Naopak velmi milá pak může být možnost koupit si tyto věci za velmi nízkou cenu v dražbě zabavených předmětů. Pokud se tedy člověk nedá strhnout přihazováním částek natolik, aby jej taková staronová věc nepřišla zase až moc draho…
Na účast na dražbě zabavených věcí mě přilákal plakátek nabízející televizory, DVD přehrávače, herní konzoly, fotoaparáty či vysavače v řádech nejvýše několika stokorun.
„Třeba se něco bude hodit přímo mně, nebo tam bude nějaký zajímavý vánoční dárek, “ zamyslela jsem se, a v daný den a hodinu zamířila na místo dražby na zlínském Čepkově.
Tam jsme já a asi další stovka lidí uviděli to, co plakátek Exekutorského úřadu Zlín sliboval. Kožená pohovka za vyvolávací cenu 1700 korun, přenosný televizor Tesla za 155 korun, napařovací žehlička Philips za 140, domácí kino Sencor za 510 korun, Play station 2 za 820 korun, souprava čtyř dřevěných polstrovaných židlí a rozkládacího stolu za 1700 korun.
„Jenom jedna taková židle stojí patnáct stovek,“ šeptaly si dvě ženy, které zkoušely, jak se na takových seslích sedí.
Popravdě, televizí a různých přehrávačů tam bylo asi nejvíc, ty mě však neoslovily. U prohlídky jsem, jakožto dcera kutila, zaváhala nad úhlovou bruskou Bosch s vyvolávací cenou 330 korun a vrtačkou Hilti za 375 korun. To byl vážně krásný kousek, a tak přesto, že momentálně nic nestavíme, vytipovala jsem to jako dva předměty, které by neškodilo mít doma.
„Však to chleba nežere,“ přemítal i otec, kterému jsem telefonovala o radu. Nakonec u mě, částečně i proto, že se v nářadí až tak nevyznám, zvítězil jiný předmět. O tom ale až za chvíli.
„Vítám vás na dnešní dražbě věcí zabavených v exekuci,“ ozval se zpoza stolu na vyvýšeném jevišti soudní exekutor Martin Růžička. Vysvětlil přítomným, že peníze získané prodejem věcí slouží na umoření dluhů těch, kteří nezvládali splácet své resty.
„Upozorňuji, že na předměty, které jsou v dražbě, se nevztahuje žádná záruka. Lze však předpokládat, že dlužníci neměli doma něco nefunkčního,“ poznamenal Růžička.
Pak vysvětlil systém, jakým se bude dražit všech čtyřiadevadesát položek, u kterých mezi věřiteli figurovalo například město Zlín, Valašské Klobouky, Luhačovice anebo Dopravní společnost Zlín-Otrokovice.
„Přisazovat se bude podle vyvolávací částky pět, deset, dvacet nebo padesát korun. Ten, kdo věc získá, nahlásí své přijímení a o přestávce předmět zaplatí,“ podotkl.
A pak to vypuklo.
„Přenosný televizor Tesla, vyvolávací cena 155 korun. Kdo dá 155 korun za tento televizor? 175 – 195 – 215 – 235 – 255 – 275 – 295 – 315 – 335 – 375 – 395 poprvé, 395 podruhé, 395 potřetí. A kladívko klepalo a klepalo, a předměty pomalu, ale jistě měnily vlastníky. Kino Hyundai tak získal nový majitel z vyvolávací ceny 455 na konečných 615 korun, zcela nový sporák se sklokeramickou deskou z 2100 vydražený za 3800 korun, mikrovlnku z vyvolávacích 220 za 400 korun, téměř nově vypadající kolo Scott z 1650 za 3600 korun.
Já jsem opravdu zpozorněla až při dražbě značkového nářadí. Byla jsem ochotná jít na dvojnásobek, pár kutilů ale bohužel bylo ochotnějších jít ještě výše. Holt se v tom nevyznám. A tak když exekutor Růžička odklepl vrtačku za 1120 z vyvolávacích 375 korun, ani by mě to tak nemrzelo, kdyby ovšem neřekl, že se vydražilo bourací kladivo.
V tu chvíli jsem hořce zalitovala, že jsem to přece jen mohla nechat doma „nežrat chleba“, ale časem si výrazně ulehčit práci na stavbě chalupy. Tam jsme totiž vloni strávili při změně velikosti okna bouráním půl metru stěny asi týden. A možná nás něco podobného ještě čeká. No nic, o tom se doma raději nezmíním.
Druhý vytipovaný předmět, úhlová bruska, dosáhl z 330 ceny 820 korun, ale k té už naštěstí exekutor nedořekl žádný další atraktivní přívlastek.
Lítost jsem si vybila na stříbrné lampičce, které jsem si při prohlížení věcí vlastně ani nevšimla. Z místa kde jsem seděla ovšem nevypadala špatně, a tak jsem si řekla, že bude má.
„Vyvolávací cena je dvě stě deset korun, přihazovat se bude po dvacetikoruně,“ řekl Růžička. U dvou set devadesáti korun už jsem chtěla brzdit, ale jaksi to nešlo…no, mám ji za tři sta padesát, na třech stech třiceti jsem totiž setřásla posledního zájemce.
Poté, co jsem ji zaplatila, už mi tak fajn nepřišla. Ale aspoň jsem si vyzkoušela, jak to chodí na dražbě. A také někomu pomohla splatit kousek dluhu.
„Podle exekučního čísla je lampa přímo tady ze Zlína. Ten člověk dluží miliony,“ řekl mi soudní exekutor.
Nálepku s razítkem exekučního úřadu si nechám na památku přímo na stínidle.
„No, snad vás, pane, neuvidím nikdy u nás doma, aby mi tam nepřibyla ještě druhá,“ říkala jsem si při odchodu z dražby.