Zážitků z cest měli spolu s Jiřím Hanzelkou bezpočet. V Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na Kilimandžáro, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, v Riu de Janeiru na pláži se Zikmund málem utopil, když se koupal v moři. V Ekvádoru se dvojice setkala s lovci lebek.

„Nelituji žádného dne, kdy jsme byli na cestách!“ říkával Zikmund.

Oba cestovatelé byli stále ve stejných podmínkách, ale na rozdíl od Jirky Hanzelky Miroslava Zikmunda žádná choroba nepostihla. Zatímco Hanzelka prodělal malárii, která se mu vracela, Zikmundovi se nemoci vyhnuly obloukem. Třeba i komárům prý víc chutnala Jirkova krev.

Záchvat malárie tehdy Hanzelku zastihl v nejkritičtější době, když naměřili neuvěřitelných devětapadesát stupňů Celsia ve stínu. Miroslav Zikmund přiznal, že tehdy měl o svého parťáka opravdu strach.

Vydat se do cizích zemí bylo vždycky velké riziko. Ale podle cestovatele v době, kdy projížděli Afrikou, nebyla třeba kriminalita ani zdaleka taková jako teď. Je přesvědčený, že jejich trasu od Casablanky až dolů do Jižní Afriky už nikdy nikdo neprojede. Hrdost na svou zemi si s sebou cestovatelé vezli po celém světě.

Miroslav Zikmund jednou uvedl, že když na samém začátku putování řekli, že jsou Čechoslováci, tak to prý bylo, jako když se upustí zlaťák na mramor. Tak to zazvonilo.

Také prý stačilo ukázat pas. Nahromadili do něj 273 razítek a víz. Na všech hranicích býval atrakcí. Pomohlo prý i auto. I na něm měli československou vlaječku a praporek autoklubu, který byl zlacený. Když prý přijeli na bolivijsko- -peruánskou hranici, celníci začali i salutovat.

Stojednaletý Miroslav Zikmund žije ve Zlíně a stále se věnuje třídění materiálu z cest v Muzeu jihovýchodní Moravy, do kterého společně s Jiřím Hanzelkou věnovali celý svůj archiv z cest.

Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na svých cestách

Dobrodruzi. Dva nejslavnější čeští dobrodruzi podnikli v letech 1947 až 1950 cestu přes Afriku a Latinskou Ameriku. Absolvovali ji vozem Tatra 87, který od firmy získali. Miroslav Zikmund s Jiřím Hanzelkou byli první, kteří projeli napříč Afrikou z Maroka přes východ Afriky až do Jižní Afriky. V Jižní Americe strávili dva roky: od 6. 7. 1948 do 7. 9. 1950. Procestovali Argentinu, Paraguay, Brazílii, Uruguay, Bolívii, Peru, Ekvádor, Kolumbii, Panamu, Kostariku, Nikaraguu, Honduras, Salvador, Guatemalu a Mexiko. Výsledkem bylo několik stovek novinových reportáží, jeden celovečerní film a čtyři cestopisy.

Miroslav Zikmund s bratrem na Ukrajině v roce 1936


UKRAJINA. S bratrem na Ukrajině v roce 1936. Jejich tatínek kočíroval parní lokomotivu. Vlastně i díky tomu se z Miroslava Zikmunda stal cestovatel. Když mu bylo šestnáct, vyplnil si volný lístek na železnici díky otci měl tři do roka. S bratrem pak vyrazil do Jasini, do nejzazšího konce Podkarpatské Rusi, dnes patřícího k Ukrajině. To byla první velká cesta slavného cestovatele, která se mu stala skvělou inspirací. Poznal prý, že svět je více než jen okolí jeho rodné Plzně. Podklady pro text a snímky: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Miroslav Zikmund

"Kdo říká, že nezná strach, to je blbec,“ pronesl jednou Miroslav Zikmund. On sám prý měl strach mnohokrát. Třeba na Cheopsově pyramidě, kde stačilo jen špatně šlápnout a člověk by hned uklouzl. Prý se to už stalo nějakému panu Musilovi, smíchovskému lékaři, kterému právě na Cheopsově pyramidě podklouzly nohy a na zem už dopadly jen rozbité kusy těla. Zimundovi to vyprávěli krajané, u kterých cestovatelé bydleli v Kasru el-Ainí. Z Cheopsovy pyramidy se prý zřítil i slavný alpinista. Schody pyramidy mají až metr a cestovatelé před sebou posunovali nahoru věci na přespání a kamery. Bylo těžké si poradit se sto třicet metrů vysokou stavbou z velkých kvádrů.

Strach se ozval i u sopky v Kongu. Byla to celodenní expedice s nosiči a manželským párem belgických usedlíků. Cestovatelé se dostali téměř až k sopce. Dělilo je přibližně jen dvě stě metrů. „Země duněla, cítili jsme prudké otřesy, přes polovinu oblohy se přelévala rudá záře, hořel před námi prales,“ vyprávěl Miroslav Zikmund. Pozorovali, jak sopka po deseti vteřinách vyvrhuje gejzíry lávy. Nezadržitelně se valila mezi hořícími kmeny ještě několik kilometrů od sopky. Podle slov Zikmunda s Hanzelkou šlo tehdy o hubu. Cestovatel si ale prý nesmí strach moc připouštět. Vždy je ale třeba podle Miroslava Zikmunda znát hranici rizika. Mnohokrát ji prý ale překročili. Třeba při touze po pěkném záběru.

Pas Miroslava Zikmunda Pas Miroslava Zikmunda


Hrdost na svou zemi si s sebou cestovatelé vezli po celém světě. Miroslav Zikmund jednou uvedl, že když na samém začátku putování řekli, že jsou Čechoslováci, tak to prý bylo, jako když se upustí zlaťák na mramor. Tak to zazvonilo. Také prý stačilo ukázat pas. Na ten si dávali neobyčejný pozor. Věděli, že bez pasu je s nimi konec. Prý bychom koukali, jak vypadal. Postupně si v něm cestovatelé nechávali prodlužovat platnost. V Argentině jim ho dokonce svázali do kůže. Nahromadili do něj 273 razítek a víz. Patrně jiný takový pas na světě neexistuje. Miroslav Zikmund popisoval, že na všech hranicích býval atrakcí. Některé ambasády jim vydávaly víza i gratis. Pomohlo prý i auto. I na něm měli československou vlaječku a praporek autoklubu, který byl zlacený. Když prý přijeli na bolivijsko- -peruánskou hranici, celníci začali i salutovat.