S Erikou Krajíčkovou ze Slušovic se skládá do plastové krabice o rozměrech 78×48×56 centimetrů. Jejich vystoupení vyžaduje samozřejmě fyzickou přípravu. Možná právě proto jsme se setkali v posilovně.

Jak často tady trénujete?

Čtyřikrát týdně po dvou hodinkách.

Máme 9 hodin. Je vůbec ideální zatěžovat tělo tak brzy po ránu?

Nejlepší je cvičit odpoledne mezi 15. a 18. hodinou. Ale střídám to. Cvičím i ráno.

Děláte ještě nějaký jiný sport?

Kromě posilování musím připravovat tělo na vystoupení, aby bylo dostatečně ohebné. Veškeré mé protahovací pohyby vychází ze sportovní gymnastiky. Dělal jsem ji asi dvanáct let.

Nezbytný je také odpovídající jídelníček. Co jíte, respektive co nejíte?

Stravuji se úplně normálně, jenom omezuji tuky a cukry.

Takže si dáte klidně k obědu steak a zapijete ho pivem?

Hovězí steak je velmi dobrý. Je v něm hodně bílkovin, takže je zdravý. Tvoří se z něj svalová hmota.

A co alkohol?

Alkohol ne. Sem tam si dám dvě deci dobrého červeného vína, ale příležitostně. Jinak se alkoholu vyhýbám.

Co se týče stravy, nemůžete tedy hovořit o celoživotním odříkání?

Ne. Odříkal jsem si asi do svých čtyřiceti let, kdy jsem si nedal ani kapku piva a ani kapku kafe. Byl jsem striktní. Po čtyřicítce jsem to ale přestal tolik řešit.

Přestože už to zaznělo v jiných rozhovorech, vzpomeňte pro naše čtenáře, kdy jste vůbec s kulturistikou začal a proč.

Je to dlouhá historie. Začalo to na vojně, kdy jsem se jako divák zúčastnil soutěže na Mladé gardě v Bratislavě. Jednalo se o jednu z prvních kulturistických soutěží v republice. Já působil v tehdejší Dukle Bratislava jako gymnasta. Na Mladé gardě vystoupili vynikající kulturisti a prakticky její zakladatelé – Juraj Višný, Juraj Pipasík, Ivan Uríček a další. Na soutěži jsem se dozvěděl o kulturistice trochu více a zaujala mě. Jelikož jsem ale spíše gymnasta a mám v sobě více tvoření, vytvořil jsem si vlastní volné sestavy, s nimiž jsem pak na kulturistických soutěžích vystupoval.

Vaším největším úspěchem byl titul mistra Československa…

…to bylo v roce 1970. V témže roce jsem se zúčastnil jako první Čechoslovák s Borisem Plintovičem a Ladislavem Klérim mistrovství světa v Bělehradě. Můžu proto říct, že jsem vůbec první Čech, který jel na mistrovství světa v kulturistice. A když jsme u mezinárodních klání, tak jsem se k nim vrátil vloni po čtyřiceti letech. 12. prosince jsem se zúčastnil světové soutěže v kulturistice v Turecku. Nezískal jsem medaili, ale čestné uznání od prezidenta světové kulturistiky, který mi jej předal na pódiu před bezmála šedesáti nastoupenými národy. Za to, že jsem se po čtyřiceti letech zúčastnil mistrovství světa znovu. Řekl bych, že je to pomalu na Guinessovu knihu rekordů. A tohle ocenění bylo pro mě možná důležitější než nějaká medaile.

Jak jste se cítil mezi mladými kulturisty? Převládal spíše pocit ,Už bych toho měl nechat´ nebo vás to naopak motivovalo?

V Turecku byli sportovci mladí, ale i starší. V nejstarší kategorii nad 60 let, do níž jsem patřil i já, bylo 13 závodníků. Já jsem byl druhý nejstarší. Když to shrnu, v kulturistice nastává pro sportovce vrchol přibližně ve čtyřiceti letech. A výborných lidí v tomto věku bylo na mistrovství hodně. Vždyť bylo také ohodnoceno jako nejlepší mistrovství světa v historii kulturistických soutěží. Dvě stovky závodníků z téměř šedesáti států historie nepamatuje.

Jistě jste měl dříve ambice stát se nejen mistrem Československa, ale třeba i mistrem Evropy, světa. Proč to nevyšlo? Nejezdil jste tolik po soutěžích nebo byla velká konkurence?

Nejezdil jsem po soutěžích. Kulturistiku jsem dělal krátce. Závodně jsem se jí věnoval v letech 1968 – 1972. Potom jsem přešel na profesionální činnost, kdy jsem projezdil část Evropy se svým vystoupením Golden show. Od roku 1982 jsem nacvičil další vystoupení – Elastic show, kdy se soukám do velmi malého prostoru plexisklové skříňky, v níž je neuvěřitelně stísněný prostor.

Nyní se do ní ale nesoukáte sám. Máte mladou partnerku. Jak jste k sobě přišli?

V létě jsem si všiml, že cvičí v posilovně pěkná holka, která je o něco uvolněnější než ostatní. Zapředl jsem s ní rozhovor. Nejdříve jsem si říkal, že z toho asi nic nebude. Proč by nacvičovala mladá holka se starším člověkem? Ale opak se stal pravdou. Začali jsme trénovat a vzniklo vystoupení s názvem Bob a Erika.

Bob Divílek je kulturista a věnoval se sportovní gymnastice. Děláte také nějaký sport, Eriko?

Od svých třinácti let chodím do atletiky. Zabývala jsem se však spíše technickými disciplínami jako je hod oštěpem než aktivitami náročnými na fyzičku. Od té doby se věnuji sportu rekreačně.

Je vám jednadvacet let, rodinu tedy ještě, předpokládám, nemáte. Na přípravu máte tedy čas.

Je pravda, že rodinu nemám, jsem svobodná. Čas se ale snažím najít. Studuji vysokou školu a chodím ještě na brigádu.

Jaké byly vaše pocity, když vás oslovil Bob Divílek, zda byste s ním nechtěla spolupracovat?

Lákalo mě to, bylo to něco nového. Vídávala jsem představení v televizi, tak jsem si říkala, jaké to asi bude? Mohla bych to zkusit, mohlo by mě to bavit. Tak jsem šla do spolupráce s tím, že buď to půjde, nebo ne.

Bob: Měl jsem předtím partnerku, společné číslo už bylo na světě. Bohužel se zranila, tak jsem s ní nemohl pokračovat dál. Byl jsem proto rád, že Erika nabídku přijala. A musím říct, že mě nyní motivuje i výsledek soutěže Československo má talent. Vystupoval jsem tam sám. Porotce Jaro Slávik mě velice pochválil a dokonce mi řekl, že takto si představuje finalistu a angažmá v Las Vegas. O čtrnáct dní později, kdy byl Velký třesk, mi však řekl, že si mě porota váží a mám super vystoupení, ale nepostupuji. V ten moment mě to překvapilo. Vyjádřil se úplně jinak než před čtrnácti dny. Zřejmě si myslel, že nic nového předvést neumím. Já jsem však měl připravené číslo společně s partnerkou, takže mě to mrzí. Myslím, že bych si zasloužil jít dál. Vystoupení, které jsem předvedl, nemělo konkurenci. Ale porota preferovala zpěváky a taneční čísla, ne dovednosti.

Jakým způsobem trénujete s partnerkou a jak často?

Teď už moc společně netrénujeme. Číslo máme nacvičené, takže jej pouze dolaďujeme. Spíše pracujeme sami na sobě, abychom udržovali svá těla stále v kondici.

Co je při soukání do krabice nejdůležitější? Jistě to vyžaduje techniku.

Erika: Techniku určitě máme. Musíme vědět, kam přesně která část těla patří. Je to opravdu malý prostor, takže si například nemůžu dovolit přibrat.

Bob: Když vystoupení vznikalo, nemohli jsme se do krabice dostat. Nezbytné je totiž přesné pořadí postupu. Dlouho nám trvalo, než jsme zjistili, jakým způsobem se tam poskládat. Zkoušeli jsme to různě. Jednou se to povedlo, pak zase ne. Nechali jsme si taky udělat fotografie a zkoušeli to podle nich. Nezdá se to, ale je to složité. A máte trošku pocit klausterfobie. Lidé se ale pak na nás mohou dívat jak na ryby v akváriu. (smích). Vážíme společně 140 kilogramů a předvádíme jediné vystoupení tohoto druhu na světě.

Jaké už máte za sebou?

Premiéru jsme měli 18. prosince ve Vídni. Vystoupení se nám povedlo. Eriko, co myslíš?

Erika: Přiznám se, že jsem byla celý den hrozně nervózní. Bála jsem se, ať něco nepokazím, ať je to bez chyby. Ale když jsme se objevili na pódiu, tak to přestalo. Představení strašně rychle uteklo. Ani jsem si neuvědomila, že to mám za sebou. Lidem se show líbila, tleskali, byla jsem z toho nadšená. Když to takhle půjde dál, bude to super.

Prozraďte, co váš čeká v nejbližší době?

4. března máme představení na Házenkářském plese na hotelu Moskva ve Zlíně. Chceme ale dál něco vyvíjet a propagovat. Vystupujeme však spíše pro radost než pro peníze. Chceme, aby se show lidem líbila a my tak předávali radost z pohybu dále.

Můj poslední dotaz. Nežárlí vaši partneři na to, že jste spolu často a navíc v těsné blízkosti v krabici?

Bob: Já nemám partnerku, která by měla žárlit, takže ne.

Erika: Já mám přítele, ale tomu to vůbec nevadí. Ani není proč žárlit.