Asi nejvíce ovlivnila zdravotníky. Ti se každý den potýkali s množství nemocných, častokrát marně bojovali o jejich záchranu, pracovali téměř non-stop a do toho na ně doma čekala jejich rodina. Jak na toto období vzpomínají s odstupem tří let?

Marek Proksa, primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení Vsetínské nemocnice:

close Marek Proksa, primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení Vsetínské nemocnice info Zdroj: se svolením nemocnice zoom_in Marek Proksa, primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení Vsetínské nemocnice „Bylo to velmi náročné období, odborně nás to výrazně posunulo, mnoho jsme se naučili. Nabyté znalosti a zkušenosti jsou nám užitečné v každodenní práci i teď. Nicméně, buďme rádi, že je to snad pryč a dívejme se dopředu. Objeví se určitě nové výzvy. A koneckonců, my jenom dělali svoji práci. Doba ovlivnila všechny, například děti izolované doma si to odskákaly možná ještě víc a následky si mnohé nesou dodnes.“

Bohdana Bambuchová, vrchní sestra interního spojeného lůžkového fondu Vsetínské nemocnice:

close Bohdana Bambuchová, vrchní sestra interního spojeného lůžkového fondu Vsetínské nemocnice info Zdroj: se svolením nemocnice zoom_in Bohdana Bambuchová, vrchní sestra interního spojeného lůžkového fondu Vsetínské nemocnice „Covid mi vzal dva roky osobního života, kdy jsem byla ať fyzicky, ale hlavně psychicky, pořád v práci a rodinu jsem odsunula na vedlejší kolej. To už dnes nedokážu vrátit, ani sobě a všem blízkým vynahradit. Nejhorší bylo období září-prosinec 2020 a leden 2021. Nemocní mladí, moji vrstevníci, začali umírat během několika dnů od přijetí, obdobně senioři nad 70 let, do té doby zdraví. Typická vizita na JIP: deset covid pacientů, osm z nich zemřelo, dva do 24 hodin, další do týdne. Prostě beznaděj, léčba se hledala, nastavovala. Personál začínal být nemocný.“

Jozef Macko, primář Novorozeneckého oddělení KNTB a náměstek pro léčebnou péči:

close Jozef Macko,  primář Novorozeneckého oddělení KNTB a náměstek pro léčebnou péči info Zdroj: se svolením nemocnice zoom_in Jozef Macko, primář Novorozeneckého oddělení KNTB a náměstek pro léčebnou péči „Byla to pro nás pro všechny první zkušenost s pandemií takových rozměrů. Kdybych se měl zamyslet nad tím, jestli nám to přineslo něco pozitivního, asi bych zmínil, že jsme se dokázali semknout a poměrně rychle adaptovat, přizpůsobit provoz a režim nemocnice požadavkům pacientů, kteří potřebovali izolovat a léčit. V době vrcholu covidové pandemie jsme měli devět stanic napříč všemi obory, které hospitalizovaly pacienty s tímto onemocněním. Zapojili se lékaři i sestry s odbornostmi, které nikdy předtím nepřišly do styku s takovými pacienty. Nakonec to však zvládli, učili se za pochodu.

V té době se podle mě také paradoxně významně zlepšily vztahy, všichni jsme se potřebovali s takovou situací vyrovnat, musel se zapojit každý. Soudržnost byla úžasná, a to i v situaci, kdy onemocněla část personálu, takže ostatní museli zastat jejich péči. Skvěle probíhala i komunikace mezi nemocnicemi v kraji, vycházeli jsme si vstříc, pomáhali jsme si. Když pandemie začala, zlínská nemocnice se starala o necovidové pacienty z ostatních nemocnic, ty zase pečovaly o pacienty covidové.

Po celou dobu pandemie jsme byli v online kontaktu s nemocnicemi, s krajem, ostatními zdravotnickými zařízeními v republice. Občas jsme totiž museli pacienty transportovat i mimo nemocnici, anebo jsme naopak přijímali pacienty i z jiných nemocnic. Vlastně – byť tak trochu z donucení – se zlepšila koordinace i vztahy. Hodně věcí nás to naučilo, po odborné i lidské stránce.

Kateřina Paličková, vrchní sestra Plicního oddělení KNTB:

close Kateřina Paličková, vrchní sestra Plicního oddělení KNTB info Zdroj: se svolením nemocnice zoom_in Kateřina Paličková, vrchní sestra Plicního oddělení KNTB „Pandemie nás naučila rychle se přizpůsobit novým situacím a změnilo to i náš pohled na své vlastní zdraví. Z pohledu vedoucího pracovníka to byla pro mě první zkušenost s krizovým managementem. Během pár hodin jsme museli z běžného standardního oddělení vytvořit pracoviště schopné přijímat covid pozitivní pacienty, mnohdy ve vážném stavu. Jako plus vnímám také to, že nás pandemie naučila vzájemné spolupráci napříč celou nemocnicí. Teď jsme určitě lépe připraveni. Můžeme vycházet z již nabytých osobních zkušeností, máme vytvořeny vnitřní předpisy, které přesně říkají, jak v případě další covidové pandemie postupovat. A na rozdíl od počátků pandemie jsme nyní po materiální i technické stránce dostatečně vybaveni.

A co pro nás bylo nejhorší?

Kromě obrovského strachu o své blízké byla asi nejhorší tzv. první vlna, která byla velmi agresivní, prakticky denně jsme se setkávali se smrtí pacientů. Velmi často se jednalo i o naše chronické pacienty, se kterými jsme se potkávali na oddělení řadu let. Pro všechny to tak bylo psychicky velmi náročné. Nejvíce mi utkvěl v paměti starší manželský pár, oba manželé měli přes 90 let. Byli hospitalizováni současně, ale u pána se postupně zdravotní stav zhoršoval, a nakonec bohužel zemřel. Naopak u paní se zdravotní stav natolik zlepšoval, že se zapojila do péče o manžela, v noci často seděla u jeho lůžka a držela ho za ruku, doprovázela ho až do posledního okamžiku. Byl to hodně silný zážitek.“