(Ne)oficiální blog redaktorů Zlínského deníku

Tak kupříkladu taková chůze na neodklizeném chodníku plném sněhu se ještě snést dá, přestože je to mnohdy pěkná dřina, brodit se záplavou bílé nadílky, neřku-li špinavé břečky. Alespoň si však můžete blahořečit, že děláte něco pro své zdraví a případně i štíhlou linii. Horší situace ovšem nastává v momentě, kdy to na dlažbě začne pořádně klouzat. Nejeden pád na zledovatělém povrchu totiž může znamenat nejen pěknou modřinu, ale v horším případě také frakturu některé z končetin. Přiznávám, že mám letos za sebou také už jedno setkání se zemskou přitažlivostí tak říkajíc tváří v tvář, ale to naštěstí skončilo jen hromádkou sněhu pod bundou a několika peprnými výrazy.

Jedním z naprosto nejnevyzpytatelnějších míst se nyní stávají přechody pro chodce. Některé ze zeber na silnicích jsou totiž kluzké jako ďas.

Při rozhlížení se vlevo vpravo, předcházejíce tak případnému smetení náklaďákem, člověk nezřídka na tuto specialitu našich silničářů zapomene a nejednou tak má co dělat, aby se udržel na nohou. Neodklizená vlaková nástupiště pak mohou cestujícím hrozit zcela fatálními důsledky. Projíždějící rychlík se totiž uklouznuvšímu nešťastníkovi vyhnout nemůže, byť by strojvedoucí chtěl sebevíc.

Komu v těchto dnech závidím asi ze všeho nejméně, jsou starší lidé. Pohybovat se například i s hůlkou v ruce po ulicích, chce z jejich strany pořádnou dávku předvídavosti a nebojím se říci, že i odvahy. Pád v osmdesáti totiž zpravidla mívá mnohem zásadnější následky, než když sebou praští o zem čerstvý třicátník. Spatříte-li tedy ve Zlíně či kdekoliv jinde seniora, který bude mít plné ruce a ještě spíše nohy práce se zákeřnostmi paní Zimy, místo úšklebků mu raději pomozme. Nemusí to být jen úlitba čistému svědomí, ale hlavně služba, za kterou vám dotyčný jistě bude vděčný.

Viktor Chrást