Dům pokojného stáří nabídl speciální test pro odhalení příznaků Alzheimera

Zákeřnou chorobou způsobující rozpad nervových buněk a vláken trpí i jednasedmdesátiletá paní Jiřina ze Zlínska. Na onemocnění přišla poté, co začala výrazně zapomínat: například nedokázala rozpoznat bankovky. Postupně se začala stranit lidí.

Bála se totiž vyjít ven, aby ji někdo neoslovil. Nedokázala by mu totiž adekvátně odpovědět. Nakoupit si už také nešla.

„Zanedbávala jídlo, byla z toho nervózní. S nikým nemluvila, tím se jí začala zhoršovat slovní zásoba. Když zazvonil někdo u dveří nebo telefon, bála se mluvit. Začala ztrácet pojem o čase. Po společném víkendu s rodinou zjistili příbuzní, že něco není v pořádku. Už bylo pozdě, nemoc propukla. Nyní je paní v domě se zvláštním režimem," vypráví příběh Helena Nováková, zastupující ředitelka zlínského Alzheimercentra.

Ve Zlínském kraji se jedná o několik tisíc pacientů. Podle mluvčího Všeobecné zdravotní pojišťovny Oldřicha Tichého roční léčba přijde asi na 20 tisíc korun. Nutno však bohužel dodat, že léky pouze zpomalují průběh onemocnění.

Ve všech případech končí pomalou smrtí. Pro co nejdelší život je nutné chorobu včas odhalit. Právě k tomu slouží speciální hodinové prověření paměti formou pěti testů.

„Nejdůležitější se zaměřuje na prostorovou a zrakovou orientaci, dále pak na mluvené a psané slovo. Já se ptám, klient odpovídá. Také musí vyplnit mnou zadané určité úkoly. Na závěr vše vyhodnotím, sečtu body a zjistím, jak je na tom s pamětí," vysvětlila rehabilitační sestra Irena Doleželová. Dotyčný například musí po ní několikrát zopakovat i neznámou adresu.

„Lidé s Alzheimerovou nemocí si ji nezapamatují. Nevědí, o čem mluvím," podotýká. 

Smutný konec: nemocný zapomene i chodit

/ROZHOVOR/ „Je to docela velký strašák pro lidi," říká čtyřiatřicetiletá Irena Doleželová v souvislosti s Alzheimerovou nemocí. Pracuje jako rehabilitační sestra v Domě pokojného stáří ve Zlíně a právě tam letos nově provádí u zájemců testy o vyšetření paměti včasné zjištění příznaků Alzheimerovy nemoci.

„Myslím si, že lidé mají hodně strach. Spousta jich už navíc ví, že je dobré problémy s pamětí podchytit hned na začátku. To je v případě Alzheimerovy choroby více než dobré," podotýká.

A to opravdu pomůže? Nemoc přece nejde vyléčit.

To nejde, ale díky lékům se jakoby v tom raném stavu zakonzervuje. Tím pádem je nemocný hodně dlouhou dobu schopen se o sebe postarat. Může se tak i rozhodnout, jak zaopatří třeba svůj majetek.

Jak poznám úplně ten první příznak nemoci?

Ty mohou být takové, že člověk nejen zapomíná, ale opakuje se. Rodinní příslušníci si to už uvědomují. Třeba nemocný se ptá: „Byla jsi už v tom obchodě a koupila jsi mi rohlíky?" Dostane odpověď, ale za chvíli se zase ptá: „Byla jsi už v tom obchodě a koupila jsi mi rohlíky?"

Občas se stane, že všichni zapomeneme na to, co jsme před chvílí udělali. Mně se třeba stává, že si nepamatuji otevření okna a musím to jít zkontrolovat.

To je třeba proto, že máte spoustu věcí na řešení a děláte to automaticky. Úplně vypustíte z hlavy, že jste někde byla. Je to pro vás nepodstatné. Máte v mozku spíše důležitější věci. Na ty myslíte, jelikož je musíte udělat.

A kdy je naopak pozdě?

Když dotyčný nereaguje na to, že má problémy s pamětí a nejde se léčit, nenavštíví žádného specialistu, tak raná fáze rychle odezní, nastává ta horší. Znamená to, že člověk třeba i zapomene, kde je. Někam přijede autobusem, vystoupí z něj a pak neví, kde se nachází, co tam chtěl. Nereaguje ani na rodinu, třeba když dcera řekne: „Mami, ty máš problém." Ona na to odpoví: „Já žádný problém nemám, ty máš problém se mnou." A to je právě už ta fáze, kdy si nepřipouští, že je nemocná. V rané to pochopit může.

Můžeme ještě nějak jinak poznat nemocného s horší fází?

Zapomíná dělat běžné věci, jako obléct se, najíst. Kdyby mu někdo neudělal jídlo, tak si jej zapomene uvařit.

Nemají hlad?

Jim to nepřijde, myslí si, že už jedli. Nebo zase naopak… Už jedli a myslí si, že ne, tak chtějí jíst pořád. Už dělají takové věci, že si toho všimnete, jsou opravdu hodně vidět. V tomto stadiu už musí chodit třeba do denního stacionáře či se o ně stará už rodina. Ta by samozřejmě měla o tomto problému dávno vědět. Je tu totiž nebezpečí, když se nemoc rozjede, že si nemocný může ublížit. Zapomene třeba vypnout vařič nebo plyn. Lehce se může stát neštěstí.

Kde se vlastně tato nemoc vzala? Je dědičná?

Já bych řekla, že dědičná není. Někdo tvrdí opak, můj osobní názor je, že není. Když chybí aktivita mozku, tak zakrní. Kde se ovšem vzala, to nikdo neví.

Co je tedy příčinou?

Málo koníčků, málo zájmů, dotyčný třeba ani nečte, netrénuje si tak mozek. Alzheimerova nemoc se může objevit i u lidí v mladším věku kolem pětatřiceti či čtyřiceti let, kteří ji dostanou třeba ze stresu. Mozek je tak strašně vytížený, že už prostě vypne. Vrátit tuto nemoc nejde.

Vypadá nemocný mozek jinak, než jak ho známe?

Když to řeknu jednoduše, v mozku vznikají díry. Jsou v něm nervové dráhy a neurony, které přenášejí vzruchy po dráze. Chcete pohnout nohou, tak se musí něco stát. Najednou ale vlivem nemoci ta dráha zmizí. Prostě už není. Tím pádem lidé začínají zapomínat běžné věci. Na rentgenu se to zobrazuje jako šedé fleky, mozek tak trochu začíná připomínat ementál.

Jaký konec čeká nemocného?

Po včasném odhalení a užívání prášků podporujících mozkovou aktivitu zůstane nemoc v začátečním stadiu. Jednou ale propukne, může to však trvat i deset let. Konec je pak takový, že člověk je ležák, musí jej někdo krmit. On sám zapomene i chodit..