„Co také jiného u nás v Luhačovicích,“ usmál se generální ředitel, který na mě ještě před začátkem našeho rozhovoru vyrukoval s anekdotou: „Na zahradě kope záhorák jámu. Jde kolem něho soused a ptá se ho proč. Ále, na úřadě po mně chtějí fotku do půl pasu a jak jinak ji udělat, odpovídá záhorák. Jde okolo soused druhý den a vidí, že záhorák hloubí novou jámu. Ptá se ho tedy, proč ji kope i dnes. To máš tak, na tom úřadě po mně chtějí ty fotky dvě.“

Jak jste se vlastně dostal k ředitelování Lázní Luhačovice?
Je to taková náhodná kauza. Koncem roku 1990 jsem se vrátil ze svého diplomatického působení v zahraničí. O rok později pak začal proces privatizace státních podniků a právě ty lázeňské byly zařazeny do její první vlny. Byl jsem požádán, zdali bych s tímto přerodem v Luhačovicích nepomohl, zejména s ohledem na zpracování privatizačního projektu. Tak jsem se na Moravu rozjel a měl jsem za to, že zde strávím jen několik měsíců. Pracoval jsem tehdy na pozici náměstka ředitele státního podniku. No a považte, letos v srpnu budu v lázních už dvacet let. V roce 1992 vznikla akciová společnost Lázně Luhačovice a bylo nám řečeno, že bychom tento podnik měli nadále řídit do doby, než bude zcela zprivatizován a přijdou noví vlastníci. Noví vlastníci mi po rezignaci předchozího ředitele dali dočasnou důvěru k vedení lázní do doby, než si najdou nového ředitele. A vidíte, nakonec jsem to tady vydržel až dosud.

Dříve jste působil jako diplomat. Proč jste ze státních služeb odešel právě do lázeňství?
Když jsem dostal možnost pracovat ve vedení lázní, byla to pro mne nová výzva. Býval jsem vedoucím zastupitelského úřadu, což je řídicí činnost. Právě řídicí práce tak pro mne nebyla žádným problémem. A když už se nám podařilo zpracovat projekt na reformaci lázní ze státního podniku na akciovku, tak mi bylo zatěžko jen tak toho zase zanechat a vrátit se do státní správy.

Mám-li správné informace, působil jste ve Švédsku. Jak na to vzpomínáte?
Švédsko bylo až finální částí mé diplomatické kariéry. Předtím jsem působil ve stálé misi Československa v OSN. Tam byla základním jazykem angličtina. Vedle toho u mezinárodních vládních organizací je pak úředním jazykem i francouzština. I tu jsem tak intenzivně studoval, abych vládl alespoň dvěma pracovními jazyky. To, že bych byl někdy nasměrován na sever, jsem rozhodně nepředpokládal. A vidíte, ministerstvo mne vyslalo do Švédska. Když se tak stalo, musel jsem se z francouzštiny rychle přeorientovat na švédštinu.

Bylo to těžké?
Docházel jsem tak tři měsíce na katedru severských jazyků Univerzity Karlovy, kde jsem pochytil základy jazyka. Když jsem pak přijel do Švédska, přihlásil jsem se na večerní kurzy. Když v nějaké zemi žijete, posloucháte rádio, sledujete televizi, čtete noviny, tak pochytíte řeč poměrně rychle. Oficiálním jazykem mezi velvyslanci byla ale samozřejmě angličtina. Kdo ale švédsky uměl, byl logicky ve výhodě.

Proč?
Lidé si ho více vážili, vzali ho spíše mezi sebe a i sám se pak člověk cítí lépe. Švédština je germánský jazyk, takže díky znalosti angličtiny a částečně němčiny se mi učila lépe. Řada slov má v obou jazycích stejný nebo podobný základ, takže je to tím jednodušší.

Jak dlouho jste ve Švédsku působil?
Strávil jsem tam pět a půl roku.

Dokázal byste našim čtenářům říci nějakou pěknou švédskou větu?
Det är väldigt trevligt att träffas och prata med dig.

Co v překladu znamená?
Že je velice příjemné vás potkat a hovořit s vámi.

Děkuji. Co vás táhlo zrovna na sever?
Vůbec nic. O tom, že se vydám zrovna do Švédska, rozhodla vláda a odsouhlasil to prezident. Dostal jsem od něj pověřovací listiny, které jsem pak předal švédskému králi. Nejednalo se tedy v žádném případě o osobní rozhodnutí.

Dají se Švédi a Češi nějak porovnat? V čem se nejvíce liší?
Pochopitelně ano. Určité rozdíly mezi nimi vskutku existují. Švédi bývají dosti uzavření. Tam se nemůže stát, že pojedete vlakem, proti vám bude sedět jeden člověk a ten vás osloví. To se tam bere jako zásah do soukromí, který není akceptovatelný. Pokud ale jejich uzavřenost prolomíte, tak poznáte, že jsou Švédi velice odpovědný, čestný, pracovitý, skromný a příjemný národ. Proti nim jsme my mnohem otevřenější. Je to dáno historicky i podnebím. Čím více na jih, tím jsou lidé bezprostřednější. Také patriotismus je na severu velice silný. Jsou nesmírně hrdí na svoji zem, ekonomickou vyspělost či politickou kulturu. Takovou úctu k zákonu, která je tam, jsem nikde neviděl. S termínem korupce jsem se poprvé potkal až v České republice. Tam nic takového zřejmě neexistuje anebo se o tom veřejně nemluví. Chcete slyšet příběh?

Určitě.
Kdysi tam podala rezignaci ministryně kvůli tomu, že použila služební platební kartu k soukromým účelům. Šla z práce domů, a jelikož měla doma malé dítě, tak se zastavila v obchodě a koupila plenky. Zaplatila je právě služební kartou. Zřejmě se spletla. Když přišel na ministerstvo účet, zjistilo se, že si na služební kartu zakoupila věci pro osobní potřebu. Výsledkem byla její okamžitá rezignace. To je ve srovnání s aktuálním děním na české politické scéně opravdu nebetyčný kontrast.

Pojďme zpět k vašemu fungování v lázních. Čeho si za dobu vašeho fungování nejvíce ceníte?
Toho, že se nám díky přístupu k práci u našich zaměstnanců podařilo z bývalého státního podniku vytvořit lázeňský podnik, který je moderní a svou kvalitou služeb a produktovou nabídkou a přístupem k hostům srovnatelný s podobnými zařízeními ve vyspělých zemích. Mám možnost to srovnávat, protože evropské lázeňství dobře znám. Dokud si lidé neuvědomí, že státní podnik a akciová společnost v tržní ekonomice jsou něco naprosto jiného, tak do té doby nebude transformace zcela dokončena. Důležitý je přístup k hostu.

V čem?
Dříve byl na léčebnách hlavním šéfem primář a vrchní sestra. Pacienti, kteří tam přijeli, byli podrobeni nějakému režimu a de facto neměli možnost výběru svého programu v lázních. Dnes už to tak není a přístup k naší práci je jiný. Došlo k převrácení pomyslné pyramidy. Dříve stál v jejím čele ředitel a přes náměstky, vedoucí a podobně stála dole široká základna hostů.

Teď už je to naštěstí jinak.
To je právě to. V tržním hospodářství dochází k jejímu otočení. Tím, kdo ve firmě rozhoduje, nejsem já, ale naši hosté. Jsou-li spokojeni s našimi službami, je vše v pořádku. Pokud ne, tak jsme tady zcela zbytečně.

Jako lázeňská společnost hodně investujete. Na podzim jste třeba otevřeli opravenou Alexandrii…
Tu považuji za vrchol modernizace lázní během mého působení. Samozřejmě bylo třeba na to ušetřit. Také bych byl rád, kdyby platy v naší společnosti byly vyšší, ale zatím je nutné investovat vydělané peníze jinak. V případě Alexandrie nám významně přispěly Strukturální fondy Evropské unie. I přesto platy v naší firmě rostou takřka každý rok. Na druhou stranu máme pracovní dobu 37,5 hodiny týdně a týden dovolené navíc.

Jaký máte vztah ke konkurenci?
Pokud je čestná a seriózní, tak ji považuji za impulz pro svoji činnost směrem ke kvalitě. Nejlepší konkurence je spolupráce v daném oboru. Za seriózní konkurenci ale nepovažuji, když se čeká, až my vydáme ceník našich produktů a konkurence provede to, že tento ceník vezme, sníží ceny o několik procent a nabídne je jako svoji službu. Stále pak máme oproti ostatním velký handicap v tom, že do našeho majetku patří i dvacetihektarový park a lázeňský areál.

Handicap kvůli drahé údržbě?
Jsme jediní, kdo se stará o jeho celoroční údržbu. Každý rok nás to přijde minimálně na šest milionů korun. Nikdo nám na to nepřispěje, ani konkurenti, dokonce ani město. Přitom je to veřejné prostranství. Také divadlo město nechtělo a zůstalo nám. Ani jedno představení si v něm nevydělá na honoráře, má totiž nízkou kapacitu. Když nasadíte vysoké vstupné, lidé nepřijdou. Jsou pak dvě možnosti. Chcete-li, aby divadlo fungovalo, musíte je dotovat. Druhou variantou je jeho uzavření. Rozhodli jsme se pro první možnost. Také prameny jsou v naší správě a musí být veřejně přístupné. Proto musíme zajistit jejich nezávadnost za pomoci rozborů. Na to také nedostaneme od nikoho ani korunu. A pak si vezměte, že od hostů, které k nám přivedeme, vybíráme lázeňský poplatek v řádech milionů korun a ten jde do pokladny města jako příjem. Zpátky jde jen příspěvek na část honorářů kolonádních koncertů a na Janáčkův hudební festival.

Jak vnímáte neustálé změny v čele ministerstva zdravotnictví? Nebrzdí i vaši práci?
Řekl bych, že nepomáhají. Ministerstvo zřejmě nemá dlouhodobou koncepci rozvoje zdravotnictví v této zemi. Součástí péče o zdraví v této zemi je dle zákona z roku 1966 i lázeňství. To přitom není součástí zdravotní péče, která by pro terapii vyžadovala léky. My léčíme vodou. Nejsme tedy klientem farmaceutických firem. Někdy mi připadá, že naši ministerští úředníci jsou papežštější než papež z Bruselu a přicházejí i s různými opatřeními, která nejsou zákonně přesně definována, ale oni si to vysvětlí po svém.

Můžete uvést příklad?
Lidé z ministerstva si špatně přeložili směrnici Evropské unie a vydali pokyn, že ve všech našich stravovacích zařízeních musí být bezdotykové vodovodní baterie pro umývání rukou. Jejich výměna nás stála tři čtvrtě milionu korun. Pak se zjistilo, že to tak být nemusí. Musím říci, že zatím jsem nenašel jedinou věc, o které bych mohl říci, že nám s ní ministerstvo pomáhá.

Co říkáte na aktuální návrhy zásadních zásahů do proplácení lázeňských pobytů pojišťovnami?
Je to dokladem toho, že ministerstvo ani neví, kdo vlastně lázeňské pobyty využívá. Lidé se léčili i před vynalezením penicilinu. Kde? Samozřejmě v přírodě. Ta možnost zde zůstává. Medicína sice kráčí kupředu, ale pokud jde o připravovaná opatření, tak můžu říci následující. Zavedení regulačních poplatků vedlo u nás ke snížení počtu zdravotních pojištěnců.

A když se teď ještě mají poplatky zvýšit…
… tak to povede k dalšímu odlivu těchto lidí. Ti, kteří k nám jezdí, to nejsou žádní namistrovaní sportovci. To jsou lidé vyššího věku, kteří si nebudou moci dovolit bez pomoci pojišťoven naše služby zaplatit. To, že jim nadále budou platit léčebný paušál, je pěkné, ale je to zhruba jedna třetina ceny pobytu v lázních. Na ubytování a stravování mít nebudou a prostě nepřijedou. Přitom jsou to lidé, kteří lázně potřebují. Léčíme u nás alergie, které v nemocnici jednoduše nevyléčíte. Lidé k nám jezdí dobíjet baterky a to jim možná brzy nebude umožněno.

Přitom lázeňství je z hlediska financování velmi průhledné, že?
Ano, lázeňství je z hlediska výdajové stránky nejtransparentnější částí zdravotní péče v této zemi. K tomu, aby mohl pacient jet do lázní, musí napsat návrh ošetřující lékař. Ten dostane revizní lékař pojišťovny, který posuzuje, zda-li opravdu pacient lázně potřebuje. Pak návrh pošle k nám. Pokud jde o úhradu, je pojišťovnou přesně stanoveno, kolik zaplatí za jídlo, kolik zaplatí za léčení a kolik za ubytování. Tam nemůže dojít k nějakému úniku. Obecně ve zdravotnictví to však neplatí. Ročně na lázeňskou péči připadne z celého objemu financí na veškeré zdravotnictví 1,43 procenta.

Jsou kromě Luhačovic i některé další lázně, do nichž byste rád vyrazil a strávil v nich alespoň týden?
Ano, jsou. Chci poznat, co se děje i mimo naše provozy. Co se děje v Česku, vím. Ze zahraničí pak čerpám další zkušenosti, které se snažím u nás uplatňovat. Jezdím do lázní v Německu, Rakousku nebo Itálii, a mám tak možnost srovnání. Běžně se do lázní objednám a pobyt si zaplatím. Ubytuji se v hotelu, chodím na procedury a pak můžu kvalifikovaně říci, kde se to dělá dobře a kde ne.

JOSEF KRŮŽELA O…

… tom, které luhačovické lázeňské procedury navštěvuje.

Je to docela zajímavé, ale žádnou. „Věřte tomu nebo ne, nechodím ani na jednu. V pracovní době by to nebylo vhodné a navíc za celých dvacet let jsem absolvoval v Luhačovicích pouze jednu jedinou. Když jsme otevírali Jurkovičův dům za účasti VIP hostů, celá organizace slavnostní události ležela na mých bedrech. Byl jsem tak dost ve stresu, a když potom vše bylo za mnou, skočil jsem do bazénu i se společenským oděvem a mobilem v kapse. Více toho ale opravdu nebylo.“
… tom, zda mu není líto, že Luhačovice stále nefigurují na seznamu památek UNESCO?
Už vládní nominaci na tento seznam považuje za ocenění dlouholeté péče o kulturní pamětihodnosti v Luhačovicích. „Žádnou jsme nezbořili, naopak jsme je rekonstruovali a snažili se jim vrátit ducha doby, ve které vznikly. Byli jsme nominováni jako první lázně v republice. To vyvolalo v Evropě velkou odezvu a lázně v Německu, Rakousku či Belgii se chytly za nos a začaly se ptát, proč nejsou v nominaci také.“ Nic podle něj není dosud uzavřeno a pracuje se na tom, aby některé z lázní v UNESCu v dohledné době vskutku figurovaly.
… svých prestižních oceněních – podnikatel Zlínského kraje i nejlepší manažer ve zdravotnictví.
„Vážím si každého ocenění. Považuji jej totiž za uznání práce lidí, kteří v naší firmě pracují. Pokud by oni tady nebyli a neodváděli dobře svou práci, pak bych nemohl být oceňován ani já.“ Samozřejmě nemůže podle svých slov dát ruku do ohně za každého zaměstnance, kterých má pod sebou pět set. „Důležité je úsilí všech o spokojenost hosta. A jelikož většina z nich si dnes už pobyty platí, je důležitý osobní přístup. Musí vědět, za co vlastně své peníze utrácí,“ vysvětlil.
… lázeňských hostech.
Váží si úplně každého, kdo do Luhačovic přijede. Je jedno, jestli je bohatý, nebo chudý, jestli pracuje jako ministr, nebo zedník.
Přesto se na ty známější snadněji vzpomíná. „Předsedové vlád České a Slovenské republiky, předsedové parlamentu, Senátu, velvyslanci, umělci, ti všichni k nám jezdí. Mezi ty nejvýznamnější řadím pochopitelně prezidenta Klause, který tu se svou paní byl opakovaně. Oba nám dokonce zaštiťovali Janáčkův festival. Dokonce se zde pan prezident setkal i se svým slovenským protějškem Gašparovičem. Neumím si představit, že by mohl být někdo významnější než prezident republiky,“ tvrdí ředitel. Má i příjemné vzpomínky na setkání ministrů v lednu 2009. „Bylo vůbec prvním mimo hlavní město. Byl u nás ale třeba i profesor Bodner, který léčil exprezidenta Havla. I ten k nám měl namířeno, ale dva dny před svým příjezdem musel vše kvůli svému zdravotnímu stavu odvolat,“ připomenul.
… svých zálibách.
„V každém věku inklinujete k jiné zábavě a ani u mne to nebylo a není jinak,“ míní. Od mládí jej baví sport. Začínal fotbalem, pak přešel na parašutismus a má v něm dokonce výkonnostní třídu. Poté se naučil hrát tenis. „Když jsem pak byl ve Švédsku, přišel jsem na chuť joggingu. Jsou tam pro něj ideální podmínky. Hned za domem máte trasy, v létě pro běh, v zimě pro lyžování. Týdně jsem tam naběhal i 50 kilometrů. Ani po návratu domů jsem toho nezanechal. Vyběhnout nahoru na Petrůvku tak nebyl problém,“ vzpomíná. Nyní už prý tolik fyzických sil jako v mládí nemá. „Věnuji se u Prahy chalupaření. Relaxuji i při jízdě autem. Řidiče jsem nikdy neměl a ani nechci. Ježdění autem po celé Evropě mne velice baví a odpočinu si u něj,“ pochvaluje si.