlna odporu proti totalitnímu komunistickému režimu spustila lavinu hromadných protestů, demonstrací, a národ tak mohl zažít euforii z nově nabyté svobody. 

Začaly revoluční celospolečenské změny, které zasáhly všechny občany tehdejšího Československa. 

Ve Zlíně v té době bylo Studio Z první z divadel, které zveřejnilo výzvu studentů. Na náměstí Míru ve Zlíně se začali scházet lidé. Ze začátku se jich sešlo dvě stě, další dny však bylo náměstí i přilehlé ulice plné. Trolejbusy i auta neměly šanci plynule projet, všude byly davy lidí. Lidé byli v oknech domů, vyvěšovali vlajky a mávali. Na skleněných tabulích Divadla pracujících byly obrovské nápisy Občanského fóra.

Na náměstí Míru, hlavním místě revolučního dění, byly všem při vystoupeních oznamovány informace o tom, co se právě děje v regionu, ale i v celém Československu. Při svých vystoupeních se střídali herci, písničkáři, ale hlavně zlínští disidenti, např. Pavel Jungmann, Bedřich Koutný, Petr Bartoš aj. Také Studentský stávkový výbor zde měl svého zástupce, Jiřího Deváta. 

Všichni byli šťastní a konečně svobodní. Se svíčkami v ruce a trikolorou na hrudi diskutovali, cinkali klíči a zpívali. Přes všechny vlály české vlajky a různé transparenty, které s sebou přinesli. 

V polovině prosince zažil celý Zlín a desetitisíce lidí na přeplněném náměstí Míru jednu obrovskou radost a euforii. Přivítali před radnicí Tomáše Baťu, který se do Zlína vrátil po padesáti letech. Tenkrát lidé tomu, co se děje, začali věřit nejvíce. Vždyť měli doma Tomáše Baťu.

Tváře zlínské revoluce

Čestného úkolu přivítání Tomáše Bati na radnici ve Zlíně byl za OF a za všechny Zlíňany pověřen spoluzakladatel OF, spisovatel a cestovatel Miroslav Zikmund.

Pane Zikmunde, co pro vás znamenal 17. listopad 1989?

Datum 17. listopadu bylo po padesáti letech již druhé, které ovlivnilo můj život. To první bylo, když nacisti uzavřeli v Československu vysoké školy. V té době jsem studoval Vysokou obchodní školu.

V prosinci 1989 jste se na plném náměstí Míru před radnicí přivítal s Tomášem Baťou. Jaké jste měl pocity, jaké to bylo?

Bylo to fantastické. Nedá se na to zapomenout. Nejvíc se mi líbilo, jak lidé byli spontánní, jak byli všichni nadšení a v euforii. Myslím, že náměstí Míru ve Zlíně už nikdy nebude tak zaplněno. V dnešní době vidím ve společnosti spíš lhostejnost a to, jak jsou lidé rozčarovaní z toho, jak se chovají politici, které zvolili.

Na listopadových manifestacích ve Zlíně chyběl, protože byl v srpnu 1989 zatčen, ale podařilo se mu uprchnout. Byl významnou osobností předlistopadového protikomunistického odporu. Stanislav Devátý se stal signatářem Charty 77 a v letech 1988 až 1989 i jejím mluvčím. V roce 1988 s Petrem Bartošem, Bedřichem Koutným aj. zorganizoval petici za přejmenování Gottwaldova na Zlín, založil i Společnost přátel USA.

Pane Devátý, když se zpětně ohlížíte za sametovou revolucí, co byste k tomu teď chtěl říct?

K vybudování demokratického systému je potřeba velká trpělivost, může to trvat desetiletí. Naopak cesta od demokracie ke komunismu může trvat jen jeden den. Přestože ve Zlíně dnes vládnou komunisti všeho druhu, beru, že každý vývoj může mít vady, ale my musíme mít trpělivost.

Současný ředitel policie ve Zlínském kraji Bedřich Koutný patřil mezi „zlínské tváře" sametové revoluce. Vystupoval při demonstracích na náměstí Míru a stál v čele listopadových událostí ve Zlíně.

Pane Koutný, jak byste zhodnotil vývoj od listopadu '89 do současnosti? Nemáte pocit, že svoboda a demokracie se ubraly jiným směrem, než si lidé tehdy sami přáli?

Zásadním problémem celého polistopadového vývoje je způsob, jakým jsme my občané a námi volení politici nově nabytá práva a povinnosti uchopili. Z nezkušenosti jsme se dopustili řady chyb mimo jiné tím, že jsme politikům tolerovali kroky, které byly v příkrém rozporu se zájmy nás občanů. Rozčarovaní občané postupně rezignovali na možnost ovlivňovat další vývoj v této zemi tím, že přestali chodit k volbám.

Na druhou stranu mám ale pocit, že převážná většina nás účastníků listopadových událostí už úplně zapomněla, s jakými požadavky a cíli jsme tehdy zvonili klíči. Žádali jsme konec vedoucí úlohy Komunistické strany Československa, svobodu slova, svobodné volby a návrat k demokracii. Jsem přesvědčen, že všech těchto cílů bylo dosaženo: vedoucí role jedné strany byla zrušena, Základní listina práv a svobod je součástí naší ústavy, máme svobodné volby a žijeme ve státě založeném na demokratických principech.

Petr Michálek, současný ředitel Městského divadla Zlín, měl v době sametové revoluce teprve dvanáct let.

Jaké jsou vaše vzpomínky na listopadové události 1989?

Pamatuji si, že jsme byli také na demonstraci se školou. Tenkrát jsme měli radost z toho, že nám odpadlo vyučování. S odstupem času si vzpomínám na slova Jana Kačera, který mluvil o tom, že naše společnost vstupuje do tunelu, na jehož konci budeme tak v roce 2009. Já věřím, že máme před sebou budoucnost na konci tunelu zalitou slunečními paprsky, ale rád bych se toho dočkal.

Vojtěch Cekota: Za komunismu bych novináře nedělal

Mezi těmi, kdo nechyběl na zlínském náměstí Míru, byl i Vojtěch Cekota, novinář, který svou účast vidí z pozice pěšáka té doby. Ale vyjádřit svůj názor a postoj tenkrát musel, chtěl pomoci.

Jak jste se dozvěděl, co se 17. listopadu 1989 děje a jaká byla vaše reakce?

První zmínku o demonstraci studentů v Praze jsem slyšel ještě večer 17. listopadu v rozhlase Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. Spolu se ženou nás to velmi zasáhlo. I když jsem měl zpočátku strach ze Státní bezpečnosti, tak na náměstí jsem jít musel, nechtěl jsem mít problémy, ale šel jsem podpořit studenty.

Jak si vybavujete Zlín v době sametové revoluce?

Zrovna se nově dláždilo náměstí Míru. Přibližně v části, kde dnes stojí pódium na různé akce, byla postavená barikáda z volných dlaždic. Na ní ještě dnes vidím stát ty, kteří byli tvůrci a organizátory protestů proti komunistickému režimu: Bartoše, Koutného, Pavlištíka i zástupce z řad studentů či politických stran (např. lidovců nebo národních socialistů). Všude byly vlajky a transparenty a do toho všeho poletoval sníh. Manželka v té době uklízela a zařizovala nový byt na Svazích a já jsem chodil po demonstracích.

Jak hodnotíte vývoj od listopadu 89 po současnost?

Tenkrát jsme stáli jen o svobodu, demokracii a takový socialismus s lidskou tváří, něco jako nové pražské jaro v šedesátém osmém. Nikdo z nás nechtěl nezaměstnanost, nestabilní politickou situaci či ztrátu sociálních jistot. Měl to být dialog s tehdejším systémem, nechtěli jsme jej bořit. Podle mne se odkaz sametové revoluce „svoboda a demokracie" správně vyvíjel tak do první poloviny devadesátých let, pak ale nabral špatný směr. Musím však dodat, že za komunistického režimu bych se nemohl věnovat profesi novináře, práci, která mě dodnes velmi baví.

JANA ZAVADILOVÁ

Dobrý den, listopadové Zlínsko

Že jsem pro jistotu nemohl do školy nosit výstavní mikinu s obřím nápisem USA, mne dost mrzelo. Proč nemůžu spolužákům říct, že se doma občas poslouchá jakési rádio s názvem Hlas Ameriky, jsem zase nechápal. K jednomu milému pánovi, který se vyprofiloval jako zrádný estébák, jsem pro změnu choval důvěru. A tomu, že sestra kamaráda nemohla na vysokou školu kvůli špatnému kádrovému posudku rodiny, jsem pro změnu nerozuměl vůbec. Toť útržky z mého dětství staré 23 let.

Zítra si připomeneme 17. listopad 1989, vítězný boj za svobodu. Tedy veledůležitou výhru Čechů. Dovedete si představit, že by to tenkrát dopadlo jinak? Právě v této době bychom měli být hodně na pozoru.

šéfredaktor Zlínského deníku David Karola