„Chytili se špatné party, přestali chodit do školy, jsou agresivní, doma neposlouchají a nepomáhají, občas něco ukradnou, kouří marihuanu," přiblížila časté znaky klientů zlínského Střediska výchovné péče (SVP) Domek jeho vedoucí Zdeňka Marková. Pamatuje i kluka, který se pokusil přepadnout benzinku.

Přestože do úředních listin musí případy dělit podle jednotlivých patologických jevů, z dlouholeté praxe ví, že když se dítě dostane do jednoho průšvihu, brzy se na něj nabalí několik dalších.

Je to většinou chuchvalec problémů, ze kterého se mladý člověk bez cizí pomoci velmi těžko vymotává," vysvětluje doktorka psychologie, kterou mladí klienti v Domku oslovují Zdeničko.

„Platí tu trochu jiná pravidla než ta, na která jsou zvyklí z domu a ze školy," tvrdí psycholožka. Podle ní nejsou dnešní děti horší než ty před lety, jen se narodily do horšího světa. Vstřícnost a otevřenost ale rozhodně neznamená, že si mohou klienti v Domku dělat, co chtějí. Naopak, ona i její kolegové na ně kladou docela velké nároky.

„Nejde nám o to, aby si zlepšili prospěch ve škole – i když to bývá často vedlejším produktem terapie. Hlavním cílem je, aby se děti bez ohledu na to, jak jsou staré, naučily brát svůj život vážně a přijmout za něj odpovědnost. Aby se vyznaly ve svých emocích a uměly je zvládat, aby dokázaly s druhým člověkem komunikovat a vytvořit kvalitní vztah. Aby věděly, že i když občas udělají chybu, neznamená to, že jsou k ničemu a že už není důvod se dál o něco snažit," přiblížila smysl dvouměsíčního terapeutického pobytu mimo domov Marková. Několik odborníků a současně nadšenců přitom nabízí těm, které už leckteří odepsali, pomocnou ruku, podporu a důvěru. Ještě se totiž podle nich dá mnohé zachránit.

„Začínají u nás na bodu nula. Za tím, co provedli a nezvládli, se udělá tlustá čára," říká vedoucí střediska. V jedné z místností, které tu právě osm dětí obývá, je nízký stolek a na něm osm svíček, stěnu zdobí dvě zkřížená dřevěná kopí a barevné otisky asi třicítky dlaní a u nich jména. To jsou ti, co pobyt absolvovali a prošli všemi jeho úrovněmi. Tedy naučili se všechno, co bylo třeba a někam se posunuli.

„Je to neuvěřitelné, ale i sedmnáctiletí, kteří už mají všelicos za sebou, na konci pobytu hrozně stojí o to, aby tady mohli nechat svůj otisk," říká Marková.

Důležitou součástí terapie jsou rituály, velký důraz je kladen také na režim. Děti si prý velmi často vůbec nedokážou strukturovat čas. Žijí bez povinností nebo s tím, že na ně kašlou, neumějí prožít přítomný okamžik, zklidnit se, vnímat pocit významné chvíle, jsou v zajetí nudy.

„Začíná se přivítacím rituálem, kdy si každý zapálí svou svíčku a řekne ostatním, kdo je a proč se vlastně do Domku dostal," popsala psycholožka.

„Do kouzelné skříňky v místnosti pak může symbolicky schovat to, co by rád v Domku nechal – krádeže, drogy, lhaní i různé jiné věci či slabosti, které člověka táhnou ke dnu," pokračuje Marková.

Během dvouměsíčního pobytu v otevřené skupině mohou děti své postavení v Domku zvýšit až na takzvanou čtvrtou pozici. Záleží, jak přistupují ke svým povinnostem, jak se dokážou chovat k ostatním a jak se mění jejich pohled na svět. Platí přitom, že čím vyšší pozice, tím více výhod – například vycházka ven, možnost poslouchat MP3, možnost být chvíli na počítači a podobně.

„Samozřejmě že to dělají částečně právě kvůli těm výhodám, ale i tak to má pro ně smysl. Zjistí totiž, že když chtějí, umějí se chovat správně a mohou to zvládnout i kdykoliv mimo Domek," vysvětluje vedoucí střediska.

Právě zážitek toho, že něco zvládnu, v něčem mohu být dobrý a nebo dokonce výborný, dokáže podle psycholožky dělat zázraky.

„Taková zkušenost se sebou samým totiž mnoha dětem i dospělým chybí. Souvisí to s tím, že při výchově a vzdělávání jsme zvyklí spíš poukazovat na chyby a nedostatky než chválit za úspěch, byť malý. Pochvalu ale člověk potřebuje," říká Marková. Pochvalu a ocenění si podle ní zaslouží každý, kdo se snaží dostat se v rámci svých možností někam dál.

„Fungujeme ale na principu dobrovolnosti. To znamená, že dítě nebo častěji rodič opravdu chce něco změnit," zdůraznila Marková. Právě na spolupráci s rodinou totiž hodně záleží. A někdy je práce s dospělými a bourání jejich zažitých stereotypů mnohem náročnější než práce s problémovým dítětem.

„Drtivá většina rodičů je milujících a chtějí pro své děti to nejlepší. Někde se ale změny dělají obtížně a někde třeba udělat nejdou," konstatuje vedoucí Domku. Rodič, který živí děti sám a tráví většinu času v práci, jen aby o ni nepřišel, nemůže naráz zůstat doma a věnovat se dospívajícímu potomkovi.

„Když je ale opravdový zájem, dá se hodně změnit i v takových podmínkách. Třeba v tom, jaký program dítěti nastavíme a jak důslední jsme, jak s ním komunikujeme a jak spolu prožijeme i tu malou chvíli, kterou na sebe máme," dodává psycholožka. Podle ní je rodina také místem, kde by mělo dítě slyšet a zažít ocenění.

„Pod dlouhým diktátem, ve kterém má tři chyby, napíše učitelka čtverku. Přitom 97 procent diktátu je správně. To si přece zaslouží pochvalu. Když ne od učitelky, aspoň od mámy," uvádí s úsměvem příklad.

Domek existuje od roku 1997. Jeho pobytovou částí prošlo na pět stovek dětí od školkových po studenty. Další nejen ze Zlínského kraje, ale i z jižní Moravy, jsou v pořadí a než se uvolní lůžko i pro ně, docházejí spolu s rodiči do ambulantní poradny.

O mnoha z těch, co tu byli, Zdeňka Marková dodnes ví. „Jsou z nich dobří prodavači, někteří mě obsluhují v restauraci, od některých jsem dostala zprávu, že udělali maturitu, další studují vysokou. Jedna byla nedávno s dítětem v azylovém domě, ale vím, že to zvládá, umí se postarat o sebe i o dítě."

Samozřejmě jsou i takoví, co dělají hlouposti, minimálně jeden je právě ve vězení.

Ani ti ale nejsou podle Markové ztraceni. „Učíme je, že dělat chyby je lidské. Každý je občas děláme. Pak za ně ale musíme zaplatit, zvednout se a jít dál. Zkusit to všechno udělat znova, líp. U nás neopravujeme děti jako hodinky," dodává vedoucí Domku.