Tentokrát ale nebylo vyhnutí. Dušičky už jsou pár týdnů za námi, přesto procházím branou zlínského Lesního hřbitova. Uvnitř krematoria mám sraz s panem Emilem Macurou, nestorem zlínského pohřebnictví.

Málokdo ví o těchto několika hektarech podivného lesa víc nežli on. Od prvních minut našeho setkání se snažím nemyslet na okolí, ve kterém článek vzniká. Kupodivu se to daří. Útulná kancelář vypadá zcela nevinně. Útržky z Herzova filmu Spalovač mrtvol pomalu ustupují.

Pan Macura v roce 2004 zanechal ředitelování ve společnosti Pohřebnictví Zlín a odešel do důchodu. I nadále zde ale má co říci, více než třicetileté pouto nelze jen tak přetrhnout.

Co je to ta čokoláda?

Emil Macura se narodil 19. března 1934 v pohraniční vísce Vendryně, několik kilometrů od Třince. Byla to opravdu kosmopolitní oblast. Převažovali Němci, svérázné obyvatelstvo hovořící málo srozumitelným slezským nářečím dotvářeli Češi, Poláci, Slováci a samozřejmě Židé. Obehraná písnička. Až do nástupu Hitlera k moci zde všichni žili víceméně v poklidu. Po mnichovském diktátu v roce 1938 začaly problémy.

Emil Macura - Má 74 let, narodil se ve Vendryni ve Slezsku, do Zlína se přistěhoval v roce 1949 - oženil se s dcerou kulaka, komunisté jej za to vyhodili ze ZPS - má tři děti a sedm vnoučat - že pracuje na hřbitově před manželkou dva roky tajil

Podhorská vesnička nejdříve připadla Polákům, po napadení Polska nenasytným führerem se Vendryně stala součástí říše. Válka nesmlouvavě běsnila celým kontinentem, malý Emil si ale naštěstí uvědomuje až její konec.

„Všude houkaly sirény a můj starší kamarád běhal po vesnici a volal - válka končí, válka končí, zase bude čokoláda - a já běhal s ním a radoval se, jen jsem pořád přemýšlel, co je to ta čokoláda…“ .

Šachy v Prioru

Slezské Beskydy jsou chudý a drsný kraj. Emilův otec byl za první republiky švec. Kvůli hospodářské krizi a Baťově tvrdé konkurenci zkrachoval. Na světoznámého obuvníka se přesto u Macurů nezanevřelo. Naopak. Do Zlína k Baťům postupně odešli všichni čtyři Emilovi sourozenci. Nejstarší Anna dokonce dělala vychovatelku dětem Jana Antonína. Není proto divu, že v roce 1949 odešel do Zlína i Emil.

Baťovo impérium už bylo sice znárodněno, duch geniálního podnikatele ale v jeho bývalých závodech žil dál. Nic na tom nezměnili ani komunisté, kteří se z něj snažili udělat třídního nepřítele. Patnáctiletý Emil se začal učit strojním zámečníkem. Po třech letech se vyučil a začal pracovat jako frézař ve strojírnách. Časem absolvoval i Vyšší strojnickou školu ve Zlíně. Kromě strojařiny ale hned po příchodu do Baťova města objevil i jinou celoživotní vášeň. Šachy.

„Chodili jsme na oběd do jídelny v pátém patře Prioru. Jednoho dne se tam konal republikový šampionát v šachu. Zůstal jsem stát jako opařený, dokonce jsem přišel pozdě do práce. Hned na druhý den jsem se přihlásil do místního šachového oddílu.“

Před rodinou jsem to tajil

A léta běží. Emil se v roce 1958 oženil se slečnou Ludmilou, dcerou kulaka. Láska třídní původ nerozlišuje, komunisté ano. Mladý pár proto přivítal politické tání pražského jara. Narozdíl od velké části národa nezapomněl Emil, co je to láska k pravdě ani po příjezdu ruských tanků. V ZPS tou dobou pracoval jako plánovač v automatové dílně, soudruzi rozhodli, že musí odejít.

A krátce nato přišel osudový krok. V roce 1974 začal pracovat jako stavební dělník na rodícím se krematoriu v areálu Lesního hřbitova. Po dvou letech mu ředitel Technických služeb nabídl, že zde může zůstat natrvalo jako stavební dozor. „Manželka o tom nechtěla ani slyšet, měli jsme tři malé děti, nechtěla, aby se jim spolužáci smáli, že jejich táta dělá hrobníka. Já se ale rozhodl zůstat a před manželkou jsem to raději dva roky tajil,“ přiznává s úsměvem. V roce 1978 začalo krematorium fungovat a Emil Macura se stává jeho vedoucím. Profesní kotrmelec je dokonán.

Pít se už nesmí

Začátky v nové funkci byly velmi krušné.

„Jen jsem z dálky uviděl rakev, už jsem nemohl celý den jíst. Nebožtíky jsem první měsíce viděl všude, v noci jsem se budil, nešlo před nimi utéct. Ale časem jsem si zvykl. Zvyknout si jde totiž skoro na všechno,“ je přesvědčený Macura. Čtyřiačtyřicetiletý vedoucí se postupně aklimatizoval a začal hodně přemýšlet. O práci, o životě, o smrti. Začal si uvědomovat nesmírnou sílu své profese.

„Dřív hrobníci a lidé z pohřebnictví zaháněli deprese alkoholem, to je už dnes ale hodně přísně hlídané. Já beru své zaměstnání jako poslání. Se smrtí nemůžeme nic udělat, můžeme se ale s nebožtíkem důstojně rozloučit, alespoň částečně ulehčit pozůstalým tu strašnou bolest. A to je mým velkým životním krédem posledních desetiletí.“

Macura se vrhl do práce po hlavě. Všemožně se snažil napravovat nevalnou úroveň pohřebních služeb v regionu. Po revoluci se zasloužil o transformaci Lesního hřbitova na „eseróčko“, rozhodující postavení tak zde i nadále patří zlínskému magistrátu. Výrazným způsobem se v roce 2001 zasadil o přijetí zákona o pohřebnictví, je členem všech možných pohřebních spolků a organizací v Česku i v Evropě.

Zahrajem vám cokoliv

Zlínské krematorium patří mezi 27 podobných zařízení v celé republice. V Česku se nechává pohřbít žehem asi 80 procent obyvatel. Na celém světě nás v tomto směru porazí už jenom Japonci. Nebylo tomu tak ale vždy.

„Ještě v 50. letech se většina lidí nechávala pohřbít do země. S komunistickým protináboženským tažením se ale tento poměr rychle otáčel. Nutno říci, že tento trend je však celosvětový, nikde jinde ale neproběhl tak rychle jako u nás,“ vysvětluje Macura. Ročně se ve zlínském krematoriu zpopelní okolo tří tisícovek nebožtíků. Za třicet let fungování se v prosklené budově odehrály nejrůznější příběhy. Udržet si po tom všem zdravý rozum vyžaduje velkou vnitřní sílu.

„Nejsmutnější chvíle nastávají při pohřbech mladých lidí, to jsou často opravdu otřesné scény. Zažíváme zde občas ale i poměrně kuriózní okamžiky. Při kremaci člena mysliveckého spolku se například z pece ozvalo několik ohlušujících ran. Nebožtíkovi kamarádi se potom přiznali, že mu dali do rakve několik ostrých nábojů,“ vzpomíná Macura. V posledních letech se výrazně mění i hudební repertoár při rozlučkovém obřadu. Objevují se veselé pijácké písně, trampské písně či rockové balady.

„Pokud skladby neurážejí důstojnost zemřelého, snažíme se vyhovovat všem požadavkům.“

Z Beskyd až na Matterhorn

Procházíme se ztichlým Lesním hřbitovem. Mezi hroby se tu a tam mihne postavička. Více než dvacetihektarové dítě proslulého Baťova architekta Františka Gahury se nad Zlínem vypíná rovných 76 let. Tomáš Baťa nechal hřbitov vyprojektovat pro všechny své zaměstnance i ostatní obyvatele města bez ohledu na náboženství či rasu.

Levá část proto patřila katolíkům, pravá evangelíkům, bezvěrcům, Židům či vyznavačům dalších náboženství. Emil Macura kráčí hrdě. Mnohé se zde za poslední roky změnilo. Je přesvědčen, že k lepšímu. Nyní čtyřiasedmdesátiletý muž vypráví o své lásce k literatuře, divadlu i hudbě. Dopustit stále nedá na šachy. Vždyť v této královské hře dosáhl celou řadu úspěchů, dodnes hraje závodně druhou ligu. Celoživotní vášní zděděnou po předcích je i láska k horám.

„Od mládí jsem zdolával hřebeny rodných Beskyd. Miluju ale i Jeseníky, Krkonoše či Tatry. Splnil jsem si dokonce i svůj dlouholetý sen a podíval jsem se i do vyšší výšky než tři tisíce metrů – to je legendární Matterhorn, to byla paráda.“ Při pohledu na Macurova záda mizící mezi stromy hřbitova mě však napadá, že jeho skutečný Matterhorn se nachází pouze několik stovek metrů od nevysoké Tlusté hory ve Zlíně.

Robert Heč