Jaký je váš názor na kampaň Děkujeme , odcházíme?

To je velmi složitá otázka, která se týkala především lékařů mladého a středního věku. Mně osobně se hodnotí těžko, protože pocházím ze starší generace. Navíc nejsem ani odborář. Když se podíváme do historie, zdravotní plán se připravoval už za války. Po jejím skončení bylo uvedeno národní pojištění schválené vládou a už tam byly platy lékařů nízké.

Po únoru 1948 se opět projevilo špatné platové ohodnocení lékařů, které, vzalo-li se v úvahu studium, práce kterou vykonávají a jak se povolání obětují, bylo opravdu nespravedlivé. Pozvolna se však situace za všech vlád velmi, velmi pomalu zlepšovala až do současnosti. Ani po roce 1989 se ale žádná vláda neodvážila ke skokovému řešení, protože to by mělo domino efekt, kterého se báli. Za této situace došlo na akci Děkujeme, odcházíme. Tudíž k tomu mohu říci jen tolik, že platy nemocničních lékařů a zvláště těch mladých jsou nepochybně nízké. V některých případech až mizerné, což je nutné nějakým způsobem napravit. S formou protestu, kterou si lékaři zvolili, jsem nesouhlasil a souhlasit ani nemohu.

Proč?

Považuji jej za nepatřičný. Akce vytvářela atmosféru nedůvěry k lékařům, obavy o zajištění akutní péče i o dětské pacienty a já sám jsem byl frustrován možností odchodu kvalitních lékařů z Baťovy nemocnice. Bylo nutné hledat východisko z této situace. Naštěstí se našlo. Pokud bychom zobecňovali, lze říci, že naši političtí představitelé se velmi často aktivně snaží o regulaci a řízení zdravotnických problémů. Zasahují do faktického řízení a mechanismu zdravotnictví. Tím však nepřímo odvádějí od zodpovědnosti lékaře.

Jak byste nyní situaci řešil?

Myslím si, že je nutné bojovat o to, aby lékaři dostali důvěru, že dokážou tyto záležitosti řešit sami ve prospěch pacienta. Politický představitel má určit směr zdravotnictví a ekonomické mantinely, ve kterých je třeba se pohybovat. Svá rozhodnutí vysvětlit lékařům i pacientům s tím, že by musela respektovat také zdravotní pojišťovna. Samotná provádění a zlepšení péče, které z toho vyplývají, by ale měli realizovat sami lékaři.

Co byste si od takového vývoje sliboval?

Došlo by tím ke zlepšení vztahů, obnovení důvěry a k rozvoji nemocnice. To byl tedy snad jediný klad celé akce „Děkujeme odcházíme“ – poukázali například na problémy financování nemocnic a záležitosti, které je v pojišťovacím systému nutno vyřešit. Za celá léta jsem neměl a nemám pocit, že by představitelé Zlínského kraje nebo města Zlína nevěnovali zdravotnictví pozornost. Zvláště když hejtman Staniskav Mišák, vzdělaný ve zdravotnictví, rozumí problematice a procesům, které ve zdravotnictví fungují. Sám jsem s ním na toto téma několikrát hovořil a měl velmi chápavý přístup. Nynější primátor Miroslav Adámek je rovněž lékařem. Z tohoto pohledu si myslím, že situace je příslibem rozumného řešení.

Jakým způsobem by měl být nastaven vztah lékaře a pacienta?

V moderní medicíně musí být pacient středobodem tak, jako tomu bylo za Tomáše Bati. Faktem je, že požadavky na lékaře jsou obrovské. Musí plnit mnoho administrativních povinností ze stran pojišťoven a nejrůznějšího vykazování či hlášení. To vše jej od pacienta odvádí. Proto si myslím, že je třeba systém zjednodušit. Stále pracuji jako vedoucí lékař a v minulosti jsem měl i dvě stě podřízených a vím tedy, co to je management a vedení.

Můžete být více konkrétní?

Někdy člověk musí odporovat v praxi nesmyslným návrhům. Než se lékaři podaří dokázat, že se skutečně nejedná o dobrý nápad, vezme mu to mnoho času, které jej odvádí od práce a pacientů. To jsou okolnosti medicíny, které veřejnost zatím nevnímá. I když na vztahu lékaře a pacienta je stále, co vylepšovat.

Co vnímáte jako největší slabinu českého zdravotnictví?

Nedostatků je více. Nejen hledisko ekonomické, ale rovněž etické, například korupce. Rezervy jsou také v samotné organizaci zdravotnictví. Kontrola kvality péče je nedostatečná. Zdravotnictví je navíc limitováno ekonomickými podmínkami a narůstající nabídkou medicíny i narůstajícími požadavky pacientů. Na nedostatku peněz se mimo jiné podílí také exploze v oblasti zdravotnické techniky i eskalace cen léků i moderních zdravotnických prostředků. Své negativní dopady má i ta skutečnost, že zdravotnicí pojišťovny hodnotí jen ekonomickou stránku věci a málo přihlížejí k rychlému zavádění moderních diagnostických a terapeutických metod. Progresivnímu vývoji se nelze vyhnout. Pojišťovny také často nepřihlížejí a s velkým zpožděním vyhodnocují lokální potřeby zdravotnictví. Dovoluji si opět připomenout baťovskou zásadu, že stát nemůže řešit každý problém a má dost svých vlastních. Je nutno přispět s vlastním iniciativou a obhájit ji.

Když bychom se podívali na vaši stálici, Baťovu nemocnici, dokázal byste říci, jaké jsou její klady a zápory, či chcete-li slabiny?

Je jednou z největších nefakultních nemocnicí, která má nesporně dobrou historii i současnost. To je dobrý základ. Ke zdi ji však tlačí několik skutečností. Není totiž fakultní nemocnicí, přestože jsme se o to pokoušeli a byli jsme k tomu i vyzýváni například ministerstvem zdravotnictví.

Proč se to tedy nepodařilo?

Největším problémem je obrovská administrativa s tím spojená, jelikož jsme nebyli kompaktní. Pouze vybraná pracoviště by splňovala přísná kritéria. Dalším problémem je konkurence, které se to samozřejmě nelíbilo. Ne každý je nakloněn tomu, aby vznikla další fakultní nemocnice.

Vraťme se ale ke slabinám Baťovy nemocnice. V čem spočívá největší problém?

Už v minulosti jsme zůstali okresní nemocnicí a jako taková jsme měli omezený prostor rozvoje. Náhle jsme se však přehoupli do krajského systému. Fakultní nemocnice jsou oproti krajským výhodněji financované. Dalším důvodem je, že pravděpodobně nebyla správně nastavena pravidla pojišťovacího systému. Některé obory či výkony jsou na tom lépe. Dokonce za stejný výkon můžeme být jinak odměněni v jedné nebo druhé nemocnici. Baťova nemocnice se stala obětí těchto systémových nedostatků. Tady se nikdy nedělala špatná medicína, ale naopak výborná. Ve všech směrech jsme ochotni ke spolupráci s ostatními nemocnicemi a v některých oblastech poskytovat péči na krajské úrovni jako fakultní nemocnice. Zbývá tedy náprava chyb.

Jaké chyby máte na mysli?

Například ve financování směrem k pojišťovně. Přibližně v roce 2005 až 2007 se totiž podařilo nešťastně nastavit systém. Další léta se od tohoto nastavení úhrad pojišťovnám odvíjela, což pro nás bylo velmi nevýhodné. Chybné nastavení se nepodařilo napravit a do toho přišla hospodářská krize. Rovněž se na situaci podepsalo i rychlé střídání managementu nemocnice. Myslím si, ale že tor Čipera a Hlavnička i jiní. Pomohli nám také přátelé mých rodičů z Baťovy nemocnice.

Jaký máte osobní vztah k Baťově nemocnici? Pracujete zde takřka celý svůj život.

Všichni, kdo žili svůj život v moderním Zlíně, byli ovlivněni Baťovským fluidem – ať to byli zaměstnanci Baťových závodů či ně. Baťův duch byl cítit na každém místě a ve všem, co bylo budováno. O obrovské dynamice v době rozvoje Zlína svědčí i to, že stavba zlínské Baťovy nemocnice začala v roce 1927 až první pacient byl přijat již v témže roce 21. listopadu. V roce 1931 do Baťovy nemocnice nastoupil doktor Václav Tolar a založil zde interní oddělení. My jsme pak měli každý rok na interní klinice dobrou záminku , abychom 21. listopad slavili.

Čím si vysvětlujete tehdejší mimořádně vysokou úroveň Baťovy nemocnice?

Baťa měl na ni vysoké nároky. Kladl na zdravotní péči a sociální péči svých zaměstnanců a jejich rodin velký důraz. Nemocnice měla vysokou odbornou úroveň a v čele jednotlivých oddělení byli vynikající odborníci. Stala se i působištěm několika univerzitních profesorů. Podle mého názoru byl Tomáš Baťa nejlepším příkladem zdravotního a sociálního programu. Vdovníky původních záměrů Tomáše Bati.

Kdy jste se rozhodl věnovat medicíně a následně pak také diabetologii?

Už na gymnáziu jsem měl znamenité učitele a tehdy jsem se rozhodl pro studium medicíny. Mým koníčkem byly přírodní vědy. I když nelze říci, že medicína by byla jen přírodní vědou. Je to totiž určitým způsobem uměním a posláním. Jedná se i otázku vztahu lékaře a jeho osobních vlastností, aby se na něj pacient obracel s důvěrou. Nejdříve jsem se hodně zajímal o farmakologii. Již an studiích mě velmi zaujala a dodnes vzpomínám na veselé historky, jak jsem se na farmakologickém ústavu rafinovaně vyhýbali pokusům na laboratorních zvířatech. Poté jsem přešel neurologii, o které jsem si myslel, že je mým oborem. Nakonec mě však jako obor zklamal.

Čím?

Tenkrát byly léčebné výsledky byly dosti smutné. Rozhodl jsem se pro internu. V té době vedl interní kliniku fakultní nemocnice znamenitý kardiolog předseda evropské kardiologické společnosti a pozdější signatář Dvoutisíci slov pan profesor Pavel Lukl, který mě pro internu získal natolik, že jsem odešel do Zlína na interní oddělení.

Ovlivnily váš profesní a do jisté míry i soukromý život i další osobnosti

sám. Po obědě jsem však nevěděl, o čem hovořit. Byl jsem mladý a nezkušený. Mou nesmělou nabídku prohlídky Lázní Luhačovice odmítl s tím, že je znal už když já jsem chodil do školy. Ale zeptal se, zda umím hrát šachy. Já byl dobrým šachistou, odpověděl jsem však spíše zdrženlivě, že hraji pouze trochu. Pořádný šachista však nedovede prohrát, i když to je ku prospěchu další kariéry.

Takže…

Porazil jsem ho několikrát. Naštěstí se však dostavil opačný efekt. Charvát si mě oblíbil a navrhl Soykovi, že bych mohl dělat aspiranturu u slavného profesora Jiřího Syllaby, který léčil prezidenta Beneše a jehož otec byl zase lékařem prezidenta Masaryka. Jiří Syllaba byl nadaný po všech stránkách. Byl polyglot, básník, spisovatel a malíř. Byl světově známým internistou a zakladatelem československé diabetologie. Byl u prvního pacienta, kterému se u nás v roce 1922 aplikoval inzulín. Tehdejší režim dovolil Syllabovi přijmout prvního aspiranta. Přijel jsem tedy na velké přijímací zkoušky před komisi.

Byl jste tehdy nervózní? Kolik zájemců chtělo, aby byl po několik let jejich učitelem?

O místo se ucházelo sedmnáct uchazečů a snad každý z nich znal někoho z komise či přímo profesora Syllabu. Já ale nikoho neznal a z jejich řečí jsem byl nervózní. Proto jsem se vydal na tamní Vinohradský hřbitov, abych své myšlenky soustředil jen na přijímací zkoušky. Úplně jsem ale ztratil pojem o čase. Dorazila tam za mnou slečna z děkanství, která mi sdělila, že všichni už čekají jenom na mě. Utíkal jsem tedy zpět. Předseda komise chtěl vědět, kde jsem byl a já na to odpověděl, že jsem se soustřeďoval na vinohradských hřbitovech tak, že jsem na to zapomněl. Komise se začala smát a zkušební otázky mi předali.

Jak výběrové řízení nakonec dopadlo?

Profesor Syllaba si nakonec zvolil za svého aspiranta právě mě. Byl mimořádnou osobností a já jsem měl štěstí. Byl velmi tolerantní a oblíbil si mě. Pomáhal mi celý život a tehdy se mi naplno otevřel medicínský svět. Posílal mě sbírat zkušenosti do světa. Když neznáte prostředí ani nikoho, kdo by vás vedl je důležité, aby vás někdo směroval. Bylo to krásné setkání, které pokračovalo celý život. Naštěstí se dožil vysokého věku, zemřel až v 95 letech. Jeho radami se řídím dodnes.

Jak se mladému lékaři podaří vybudovat prestižní oddělení, tak jak to podařilo právě vám v nemocnici Tomáše Bati?

Ve své profesi jsem měl své ambice. Podle Baťovy tradice jsem chtěl, aby mé oddělení bylo nejlepší a abychom dosáhli co nejlepších možných výsledků. Vybíral jsem si tedy nejschopnější spolupracovníky. V tomto ohledu jsem měl ohromné štěstí. Každý z nich byl totiž nadaný, samostatný, charakterní a tolerantní. Každý z mých spolupracovníků, koneckonců mnozí pracují ve Zlíně, byli vždy obrazem sebe sama, nikoliv kopie svého šéfa. Tvořili se mnou programy a cíle, které pomáhali také prosazovat a realizovat. V interní medicíně jsme postupem času začali být úspěšní a známí po celé republice, později i ve světě.

Profesor Syllaba na vás jistě musel být hrdý.

Ten v tom hrál velký prim, protože mi nejen pomáhal, ale také motivoval své přátele, aby mi pomohli. Díky němu jsem se setkal s nositeli Nobelovy ceny a dalšími slavnými lékaři. V té době metabolismus a choroby výměny látkové neměly velkou perspektivu. Seznámil mě ale s prezidentem americké lékařské společnosti Rachmielem Levinem, a ten mi řekl, že právě metabolismus bude v budoucnu základním pilířem celé medicíny. A měl pravdu.

Díky podobnému nadšení mých učitelů, spolupracovníků a nadřízených se mi podařilo zanedlouho docílit výstavby nové moderní interny.

Ve kterých letech jste tento projekt uskutečnil?

Koncepci jsme vytvořili v roce 1975 a roku 1980 se otevřela jedna z nejmodernějších klinik v republice. V roce 1983 se stala interní klinikou. Ta fungovala desítky let, ale dnes už nestačí pokrýt moderní požadavky, protože medicína se velmi rychle vyvíjí a tento koncept je přece jen starý 35 let. Proto je potřeba vybudovat novou internu.

Je to podle vás reálná vize?

Myslím si, že tato myšlenka má podporu zvláště ze Zlínského kraje a že se výstavby nové moderní interny dočkáme. V tomto smyslu se nedávno vyjádřil první náměstek hejtmana Zlínského kraje Libor Lukáš. Pozvedne se tím Baťova nemocnice i interní medicína v celém kraji. V současnosti se připravuje i nový diabetologický program, který se zabývá řešením celé skupiny nemocí, například diabetes, který má nedozírné zdravotní důsledky, kterými mohou být infarkty, cévní onemocnění, slepota či selhání ledvin.

Kde jste čerpal tak široké a na to dobu velmi moderní znalosti problematiky diabetu?

Další znalosti jsem získal například ve Spojených státech, které dominovaly interní medicíně a metabolismu. Profesor Syllaba mi umožnil téměř roční stáž v Bostonu na Harwardu jako hostujícímupro­fesoru. Mohl jsem se školit na různých místech například v San Francisku či New Yorku. Uspět však bylo náročné. Na konceptu své pracovní stáže jsem usilovně pracoval. Avšak již třetího dne pobytu jsem nebyl připraven při návštěvě děkana lékařské fakulty odpovědět na jeho otázku, čím vším mi může pomoci během celého mého pobytu v USA. To bylo mé malé kruciální selhání. Nikdy jsem nechodil spát před půlnocí. Bylo to skutečně náročné. O svých zkušenostech jsem napsal knihu Americká zastavení, která se postupně publikovala v lékařských časopisech. Publikace získala velkou oblibu. Na jedné straně jsem totiž psal o americké medicíně a na druhé o americkém životě.

V poslední době se objevila informace, že diabetes už nemusí být nemocí na celý život. Lze ji prý řešit operací žaludku, kdy se zmenšuje jeho objem.

To se týká obezity a diabetu druhého typu, kde se jedná o komplexní onemocnění. Jedním z faktorů jeho projevů je právě obezita. Když se podaří, aby člověk zredukoval svoji hmotnost a vedl správnou životosprávu, jeho metabolismus se upraví. U těch, kde je chuť k jídlu výjimečná a nedokáží se ovládat, je možné přistoupit k operaci žaludku. Ta spadá do bariatrické chirurgie. Zatím má však svá kritéria a je pouze pro určitý okruh diabetiků.

Zaznamenává se nárůst či naopak pokles nemocných cukrovkou? Jaký je v současné době trend?

Trend je jednoznačně stoupající. Souvisí to s civilizačními chorobami, dnešním životním stylem, možností většího příjmu potravin a méně aktivního pohybu. Také stres hraje svou roli, i když já osobně na něj příliš nedám. Stres sám os obě je součástí života, ale jeho nezvládnutí může vyvolávat negativní důsledky.

Co za dobu svého působení v oboru považujete za zásadní objev, který posunul léčbu kupředu?

V prvé řadě bych mohl říci, že to byl objev inzulínu. Právě Eliott Joslin, na jehož klinice jsem kdysi ve Spojených státech pracoval, poprvé inzulín aplikoval. Krásně to vyjádřila slova Proroka Ezechiáše – a byl svědkem, kdy při vzkříšení do údolí suchého jako troud, duch vstoupil do trpících a oni ožili. Tehdy totiž diabetici bez inzulínu umírali hladem, protože metabolismus nefungoval. V roce 1956 uspěl objev perorálních antidiabetik, tedy tabletek, které léčily diatebes druhého typu. Mnohem později byla zásadním objevem transplantace pankreatických ostrůvků nebo dokonce umělý pankreas. Tato možnost léčby je rovněž určena jen pro velmi úzký okruh diabetiků. V posledních letech byly objeveny střední hormony, takzvané inkretiny kinetika, které pomáhají zvýšit sekreci inzulínu v případě, že je tato funkce zachována

Máte v kanceláři vystavenu fotografii Jana Wericha. Setkali jste se spolu někdy osobně?

Ano, setkali. Můj bratranec Miroslav Batík byl funkcionářem Werichovců. Chodil na ryby s Werichem a mě s ním seznámil. U našeho prvního setkání na hotelu Moskva však byl nemluvný až nabručený. Procházeli jsme se, a on dlouho nic neříkal. Pak se zastavil, zahloubal a řekl, že Baťu muselo stát hodně sil, přemejšlení a práce, aby se ve Zlíně lidem tak dobře žilo. To byl můj první zážitek. Potěšilo mě, když říkával, že kultura a zdravotnictví má něco společného. Pokud prý chcete rozdmýchat ohníček, musí se do něj foukat, ale někdy u toho musíte ohnout hřbet a někdy si i kleknout.

Setkal jste ve své profesi i s dalšími osobnostmi kulturního světa?

Ano, třeba s malíři či celou plejádou herců, kupříkladu s Rudolfem Hrušínským, Vlastimilem Brodským či Vladimírem Menšíkem. Někdy se z takového setkání může vyvinout i přátelství. Důvěrně jsem znal Karla Zemana, Hermínu Tyrlovou či Petra Dvorského. Právě Hrušínský byl jediný pacient, kterému jsem ve své pracovně nechal donést popelník, protože jsem věděl, že stejně kouřit nepřestane. Ze slavných lidí jsem léčil i Tomáše Baťu juniora. Na všechna taková setkání vzpomínám rád. Nelze nevzpomenout na Miroslava Horníčka. O diabetu toho věděl hodně a tak jsem ho jednou při sedmičce vína požádal, zda bychom spolu nemohli o diabetu udělat krátký film. Ochotně přikývl s jednou podmínkou. Motto filmu měla být myšlenka, že ve svých možnostech jsme svobodní, ale ve svých slabostech jsme velmi nesvobodní. Tato jeho krásná myšlenka mě od té doby pronásleduje, když mentoruji mé pacienty s jakýmkoli chronickým onemocněním.

Jak na vás působil Vladimír Menšík?

To byl náš vzácný pacient. Byl třikrát na smrt nemocen a nakonec vždy odcházel zdravý a usměvavý. Když se mu ulevilo a cítil se lépe dokázal svým povídáním a vtipy bavit sestřičky i lékaře, kteří po službě zaplnili jeho pokoj. Mohu říci , že to byly dvě a půl hodiny nepřetržitého humoru.