Restituce, tedy náhradu či navrácení majetku, mohou potomci vlastníků uplatnit na lesy, pozemky a zámek. „Jsme s rodinou Thienen, tedy potomky rodu, v kontaktu," doplnil místostarosta. Je podle něj vyloučeno, že by dědicové ze dne na den zámek převzali bez předchozí dohody s městem.

BUDE SE NA ZÁMKU BYDLET?

„Jednáme nejen o zámku, ale i o jiných pozemcích a záležitostech," potvrdila pro Deník starostka Marie Semelová, podle které mají restituenti zájem spolupracovat s městem. „Chtěli by se do Luhačovic vrátit a žít zde. Bližší konkrétní informace bohužel nemáme," doplnila starostka.

Řešení je ale otázkou roku nebo ještě delší doby. Město Luhačovice počítá s tím, že bude některé pozemky vracet a za některé naopak zaplatí.

Zámek je podle mnohých jednou z nejdůležitějších památek v Luhačovicích. Zámek sloužil Serényiům až do roku 1945. Poslední majitel Alois Serényi nechal zmodernizovat obytnou část, nic podstatného se zde však od 18. století nezměnilo. Roku 1945 došlo ke konfiskaci rodového majetku, jeho zabavení a odvezení. Zabavené cennosti jsou dnes prodány a rozptýleny na mnoha místech Moravy, zbývající vybavení je ztraceno.

Čtěte také: Pro stávku v Mitasu ve Zlíně je už 150 lidí, třeba je 220 podpisů

DŮM DĚTÍ SE ZATÍM STĚHOVAT NEBUDE

V lednu 1949 byla budova přidělena městu Luhačovice, dnes slouží jako zázemí základní umělecké školy a domu dětí a mládeže. Alternativou pro umístění sídla DDM by mohla být sokolovna, kde ale bohužel chybí park.

Podle zástupce rodiny Thienen může zatím dům dětí a mládeže objekt využívat. V budoucnu chce ale rodina v zámku bydlet. Zatím údajně uvažují, že by si v Luhačovicích pořídili i byt.

K DĚDICTVÍ PATŘÍ I LESY V POZLOVICÍCH

Potomci Serenyiů mají nárok také na lesní pozemky v Pozlovicích. „V nejbližších dnech budeme vyjednávat o konkrétních krocích, zatím jsme spolu mluvili jen krátce," zmínila starostka Pozlovic Olga Tkáčová.


Z historie luhačovického zámkuOd poloviny 17. století bylo luhačovické panství v majetku šlechtického rodu Serényiů, kteří se mimo jiné výrazně zasloužili o rozvoj lázeňství v Luhačovicích. Město Luhačovice v současnosti musí navracet na základě restitucí část majetku, který zde tento rod měl. Rozsah majetku se v průběhu let samozřejmě měnil, například část pozemků v lázeňském areálu byla v roce 1902 vložena do nově vzniklé akciové společnosti jako vklad tehdejším majitelem panství hrabětem Ottou Serényim. Pokračovatel rodu, který jako poslední trvale působil v Luhačovicích a patřily mu zde stále ještě nemalé majetky, byl Alois Serenyi. Ten se ale v průběhu 2. světové války za okupace přihlásil k německé národnosti. O navrácení československého občanství se po skončení války snažil, ale až do nedávné minulosti nebyla vzhledem k různým dějinným zvratům tato otázka dořešena. Pozemky, lesy a budova zámku, které byly původně majetkem Aloise Serenyiho tak historickým vývojem přešly po roce 1989 na město Luhačovice. Možnost vydání majetku potomkům Aloise Serenyiho totiž vzhledem k jeho problému s občanstvím vylučovaly Benešovy dekrety. Potomci rodu Serényiů však od té doby dlouhodobě usilovali o navrácení majetku, což ale nebylo možné bez rozhodnutí o navrácení občanství Aloisi Serenyimu. Proto o potvrzení, zda byl Alois Serenyi ke dni úmrtí československým občanem, požádala dědička – nejmladší dcera Isabella Thienen-Adlerflycht v roce 2009 právě kvůli restitučnímu řízení.

Neuspěla u Krajského úřadu Zlínského kraje, na ministerstvu vnitra ani u Městského soudu v Praze. Argumentace institucí stála na tvrzení, že Alois Serenyi pozbyl československé občanství v roce 1941, kdy získal průkaz o německé státní příslušnosti. V roce 1945 však Alois Serenyi tvrdil, že jej k přijetí říšského občanství donutili okupanti a požádal o potřebné tzv. osvědčení o národní spolehlivosti. Okresní národní výbor v Uherském Brodě považoval tehdy Serenyiho za československého občana, ale ministerstvo vnitra v roce 1947 rozhodlo, že poslední majitel rozsáhlého majetku nemá na osvědčení nárok. Serenyi proti tomu ale podal stížnost k tehdejšímu Nejvyššímu správnímu soudu. Jenomže po roce 1948 tento soud zanikl a o celém případu tak definitivně nikdy nerozhodl. Proto se musela celá věc po roce 1989 řešit zcela od začátku a věc se v porevolučním období objevila opět na ministerstvu vnitra. To nakonec vrátilo celé řízení k prvnímu stupni, tedy zlínskému krajskému úřadu. Ten v roce 2016 vydal rozhodnutí, v němž se Aloisi Serényimu navrací občanství, čímž se staly restituční nároky potomků rodu oprávněnými. 

Co se týká vydávání majetku v rámci restitučního řízení v Luhačovicích – v současné době probíhá v rámci Pozemkového úřadu ve Zlíně identifikace parcel, následně jsou tyto seznamy předávány k vyjádření vlastníkům, tedy i městu Luhačovice, následně jsou vydávány restituentům včetně zápisu do katastrů. Ve městě Luhačovice bylo v majetku vedeno 278 ha lesů. Dosud bylo vydáno 125 ha lesů, po restitucích městu zůstane asi polovina dosud obhospodařované plochy lesů. Vzhledem k tomu byl upraven počet pracovníků a pracovní náplně na odboru správy majetku MÚ Luhačovice. Město totiž nyní bude spravovat svoje zbývající lesy nejen po linii státní správy, ale také fyzicky. V rámci rozpočtu města a státní dotace bude zakoupena technika potřebná k těžbě dřeva. Restituční nároky potomků Serenyiů se ale v Luhačovicích netýkají jen lesů. Další otázkou zůstává navracení budovy zámku, ve které je nyní umístěn Dům dětí a mládeže a Základní umělecká škola, pro které v současné době město hledá nové prostory. Při všech jednáních s restituenty ale bylo vedení města ujištěno, že je nečeká náhlé vystěhování institucí, ale na vše budou mít dostatek času. 

Žadatelkou o navrácení majetku rodu Serenyiů je Isabela Thienen – Adlerflycht (*5. 4. 1927), nejmladší dcera Aloise Serenyiho. Prakticky ale zařizovali celou záležitost zejména další členové rodu, manželé RA Dr.Franze a Lydie Thienen-Adlerflycht. Ti žijí v současné době ve Vídni a mají tři syny, ale v Luhačovicích často pobývají a zvažují se sem koncem roku přestěhovat. V restitučních nárocích rodu nejde jen o majetky v Luhačovicích, ale také jinde. Jedná se i o přibližně 1000 ha lesů a zámek v Lomnici, pozemky v okrese Brno – venkov a Žďár nad Sázavou. 

Autor: Marcela Kaniová