Den druhý: Rýchlo jeli, poďte so mnou

Mám jako dělník kardiologického oddělení všechno? Pracovní oblečení, rukavice, ochranné brýle, respirátor, repelent, oblečení, nějaké jídlo, spacák, karimatku…asi jo. Vyrážím. Krosna je větší než já, takže si dávám cestou na nádraží několik zastávek. Tam nikde nikdo. Za chvíli se ke mně ale blíží nějaký batůžkář.

„Nejedeš náhodou na Ukrajinu?“ ptá se mě. „Ty asi taky, že?“ usmívám se s blaženým pocitem, že aspoň na správné místo a hodinu jsem nezapomněla.
V krátkosti si s Martinem Gavendou stihneme říct, co jsme zač. On už jede brigádničit potřetí, takže je mazák. Přijíždí auto, které řídí pracovník Samari František Tomanec. V Dolní Lhotě nabíráme předsedkyni sdružení Petru Novákovou a jejího kamaráda Jakuba Raka. A vyrážíme směrem na východ.

Petra je spolužačka z výšky, od které jsem se o Ukrajině dozvěděla. Zbytek neznám. „Kde děláš?“ ptá se mě Kuba. „V novinách.“ „Ve Zlínském deníku?“ „Jo.“ „Tak to tě znám z vyprávění,“ poznamená student zlínské univerzity. V duchu se musím pousmát. Mé články o nesčetných peripetiích na mé alma mater vešly asi hodně ve známost. „Tak něco práskni. Co se děje na radnici nebo na kraji? Na to, že jsi novinářka, moc hovorná nejsi,“ zpovídá mě. „Jisté věci si nechávám pro sebe,“ zahlásím za smíchu ostatních a doufám, že ve stejném duchu se nebude odehrávat celý zbytek výletu.

Bez vyplnění formulářů se dál nejede

Po asi dvanáctihodinové cestě autem včetně přestávky u Strečna a Spišského hradu jsme na slovensko-ukrajinských hranicích ve Vyšném Nemeckém. „Marie? Narychlo robený pas,“ konstatuje podezíravě slovenská celnice, ale pouští nás dál. Její ukrajinský kolega po nás chce navíc vyplnit dva formuláře v azbuce, ve kterých sdělíme své iniciály i účel cesty. Nezapomene se zeptat, kolik máme v nádrži. Na Ukrajině je totiž levnější benzin, takže tam řada lidí jezdí čepovat. Ostatně, podobně jako někteří Češi na Slovensko.

A jsme za hranicemi. Co vidím kolem sebe? Zchátralé panelové domy, nepořádek i krávy pasoucí se u cedulí nedaleko kruhového objezdu. Na vyznačení jízdních pruhů nebo směrových šipek na silnicích se tady taky moc nehraje. Vjedeme na benzinku, ať si doplníme nádrž. Nečepuje ale František. U pumpy totiž stojí pomocník. Samozřejmě si vyptá za svou placenou službu nějakou tu hřivnu.

Do Vinogradova nám zbývají tak dvě hodiny. Po chvilce však stavíme znovu. Těsně před námi totiž prudce zaparkují místní policisté. K našemu velkému omylu však nestaví nás, ale nějaký náklaďák. Hned toho však umějí patřičně zneužít.

„Rýchlo jeli, poďte so mnou,“ tahá z auta Františka. Rychlé jízdy si vědomi rozhodně nejsme, ale dohadujte se s ukrajinskými strážci zákona. Přestupek se neřeší venku, ale ve vozidle policistů, kam musí náš šofér přisednout. Rázem je chudší o 200 hřiven, tedy zhruba šest set korun českých.

Co naplat. Jedeme směr Vinogradovo. Těsně před blízkým železničním přejezdem začne blikat semafor, že jede vlak. Zastavíme proto u krajnice. A ostatní řidiči? Vesele jedou dál a ještě na nás troubí, že zdržujeme provoz. Těsně za kolejemi vidíme také stopaře, kterému zanedlouho přibrzdí auto. Celkem se bavím. Takový mišmaš na silnici jsem ještě neviděla.

Je pět hodin odpoledne a my jsme konečně ve Vinogradovu. Bydlet budeme v části Podvinogradovo, v modlitebně adventistů, jejichž pastor Ivan Pavlovič Čechům brigádu už poněkolikáté zprostředkoval. Když vidím záchod a koupelnu, spadne mi čelist. Skutečně pro otrlé. Svou potřebu budeme vykonávat do díry v zemi, v malém domečku za modlitebnou, kde nefunguje elektřina. A o koupelně škoda mluvit.

S partou stále neznámých lidí usedám ke stolu ke společné večeři. Jedí se, jak jinak, zásoby z domu. Záhy poznám, že pár z nich je vegetariánů a jeden dokonce vegan. Nepozře tedy kromě masa ani další živočišné produkty jako mléko nebo vejce. O moje toasty tedy bitka rozhodně není. Společně s Pavlou Novákovou z Třeboně si o něco později ustýlám ve společenské místnosti spacák. Ostatní jdou spát ven. Co mě tady čeká? Radši nepřemýšlet.