Jak dlouhý je školní rok? Pro každého jinak
Kolik školáků se asi těšilo, až poprvé usednou nebo se zase vrátí do lavic za svými spolužáky a pedagogy, a pro kolik to naopak byla muka? Dnes se definitivně odsekávají volné dny a nastává doba učení.
Tak přeji těm, kteří se rádi učí, ať utíká školní rok co nejpomaleji. A těm, co ke školním škamnám právě netíhnou, zase brzo nějaké prázdniny.
Anna Novotná
Rychlost je podmanivá…
… ale i nebezpečná.
Zlínsko žilo o uplynulém víkendu rychlými koly a motosportem. Přiznám se, že rallye je v podstatě jediný sport, který sleduji. Často se říká, že formule, speciálně formule 1, jsou králi motorsportu. S tím nesouhlasím. Formule jsou nudné a hlavně řekl bych až sterilní, tedy z pohledu diváka. Člověk sedí zavřený v hledišti nebo za bariérami a ječící monoposty vidí pěkně z velké dálky, skoro by potřeboval dalekohled.
U rallye se dá zažít bezprostřední kontakt, závodní speciály se pohybují v krajině, na silnicích, po kterých jezdí bežné vozy, ze kterých ostatně vycházejí. Dokonce si na ně můžete u startu nebo cíle sáhnout, můžete je při přejezdech mezi rychlostními zkouškami potkat v normálním provozu a jako fanoušek na závodníky zamávat, zablikat nebo zatroubit. A oni to často opětují. Ne nadarmo řekl nedávný mistr světa formule jedna Kimi Räikkönen po svém přestupu do mistrovství světa v rallye, že jezdci ve formuli jedna jsou studení čumáci a že se její atmosféra s rallye nedá vůbec srovnávat.
Ale je tu i jedno úskalí. A to je právě ten bezprostřední kontakt. Když jsem viděl výlet Tomáše Kostky mimo trať a diváky prchající před jeho bezvládně klouzajícím autem po mokré trávě, byl jsem rád za prozíravost pořadatelů, že ten kontakt s adrenalinem a motoristickou podívanou nebyl zas až tak bezprostřední a nikomu se nic nestalo.
Díky za bezpečnostní zóny a prostory pro diváky a díky divákům za disciplinovanost a ukázněnost.
Daniel Potocký
Supermarketová srážka s nevrlým seniorem
Nákupní střediska ve mně vyvolávají pocity paniky a bolesti žaludku. Davy upocených a uspěchaných lidí, náruživí důchodci, kteří po obchodě běhají s letáky, fronty u pokladen…
Soutěživým náturám supermarkety nabízejí hned několik sportovních disciplín. Můžete si vyzkoušet přetlačovanou nákupními vozíky, velmi kontaktní hru s názvem Uzmout co nejvíce zboží v akci na čas, či sprint s překážkovou dráhou ke kasám.
Z úvodu jste jistě pochopili, že víkendové nákupy jsou pro mne traumatem, ze kterého se pak vzpamatovávám několik dnů.
Plna odhodlání, s několika taškami, vydala jsem se zase jedno páteční odpoledne na misi, jejímž cílem bylo naplnit pro tři hladové chlapy lednici. Po půl hodině jsem na sebe mohla být právem hrdá. V časovém rekordu, s plným vozíkem, jsem se rychle blížila do cílové rovinky. Jaké bylo mé zděšení, když jsem spatřila zástupy lidí u každé z pokladen. Tak tady strávím minimálně další půlhodinu!
Nádech, výdech, co se dá dělat. Mravenčími krůčky se blížím úzkou uličkou k rozcestí, u kterého se mám rozhodnout, ke které kase půjdu.
Přede mnou stojí starý pán. V košíku pár věcí. Zastaví se právě na rozhraní a dál ani krok!
Chvíli čekám, a když i za mnou se začínají netrpěliví lidé ozývat, lehce se dotknu pánova ramene s úmyslem ho vytrhnout z letargie a přinutit k pohybu.
Nasadím milý úsměv a zdvořile ho požádám, zda by mohl postoupit ve frontě. Jaký je můj údiv, když se na mne vetchý stařec zle oboří: „Snad mám ještě dost času si vybrat, ke které pokladně půjdu, ne?!“
Zalapám po dechu a hned mám na jazyku: „No jo, vám už toho času moc nezbývá, tak musíte šetřit každou minutu, že?“ Ale pak ironickou poznámku spolknu. Možná má pán z nákupů stejné trauma jako já a projevuje se u něho zvýšenou agresivitou…
A malou perličku na závěr. Jednou mi při vykládání nákupu na pás zůstala pod taškou malá paštika.
Nevšimla jsem si jí ani já, ani pokladní, ale pán za mnou se spiklenecky naklonil ke slečně za kasou a potutelně jí špitnul: „Má to pod taškou, ať to neukradne!“
Silvie Pospíšilová
Barumka: Dříve velké nadšení, dnes už jen zvyk
Patří neodmyslitelně ke Zlínsku už mnoho let. Byla doba mládí, kdy jsme jako správní nadšenci jezdili – samozřejmě patřičně závodně – po všech rychovkách. Stačilo nám abychom viděli pár první jezdců a když projeli, honem do auta a zase o kousek dál… No, nachodili jsme spoustu kilometrů a vlastně o průběhu neměli ani potuchy.
Byl to takový adrenalin „řadového diváka“. Už jen ty přesuny patřily k zážitkům. Večer jsme přijeli do Zlína, odstavili auto a šli okukovat závodníky odpočívající v depu. Prohlíželi jsme „oťukaná a jinak upravená“ auta, poslouchali nábožně „zasvěceným řečem“ okolostojících a snažili se dostat co nejblíže k těm co byli právě na špici.
Prostě v tu chvíli jsme byli „barumáci“ všichni. Pak na chvíli zalehnout a ráno už zase na rychlovky, abychom „odškrtali“ ze startovní listiny ty, co se druhý den postavili opět na start.
Tolik, jako tehdy, jsem o závodních autech jezdících rallye už nikdy nevěděla. Vůbec nemůžu říci, že bych kdy byla nějaký nadšenec do aut, ale prostě ta atmosféra vtáhla asi každého. Závěr u cílové pásky samozřejmě chybět nemohl stejně tak, jako následné hodnocení v hospodě s kamarády. No a dnes? To už jsem ráda, když to kolem mého domu 3x prohučí co nejdříve, pokud možno bez kolize poblíž a je zase klid v lese…
Hana Konečná
O jedné postříkané dámě
Myslím si, že podél cest by měly být vysoké mantinely. Alespoň podél těch zlínských. Protože vždy, když prší, tak se modlím (a to nejsem věřící), aby mně zase nějaké to auto pěkně neohodilo můj oděv.
Sice za to lze požadovat určitou kompenzaci od takového řidiče, ale dohadujte se s ním, že tam skutečně v tu dobu projížděl a že mé zničené věci má na svědomí opravdu on. Na druhou stranu chápu, že ne každý si je vědom, co může způsobit, ale aspoň by se měl omluvit.
Nedávno jsem sama seděla za volantem a jela od nemocnice do centra města. Bylo po dešti. Přede mnou jelo ještě jedno auto. Po chodníku šla taková postarší dáma, pěkně oblečená.
Tedy aspoň do chvíle, než to auto přede mnou vjelo do vyjeté koleje plné vody. Paní ani nestihla včas zareagovat a před obrovským vodopádem, který se na ni snesl, se ochránit.
A myslíte, že ten řidič zastavil a snažil se té zmáčené paní omluvit? Ani omylem. A osobně si myslím, že tohle patří ke slušnosti každého člověka.
Takže mě napadají dvě možnosti, co s tím dělat. Buď by město mohlo postavit podél cest ty mantinely, anebo třeba investovat do školení některých Zlíňáků, aby se naučili slušnosti.
Těžko říci, co by v té chvíli bylo více rentabilní. Ale možná by to za pokus stálo. Třeba by pak po městě chodilo méně postříkaných lidí, třeba by se méně hádali i v MHD, kdo, koho a kdy mají pustit sednout a vůbec by se nám v tom Zlíně žilo lépe.
Má kamarádka by mi na to teď odvětila: A v tom jsi se probudila.
Šárka Šarmanová
Pomož si, jak můžeš. Nikdo to za tebe neudělá!
Na vesnicích se na vykání starší mladším moc nehraje. Obzvlášť, když se jedná třeba o dvaceti nebo třicetiletý věkový rozdíl. Nedávno mě jím však překvapila asi padesátiletá žena, která mě oslovila na vlakovém nádraží v Uherském Brodě.
„Jedeš do Zlína?“ zeptala se mě ověšená taškami. „Jedu,“ odpověděla jsem až po chvilce. Ve městech totiž na tykání od cizích zvyklá nejsem. Ale je pravda, že mě ještě někteří tipují na studentku střední školy. „Tak pohlídáš mně tašky? Zajdu si do bufetu kúpit neco na pití.“ Nebyla to otázka, ale spíše už konstatování, protože v ten moment pokládala velký nákup přede mne. „Jasně,“ poznamenala jsem rezignovaně.
Sice jsem měla těsně předtím stejný nápad, protože byl celkem hic, ale autobus měl jet až za dvacet minut. Do té doby tu bude i třikrát, říkám si. Ale kdepak. Paní si nešla koupit pití v PET lahvi, ale nechala si načepovat pivo v nedalekém stánku. K tomu si zapálila cigárko a občas vykoukla, aby zkontrolovala, jestli jí tašky opravdu hlídám. Přestože jsem měla pěkně sucho v krku, už v tu chvíli mě svým chováním bavila.
„Děkuju Ti mockrát, žes mě to pohlídala,“ vrátila se půl minuty před odjezdem autobusu ještě s cigaretou v puse. „Nemáte zač,“ podotkla jsem a kráčela směrem k přijíždějícímu vozidlu. Za mnou stál muž, kterého zmíněná paní znala. Jak dobře, těžko říct. Spíše se totiž měla ona k němu než on k ní. „Jožko, neodnésl bys mě ty tašky do autobusu?“ Svou otázkou už mě nemohla překvapit. Pomohl. Měla to ošéfované.
Jak se říká: Líná huba, hotové neštěstí.
Marie Šidlová
Lidskost za třicet korun
Když jsem šla včera dopoledne městem, uviděla jsem kamelotku. Výtěžek z prodeje časopisu, který držela, je věnován na postižené děti. Automaticky jsem sáhla do kabelky ještě dřív, než mne oslovila. Kupuji si ho totiž pokaždé, stejně, jako všichni členové naší rodiny. Je to totiž to nejmenší, čím můžeme handicapovaným spoluobčanům přispět.
Tím spíše by člověk neměl váhat, pokud se jedná o postižené děti. Kamelotka byla slušná, nikomu nic nevnucovala, zdvořile poděkovala. O to víc mne zarazila skupinka, která ji s povýšenými výrazy a nosy nahoru odbyla doslova jako dotěrný hmyz. Skládala se ze dvou maminek s dětmi v kočárcích a těhotné ženy. Všichni se přitom vesele ládovali zmrzlinou anebo jinými pochutinami. Rozhodně nevypadaly na to, že by trpěly hmotnou nouzí.
Lidská lhostejnost je špatná. Těžko se chápe u každého člověka. Tím nepochopitelnější je to u maminek, které by samy měly vědět, že zdravé dítě je dar. Ne samozřejmost. Třicet korun je přece v dnešní době opravdu minimální částka. Znamená odříct si půl krabičky cigaret, nealkoholický nápoj v restauraci anebo hranolky ve fast foodu. To je to opravdu tak těžké?
Kateřina Košutová
Fenomén Kajínek
Neodolal jsem a vyrazil jsem se podívat na trhák posledních dní: film Kajínek. Ačkoliv snímek běží v kinech již týden několikrát denně, rozhodně netrpí nedostatečnou návštěvností. Kombinace skutečností a fikcí vytvořila poměrně zajímavou podívanou s příjemným spádem. Trošku jako pěst na oko ovšem působí špatný dabing zahraničních herců a přemrštěná kýčovitost některých scén zejména na začátku. Cílem filmu není odpovědět na dosud nezodpovězené otázky, nicméně přeci jen i ve mně po dvouhodinovém podívání vrtala otázka, jak to tedy vlastně tehdy bylo? Najde se vůbec někdy odpověď? Na závěr nejde nic jiného než citovat jednu z vět pronesených v samém závěru filmu: „Tohle není konec.“
Pavel Trávníček
Otázka, kterou nevyslovíš!
Měl jsem vždy za to, že musím být vtipný, zábavný, pro okolí pozitivní. Najednou jsem zjistil, že to bylo všechno špatně. Jak najednou? Odsoudili Olinu. Prvně bych chtěl předeslat, abych předešel jedovatým reakcím, že nikterak neschvaluji, co Oldřiška vyváděla. Nemám v úmyslu nikoho soudit, nad nikým vynášet ortel. Jen jsem si všiml několika věcí.
Olina je veřejností zdánlivě zavrhována. Pak proč je její situace nejsledovanější veřejností i médii? Důvodů může být několik. Nechci a nebudu je rozebírat. V návaznosti na rozsudek, který byl nad Olinou v pondělí vynesen chci položit řadu otázek a je na každém z nás (vás), aby našel na ně odpovědi. Možná hledání jich samotných nás (mě určitě) donutí k pohledu sama na sebe trochu jiným úhlem a přehodnocení života samotného.
Proto odpusťte několik následujících dotazů bez odpovědí, které nechám vaší mysli a fantazii a snad i přemýšlení nad realitou života, před níž se tak rádi schováváme za květnaté věty, sousloví a „vtípky“. Najdete-li správnou odpověď na všechny otázky, vám neřeknu já, ale váš osobní pohled na věc, cit, srdce a lidskost.
Pokud budu pít alkohol každý den, zeptá se mě někdo proč? Nebo jen každý ukáže prstem a řekne „to je troska“! Strašně snadno se mohu ocitnout na dně. Pomůže mi stát? Nebo mě jen dokáže odsoudit? Jaký je pocit mít a nemít domov? Musí člověk být slepý, aby měl větší cit v rukou? Jak zoufalý musí asi být člověk, který se zapálí mezi lidmi na náměstí a je mu jedno, jak to skončí? Kde se stala chyba? Kolikrát musíš pozdravit, aby ses dočkal odpovědi? Není to, jaký jsem, jen voláním o pomoc? A uslyší jej někdo? A pokud ano, najde odvahu reagovat? A konečně – má člověk být takový, jak to od něj očekávají ostatní? Nebo má být takový, jaký chce být? Co je pohodlné pro všechny a co pro jednoho?
Všechny tyto dotazy mě napadly, když jsem četl reakce na článek o Olinině odsouzení. Najedou jsme všichni soudci. Ukázat prstem umíme, ale zeptat se tu nejkratší otázku neumíme. Přitom je tak krátká a jednoduchá. Proč? Že bychom se báli odpovědi? A o tom to je…
Tomáš Hyánek
Budování nebudování
Hodně mě mrzí, že se zastavuje rozšiřování cesty mezi Malenovicemi a Otrokovicemi. Peníze, které do toho dosud stát dal mi tak připadají vyhozené. Taky stromy mohly ještě o pár let déle růst, kdyby se o všem vědělo dříve. Na druhou stranu, lípy přímo u cesty už nevypadaly právě důvěryhodně, sem tam už upustily nějakou tu, i když slabší větev. Jsem zvědavá, zda nepřijde Zlín i o možnost přebudování křižovatky Antonínova. Také modernizace trati Otrokovice-Vizovice se začíná jaksi rozostřovat… Máme smůlu, že z hlavního města sem nedohlédnou snad ani hvězdářským dalekohledem.
Anna Novotná
Nejdražší jízdenka na trolejbus na světě
Měl jsem na chvíli nejdražší jízdenku na trolejbus. Už se vám někdy stalo, že jste neměli na jízdenku? Mně ano, zrovna včera. Bylo jedenáct večer a vracím se z práce domů. Jako vždy si chci na trolejbusové zastávce koupit jízdenku, ale ouha. V peněžence mám jen jednu papírovou stokorunu a kovovou padesátikorunu.
Co čert nechce, zlínské automaty nepřijímají padesátikorunové mince, natož aby si poradily s papírovými penězi, že…
No nevadí, koupím si jízdenku u řidiče. Ale svézt se trolejbusem v noci po Zlíně není tak jednoduché. Když vstoupím dovnitř uprostřed hloučku cestujících, kteří hrdě předvádějí řidiči své průkazky, legitimace a slevová oprávnění, a požádám řidiče o jízdenku, přičemž strkám nesměle svou padesátikorunu do škvírky v jeho dveřích, tuším problém. Určitě mi začne nadávat, že nemá drobné na vrácení nebo něco podobného.
Řidič mě však překvapí ještě více. „Nemám už žádné lístky,“ řekne příkře. Dívám se na něj nechápavě a překvapeně a on dodá s prstem směřujícím na automat: „Oni už nemají?“ Odpovídám, že padesátikoruny „oni“ neberou. Řidič na mě kouká a začíná mu na tváři hrát šibalský úsměv a pak prohodí: „Tak si sedni.“
Uf, čekat desítky minut na další trolejbus se mi tedy nechce. Vzápětí se ke mně přitočí za mnou nastoupivší pán a nabídne mi svou přebytečnou jízdenku. Říkám si, že mám dnes štěstí na dobré lidi. Ale i tohle štěstí má drobný zádrhel, pán nemá nazpět za tu mou slavnou padesátikorunu. Mávl jsem rukou, položil jsem mu do dlaně padesátikorunu, vzal si od něj lístek a pár drobných, které vysypal z portmonky. Cvakl jsem si a nechal se unášet kolíbajícím se trolejbusem.
Ale toho štěstí nebylo málo. Pán se ke mně na konečné ještě přitočil, protože si vzpomněl, že na klíčích má uschovány ještě dvě mince, které používá do vozíku v supermarketech. Byl jsem tak překvapený, že jsem si ty mince od něj vzal a poděkoval. Přitom jsem celou tu záležitost považoval za vyřízenou. Holt jsem byl zajatcem své padesátikoruny a nedokonalosti jízdenkových automatů dopravního podniku. Nakonec jsem tedy měl jízdenku jen v ceně těch z našeho hlavního města. Takže ten titulek vlastně není zase tak pravdivý.
Chtěl bych vám oběma, pánové, alespoň touto cestou poděkovat, že vám osud zajatce padesátikoruny, tedy toho, který neměl na lístek, nebyl lhostejný.
Daniel Potocký
Sídlištní vřed
Není to vřídek, ale vřed na tváři města. Druhý v pořadí, který zůstal jako „památka“ na doby minulé. Torzo na Jižních Svazích ve Zlíně. Poté, co zmizely ruiny z Čepkova, obrátila se pozornost směrem k největšímu zlínskému sídlišti. V husté zástavbě činžovních domů chátrá torzo čehosi, co snad kdysi perem architekta mělo být nákupní středisko. Myslím, že obyvatelé nejen druhého segmentu, kteří mají ruinu coby dominantu ve svém výhledu, by uvítali, kdyby toto místo konečně ožilo. A je vcelku jedno, jestli zde bude další supermarket nebo řada menších obchodů, kanceláří či banka. Jen aby toto exponované místo po desítkách let začalo konečně sloužit místním lidem.
Tomáš Hyánek
Modelín
To je teda modelín.“ To slovo mě kdysi dávno velmi pobavilo, a popravdě v momentě, kdy jsem jej poprvé zaslechl, jsem si jej nedokázal k ničemu přiřadit. Otočil jsem se tenkrát na ulici za hlasem, který to slovo vyřkl a pak se ohlížel, k čemu by pasovalo. Hledal jsem nějaké děti hrající si s modelínou či umělce provozujícího pouliční sochařské umění. Zahlédl jsem však jen skupinku výrostků posměšně se pitvořících směrem ke kráčejícímu mládenci.
Ten byl nebývale upraven, v bílých šatech, perfektní účes, šperky. A pochopil jsem. Modelín je posměšná odvozenina od slova model. Tak mi vlastně došlo, že když se vysloví slovo móda, automaticky si vybavujeme ženy. Modelka je společensky prestižní povolání, ale modelové? Jak se na ně díváte? Jako na modelíny?
Daniel Potocký
Zoo skoro zadarmo
Velká sláva v lešenské zoo. V pátek třináctého se tam otevřel nový pavilon s názvem Etiopie. Sice zřejmě zatím nebude patřit k těm „top“ místům zahrady, ale pěkný vážně je. Dalším důležitým faktem je skutečnost, že zoo je zase o něco atraktivnější. Přitom s přijatelným vstupným: 100 korun pro dospělého. Strávit klidně šest hodin v tak příjemném prostředí za tu investici stojí. Samozřejmě řada lidí bude namítat, že návštěva zoo není pro rodinu právě lacinou záležitostí. Se dvěmi dětmi lze klidně utratit i tisícovku (za občerstvení, vláček, hračky…atd.). Na druhou stranu je potřeba mít na paměti, že do zoo se nechodí každý den a že ta radost dětí je k nezaplacení.
David Karola
Jsem Zlíňák
Tedy zlíňačka, tělem i duší. Narodila jsem se tady, žiji zde, a už ani nemám žádné touhy to změnit. Poslední roky stále více pozoruji a vnímám jak se mi ten „můj Zlín“ mění. Velkou většinou mohu říci, že k lepšímu.
Líbí se mi, že se stavby, které ze Zlínu patří mění k lepšímu, dostávají novou tvář – mnohdy nový, jiný účel. Co ale velmi vítám a co ti, kteří zde nežijí tak dlouho jako já nechápou je, že baťovské domky – jedno, půl, i čtvrtdomky dostávají novou podobu. Ve velké většině se mi líbí přístavby – které jsou částečně koordinované stavebním odborem města.
Jsem ráda, že je striktně přikázáno i novým přístavbám zachovat jejich „baťovský dojem“, cihlové páskování, velikost oken a většinou i jejich umístění. Vím, že bydlení v baťovských domcích není to nejideálnější pro větší rodiny, malé využití horního patra je známé, ale stejně tak vím, že mladé rodiny by se k vlastnímu domečku těžko dopracovaly.
Proto si myslím, že bydlení sice v „koloniích, kde si tak trochu vidí okolí navzájem do kuchyně“ je pro rodiny s dětmi příjemné. Každý domeček má svoje zelené okolí, svůj kousek trávy pro výběh dětí i posezení třeba u grilu. Mí přátelé, kteří do Zlína přišli až v současné době nechápou „Baťova ducha“, který zde prý přežívá. Zdá se jim, že je zde všechno příliš „nalajnováno“.
Nevím, na mě to tak nepůsobí. Mám ráda řád, mám ráda pohled třeba z Mrakodrapu na Letnou nebo Lazy a z opačné strany zase na Zálešnou a Podvesnou. Viděla jsem několikrát město i shora a i ten mi připadá půvabný. Byla jsem odpůrce sídliště Jižní svahy, nejsem zastáncem paneláků, i když jednu dobu jsem žila i tam. Přesto ale, nic proti nim nemám.
Jižními Svahy se vlastně Zlín stal město modernější a ti, kteří k baťovským domkům nemají žádný vztah, jsou spokojeni v panelových krabicích, tak ti si taky své místo ve Zlíně najdou. Takže, kamarádi, kteří jste na Zlínu nenašli ten milý dojem se kterým já zde žiji celý svůj život – mě nepřesvědčíte! Mě a věřím, že i dalším nám – ortodoxním Zlíňákům naše město nezprotivíte, my jsme zde opravdu rádi. A když nám bude chybět historie, do Prahy je přece po dálnici kousek a klidně si tam zajedeme.
Hana Konečná
Zlínské panoptikum
V životě by mě nenapadlo, kolik podob má vlastně Zlín. Od minulého pátku tak například vím, že tu máme takzvaný Bronx, což je jedna část jisté čtvrti, kde bydlí několik takzvaných nepřizpůsobivých rodin a pak jsem taky poznala, že tu máme i panoptikum.
No skutečně. To jsem se takhle nad ránem vracela z akce, kterou jsem měla s městskou policií a o níž bude zcela samostatný článek, a nestačila jsem se divit. Projíždíme Zálešnou a tam na chodníku stojí nehybně nějaký pán. Vypadal jako oživlá zombie. Shrbený, břicho vystrčené ven, nepřítomný pohled. Prostě tam jen tak stál a vůbec se nehýbal.
A co čert nechtěl. O několik desítek metrů dál, nedaleko brány vedoucí do krajské nemocnice, stál další divný chlápek. Tento byl menší, mladší, ale měl naprosto stejný postoj a stejně nepřítomný pohled jako ten první pán. A ve chvíli, kdy jsem ve Zlíně narazila na další dva podobné typy, tak jsem zjistila, že to mé rodné město mi ukázalo zase jednu svou tvář, kterou jsem doposud neznala. Své zlínské panoptikum.
Šárka Šarmanová
Sednout si či pustit někoho jiného? Toť otázka cestujícího MHD
Ona záludná otázka v titulku se mi honí hlavou téměř při každé cestě na trase Zlín – Otrokovice a zpět. Hlavně v období, kdy se rozběhnou opravy silnic na zmíněné trase, jako právě teď. Tedy někdy mi ona otázka ani na mysli nevytanout nestačí.
To když člověk nastoupí do přeplněného autobusu a jediné, co mu zbývá, je namáčknout se na dveře a doufat, že se za ním zase zavřou. Pokud ale volné místo k sezení je, většinou jím nepohrdneme. Hlavní dilema ovšem nastává v situaci, kdy ono místečko sice je, ale vzápětí nastoupí starší spoluobčan, těhotná žena či člověk, který vypadá unaven a touha posadit se mu viditelně sálá z kůže.
Vzhledem k tomu, že často pobývám v Olomouci, nabídnu krátké srovnání se Zlínem. Musím se přiznat, že první týden v Olomouci jsem dostala solidní lekci chování. Když do tramvaje v této moravské metropoli nastoupí osoba ze skupiny výše jmenovaných, okamžitě se minimálně polovina cestujících zvedne a uvolní místo! Teprve pokud všichni stařešinové, na smrt unavení a nastávající matky sedí, obsadí se i zbývající volná místa obyčejnými smrtelníky.
Nechci říct, že Zlíňáci jsou nevychovaní, ale něco takového jsem tady skutečně nezažila. Občas se zvedne nějaký mladší cestující a pustí ty potřebné sednout, ale nikdy to není více než pár lidí. A tím párem myslím opravdu dva, zřídkakdy více cestujících.
Samozřejmě nechci apelovat na svědomí každého z nás, abychom vstávali při nástupu každého dalšího člověka. Zažila jsem i případ, kdy jsem jednu postarší paní nechtěně urazila, když jsem se pokusila jí nabídnout místo k sezení. Mezi další zkušenosti z MHD patří i mladíci, okázale ignorující prosbu jednoho dědečka, zda by mu uvolnili své místo. Nebo naopak babička, sprintující k jednomu z mnoha volných míst se slovy „to je moje!“ a zuřivě sekající deštníkem proti mladíkovi, který se chystal obsadit její reserve. Obě tyto skupiny na válečné stezce, mladí a drzí versus starší a moudří, si opravdu nemají co vyčítat.
Á propos, možná mě právě napadlo řešení této svízelné situace. Lidská rasa je přece vybavena řečí, tak proč ji nepoužít a občas se dotyčných nezeptat, zda se chtějí posadit či naopak požádat o uvolnění místa. Nabízené řešení možná poslouží lépe, než stálé stoupání a přesedávání jako v Olomouci nebo naopak lehká ignorace ve Zlíně. Vlastně takové předstírání spánku je taky řešení.
Veronika Dostálová
Baletka na náměstí
Možná to bude znít poněkud malicherně, ale ostatní ženy mě určitě pochopí. Jako každá žena i já velmi ráda odhodím tenisky a sáhnu do krabice po nějakých těch lodičkách. A čím vyšší podpatek, tím lepší.
Ovšem kámen úrazu nastává ve chvíli, kdy dorazím k náměstí Míru. Tam si najednou připadám ne jako dáma, ale jako skákací panák. Přejít totiž přes kočičí hlavy je opravdu kumšt. Člověk musí našlapovat po špičkách a než se dostane na druhou stranu náměstí, kde je zase relativně normální chodník, to chce opravdu úctyhodný baletní výkon.
Ony se totiž ty úzké podpatky hrozně rády zaseknou v těch širokých mezerách, které jsou mezi jednotlivými kostkami. Ale když se pak podívám na ty sedřené podpatky, vzteky zbělám a neodpustím si nejednu nehezkou poznámku směrem na radnici. Musím říct, že jsem si takto odrovnala nejedny boty.
Už jsem přemýšlela, že skutečně na magistrát donesu účet za opravu. Protože těchto zákeřných a lodiček ničivých míst je po Zlíně daleko více. A někdy jiná cesta ani oklika není. Ale chápu, má to historickou hodnotu. I to je argument. Takže vždy, když budu chtít vypadat jako dáma, tak mně nezbude nic jiného, než v létě baletit, v zimě se zase po nich klouzat a říkat si, jak se ten kus historie zase pěkně podepíše na mé boty.
Šárka Šarmanová
Pojďme Tescoma do toho!!!
„Slááááááva,“ raduje se Nemo. „Teď dva zápasy doma, už se těším. Snad kluci zahrají dobře jak s Kladnem a přiláká to i víc lidí do ochozů,“ věří zase FCZ 1919.
„Je to velký úspěch. Sokolovský zápas nebyl pokládán za snadný, právě naopak. Zlínští mladíci ho však úspěšně zvládli a postarali se o překvapení, vždyť kdo před zahájením bojů očekával, že nástup Tescomy bude tak zdařilý? To je však teprve začátek. Tescoma musí bojovat dál, aby překonala rčení "První vyhrání z kapsy vyhání". Blahopřeji a do dalších bojů - Zlomte vaz!,“ sděluje ostatním Ječmínek.
Tohle jsou reakce příznivců druholigových zlínských fotbalistů na našem webu www.zlinskydenik.cz. Jejich tým jim udělal včera radost. Vyhrál totiž na hřišti Sokolova 3:2. Teď už jen něco přes dvacet takto povedených zápasů v sezoně a ve Zlíně by se zase mohla kopat liga nejvyšší. Kéž by se ten zázrak opravdu stal.
David Karola
Klouzavé prázdniny? Běžte se klouzat
Nápad rozložit si velké prázdniny podle regionů do období června až září při stávající délce dvou měsíců sám o sobě špatný není. Navazování mezikrajských vztahů mezi školáky a studenty to sice ztíží, ale třeba díky tomu ubude zlomených srdcí, které s sebou tyto vztahy nesou. Rozhodně se tím zlepší dopravní situace a statistiky nehodovosti.
Ostatně spousta rodin si svou dovolenou plánuje na červen či září, protože letoviska nebývají zdaleka tak plná jako v hlavních letních měsících. Ovšem nápad, který vzešel z Bruselu, mě trochu zarazil. Děti by mohly mít 14 dní volno, pak být 14 dní ve škole a pak zase volno. Zahnala jsem všechny negativní myšlenky s nevhodnými výrazy a zkusila si tuto alternativu představit.
Líbilo by se aspoň některému školou povinnému dítku se čtrnáct dní válet u vody a pak se stejně dlouhou dobu muset zase učit českou gramatiku nebo řešit rovnice o dvou neznámých? Vždyť jediná udržitelná myšlenka by byla vidina dalšího volna! Nechci zpochybňovat nápady pánů z Bruselu, ale možná by měli zavzpomínat na své vlastní dětství.
Reakce učitelů byla sice veskrze pozitivní, ale já bych spíše souhlasila s Ministerstvem školství, které tradiční model měnit nehodlá. Velké prázdniny, které ve stejném termínu existují už přes 200 let, jsou tak poměrně neodmyslitelně spjaty s létem, sluncem a vodou. Ostatně pokud navazujete ony mezikrajské vztahy, tajná dostaveníčka za teplých letních nocí jsou pro zdraví mnohem lepší než setkání v závěji.
Veronika Dostálová
Nedejte se
Na nákupy chodím většinou s batohem. Před víkendem s větším. V sobotu a neděli bývá větší hlad. Občas se mi stane, že mne ochranka požádá o nahlédnutí dovnitř. Vím, že je to jejich práce.
Na druhou stranu zaměstnanci bezpečnostních agentur dobře vědí, že na to nemají právo. Nejsou policie. Nic jim není do toho, cokdo u sebe má. Přesto to zkoušejí znova a znova. Pokud vás uráží, že vás předem vytipují jako potencionálního zloděje, nedejte se. Prostě jejich požadavek odmítněte.
Stačí k tomu říct docela málo: Pokud máte podezření, že jsem něco ukradl (a), zavolejte policii. Jelikož se prokáže, že u sebe nic nezaplaceného nemám, budu po vás požadovat omluvu a hlavně úhradu zmařeného času.
Tohle na ně funguje, cesta z prodejny je rázem volná.
David Karola
Hřeben jako fenomén své doby
Tak si to kráčím napříč po náměstím Míru. Mám čas, nespěchám, tak koukám po lidech okolo. Najednou mi oči padnou na pána středního věku, jdoucího přede mnou a vzpomenu si na dobu minulou.
Až se musím pousmát, jak na některé detaily člověk zapomněl. Když jsem bývala mladá holka, rodiče pracovali ve Svitu a ZPS. Občas jsem s davem jiných lidí a hlavně dětí na ně čekávala před hlavní branou až se úderem 14 hodiny otevře, a z ní se vyvalí dav zaměstnanců, kteří už několik minut stepovali uvnitř závodu a čekali na úder 2 hodiny.
Tehdy jsem se bavila počítáním mužů, kteří v zadní kapse kalhot mimo nezbytné kontrolky měli zasunutý hřeben. Většinou to byl takový ten s rukojetí, aby se dobře a rychle vytáhnul a mohl použít. Vzpomínám si, že jich bylo málo, co tenhle fenomén své doby nepoužívali. Nu a tenhle pán, kráčející v roce 2010 přes náměstí jej tam měl taky. Sice bez kontrolky, ale naprosto nepřehlédnutelný.
No jo, proč by dnešní muži nosili v kapse hřeben? Většina mladých má dnes hlavu jako koleno a nebo vlasy, na které stačí pouhá ruka… A tak mě vlastně docela potěšilo to, že něco z dob dávno minulých přetrvalo do dneška…
Hana Konečná
Moderní závislost
Dnes ráno jsem při cestě do práce zaslechla v trolejbuse rozhovor několika mladých lidí. Dohadovali se o tom, zda pojedou na nějakou chatu, kde není zavedená elektřina a pokrytí signálem také není valné. Nakonec převládl názor, že absence proudu je takový handicap, že raději zůstanou doma a půjdou pařit do Áčka.
Shodou okolností mám právě rozečtenou knihu s názvem Tma od Ondřeje Neffa. Dovolím si citovat prolog: „Od toho okamžiku se ve všech technických zařízeních na planetě Zemi elektrony přestaly chovat tak, jak dosud.“
V důsledku toho přestaly fungovat nejen elektrické spotřebiče, ale také ty, které čerpaly energii z baterek či akumulátorů. Veškeré telefony byly hluché, auta se zastavila.
Začala jsem si uvědomovat, jak jsme si na elektřinu – tuto vymoženost moderní doby – zvykli.
A jak je všudypřítomná. Schválně se zkuste zamyslet, jak dramaticky by se život změnil, pokud by najednou zmizela, pokud by všechna moderní zařízení přestala fungovat.
Nechci malovat čerta na zeď, ale pro mne je to tedy docela děsivá představa. Ani ne tak proto, že bych snad byla závislá na svém notebooku či mobilu. Spíše si nedokážu představit, jaký chaos by nastal.
Nemyslím si sice, že je pravděpodobné, že by nastala podobná katastrofa, jakou líčí Neff, ale jeden nikdy neví. Každopádně přiznat si svou závislost je prvním krokem k léčbě. :-)
Bára Ančincová
Asi už stárnu…
Nedalo mi to. V sobotu odpoledne jsem vyrazil po mnoha letech na hudební festival, konkrétně na Lebedu v Rudimově.Z pohodlnosti jsem jako formu dopravy zvolil auto, čímž jsem se dobrovolně odsoudil k celovečernímu střízlivění. Chyba!
Předchozí den pršelo, tomu odpovídala i přístupová cesta a vlastně i celý areál festivalu. Ale co, hlavně že neprší, nejsem žádná máčka.Na muziku si opravdu nemůžu stěžovat, poslechl jsem si Chiki Liki Tu-a, První Hoře a Ear Drum Kru. Žánrově pestrý výběr, a hlavně poslední jmenovaný byl z tohoto výběru mojí krevní skupinou.
Proč jsem ale v úvodu zmínil, že abstinence byla chybou: Prostě jsem nezapadl, neválel jsem se po zemi ve stavu, kdy by nebylo poznat, jestli ještě žiji, neřval jsem tam po účinkujících mnohdy hodně nevhodné výroky…
Teprve mi táhne na třicet, takže si netroufám se ještě zařadit mezi fosílie, ale taková společnost mi vážně neseděla. Takže příště kombinace autobusu, turistiky a naplno se oddat příznivým cenám na baru. Jen doufám, že se mi ozve má pověstná „záklopka“, takže se po zemi válet nebudu. Ale bude natolik veselá nálada, že mi to nebude vadit u jiných.
Pavel Trávníček
Práci nemám, starejte se
Píchnu do vosího hnízda, možná budu nucen zrušit diskusi, vím. Ale sledoval jsem takhle koncem minulého týdne zprávy v televizi. Jistá sociálně slabá rodina se vloupala do vybydleného obecního bytu.
Když je přišla vystěhovat policie spolu s dravým štábem této televizní stanice, hlava rodiny prohlásila: „Nemáme kde bydlet, tak ať se o nás město postará. Do práce nechodím…“ Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet.
Rozhodl výrok manželky: „S děckama jsem se mohla nastěhovat do azylového domu, ale bez manžela nikam nejdu“.
Tak přeci jen se pomocná ruka našla, ale evidentně to dotyčným moc nevonělo. Řád, pravidla, a manžel by ještě musel nedej bože snad začít hledat práci, aby tedy mohl s rodinou hledat nějaké vlastní bydlení.
Nechci tady řešit, jak složité je práci najít. Snadné to dnes opravdu není, ale když se chce, tak to jde. Spíše mě zarazil přístup televize, kdy reportér stál tvrdě na straně rodiny, jako bych ji měl litovat.
Bude se vysílat i o mně, když přijdu o práci, nezaplatím nájem a skončím na ulici?
Pavel Trávníček
Zakázaný vlak do Paříže
Znovu jsem si to připomenul při pátečním odpočinkovém sledování známého filmu Vítr v kapse. Je v něm scéna, kdy hlavní postavy Ondřej s Cyrilem na nádraží sledují vlak jedoucí z Prahy do Paříže. Nasedli by, ale nemohli.
V době natáčení snímku začátkem 80. let se volný odjezd na Západ pomalu rovnal sci-fi. Dovedete si ještě představit, že byste museli žít jen v prostoru několik desítek tisíc kilometrů čtverečních a bez neuvěřitelných útrap jej nemohli opustit?
Já teda ne, na rozdíl od některých ortodoxních milovníků starých časů. I jim patří následující informace: Třeba zítra 2. srpna vyjíždí o půl šesté ráno z Otrokovic vlak do Prahy.
Z té se pak přes Mnichov a Stuttgart dostanete po půl jedenácté v noci až do Paříže. Nový den už tak můžete strávit pod Eiffelovkou. Dovolovat se nikoho nemusíte.
Buďme rádi, že některé věci už nejsou jen sci-fi.
David Karola
