„Některé jsou úžasné, některé méně. Ale tak to na festivalu bývá. Utřídí se mi to v hlavě až v klidu doma,“ komentoval snímky Arnošt Goldflam.

Podle čeho si filmy vybíráte?

Na základě rodinné rady. To je manželka a dcera. (smích) Ony vytipují filmy a já to pak odsouhlasím. Některé filmy ke mně ale někdy, zdá se, prostě vůbec nedorazí. Třeba Neviditelná Sue s prvky sci-fi. Ten jsem prostě nepochopil. Ale dcera tvrdila, že byl dobrý. (smích)

Uděláte si tady čas i na něco jiného než na filmy?

Moc ne. Já do Zlína jezdím hlavně kvůli zajímavým filmům. Motivují mě, vidím, jak tvůrci pracují, jak přemýšlejí. Také co lidi baví, čemu se smějí. Jezdím sem i proto, abych podiskutoval se zajímavými lidmi. A taky uvidím řadu kamarádů.

Jaké bylo vaše úterý?

Plynulo festivalově. S Pavlem Novým jsme četli pro děti v nemocnici, pak jsem měl rozhlasový rozhovor ve vile Jana Antonína Bati, poté mě odvezli do Luhačovic, kde jsem měl v knihovně čtení.

A skoro celý den byl pryč.

Jak se připravujete na filmové role? Co vám pomáhá, abyste si mohl říct, tak tohle zvládnu, toto umím zahrát?

Rozhodně jsem nikdy neměl představu, že něco umím zahrát. Vždycky do toho jdu se strachem, jestli to dokážu. Mě totiž jako herce používají jako typ. Do pohádek, jako je Lotrando a Zubejda nebo Sněžný drak. Nebo si někteří moji kamarádi myslí, že bych se k nim hodil. Třeba Bolek Polívka. Nebo mne berou jako bizarní pohádkovou postavu.

Jaká role na vás teď čeká?

Ředitel galerie u režiséra Filipa Renče. To nevím, jak to dopadne. A potom v jedné pohádce budu hrát pana učitele. A mně se takové zvláštní figurky líbí hrát a stačí mně to.

Nelákalo vás zahrát si v pohádkách krále? Já ho ve vás jednoznačně vidím. Jak to, že ještě nikdo nepřišel a neřekl, to je přece jasný král?

To se také divím. (smích) Ale nepřišel. Berou mne často jako vychovatele nebo zvláštního občana. Třeba tureckýho.

Jak vzpomínáte právě na postavu Lustiga v pohádce Lotrando a Zubejda?

Byl jsem moc rád, že jsem se potkal s lidmi, kteří na mne dobře slyšeli a já na ně. Třeba Marián Labuda nebo Pavel Zedníček. A to mne trošku zklidnilo a byl jsem schopen postavu nějak podat. Jak je vidět, docela to fungovalo. Lidé mají film rádi.

Jakou roli byste si chtěl v životě ještě zahrát?

Chtěl bych ztvárnit zápornou roli. Hrál jsem už takové role, ale jak se čas vyvíjí, tak si všichni myslí, že jsem takový kouzelný, hodný dědeček. Ale nejsem. (smích)

Takže chcete ukázat pravou tvář?

Ano, to bych rád. Kdyby mi takovou roli někdo svěřil. Nemusí být velká. Když jsem začal s herectvím, hrál jsem třeba lidi, kteří škaredě s jinými manipulují nebo jsou v jádru zlí. To snad nejsem. Ale lépe se to hraje. Nemusí to být hned třeba vrah. Tak třeba mi ještě nějakého záporáka někdo svěří.

Jaké filmy pro děti máte rád?

Ty, které se dětem nepodbízejí. Filmy blízké životu. S příběhy odpovídajícími skutečnosti. Měla by v nich zaznít jak komika, tak i tragičnost.

Líbí se vám současná tvorba pro děti?

Hodně se dělají nová zpracování starých předloh, třeba Boženy Němcové. Ale často vytvářejí iluzi, že je všechno kouzelné, vtipné, snadné a vše dobře dopadne. Chybí mi díla třeba Andersenovy povahy. Byla napínavá a strašidelná.

Ale hlavně strašně smutná…

Ano, byla smutná, ale dnešní tvůrci si myslí, že všechno musí být komedie a velká sranda. Já mám samozřejmě rád humor, ale děti by měly vědět, že všechno není až tak jednoduché. Příběhy pro děti by měly být tak pestré, jako je život sám. Svoje pohádkové knížky se snažím psát v tomto duchu. Aby byly děti v napětí, že to špatně dopadne nebo že to bude smutné.

A jsou některé z vašich pohádek smutné?

Teď jednu takovou pohádku točí producent Martin Vandas. Je o dětech, kterým zemřou rodiče. Ale dopadne to dobře. Ony mají kočku, která se promění v jejich tetu a stará se o ně.

Moje děti by ale strašně plakaly…

Moje děti by možná taky plakaly. (smích) Mně filmy také vhrnou slzy do očí. Vlastně mě rozpláče každá blbost.