Hledají své zatoulané divadelní děti, ty skutečné v hledišti jim usilovně napovídají.

„Vždyť jsou tady, před vámi," křičí dívenky v první řadě nad uličkou a ukazují na přední část jeviště. Ty skutečné paní učitelky se trochu podrážděně otáčejí a okřikují je důrazným „ššš".

A pak už představení končí, přerostlé děti na jevišti se spiklenecky loučí s těmi v hledišti a vypadá to, že pro dnešek zábava opravdu skončila. Jenže v tu chvíli se na scéně objevuje další postava – hasič – a děti si uvědomují, že cítí kouř.

„Holky, to je opravdový hasič. Tady asi hoří," je slyšet zděšené hlásky v řadě nad uličkou. „No fakt, holky. Někde tady hoří." Holčičky, které evidentně berou ještě život zcela vážně, už se zvedají ze sedadel a chtějí prchat. Co taky jiného v takové situaci.

Hasič na pódiu už ale živě gestikuluje, malé žáčky i pedagogy uklidňuje a vysvětluje, trochu nepochopitelnou úřední „hasičštinou", že ten dým, co se valí zpoza opony, není skutečný, že se nemusejí ničeho bát, a že to, co se teď bude dít, je jenom cvičení.

Prvňáčci už nemají tak vyděšený výraz, spíš jsou napjatí, co se ještě v tomto představení stane. Naopak paní učitelky, které už svěřence šikují do dvojic, očividně tato hra příliš nebaví.

„Pojďte, nebavte se. Lucko, Katko," volají. A štrúdly dětí, které se tu a tam mísí a motají, jdou směrem k únikovému bočnímu východu. Tam už by mělo stát hasičské auto, ale nestojí.

Trochu to časově nesedlo, a tak se děti i učitelky otáčejí a nevědí, co vlastně mají venku bez bund a kabátů dělat. Za chvíli už ale přibíhají hasiči 
v helmách a s výstrojí, razí si cestu davem dětí, vbíhají na prázdné zadýmené jeviště, tam jako že hasí a ven vzápětí vyvádějí zraněného, tedy jako že zraněného. Je to vlastně jediná herecká role v tomto záchranářském kusu. Hraje ji dlouholetý technik divadla Jaroslav Kraus a hraje ji dobře.

Děti jej sledují s obavou. „Co se mu stalo? Je popálený?" říkají si mezi sebou dva kluci. „Jak může být popálený, když tam nic doopravdy nehoří," poučuje chlapce spolužačka.

Školáci se pak organizovaně vracejí zase do sálu, aby se podívali na hasiče v akci a potom už odcházejí doopravdy.

Hasičské cvičení se koná 
ve zlínském divadle pravidelně.

„Nácvik ostrého zásahu a utajeného cvičení s tak velkým množstvím lidí jsme zatím ale ještě neprováděli. 
O cvičení nevěděli ani hasiči, kteří vlastně vyjížděli k ostrému zásahu," řekl mluvčí krajských hasičů Libor Netopil.

Smyslem akce bylo, aby si pracovníci, návštěvníci, ale i hasiči sami vyzkoušeli krizovou situaci v reálných podmínkách. Dokázali by zachránit třeba i stovky lidí? A nezmatkovali by lidé ve strachu z ohně a neucpali by cestu k nouzovým východům? Doufejme že ne. Podobnou zkušenost mají hasiči ze cvičení ve školách. Opravdový požár prý velká budova Městského divadla postavená v moderním stylu za svou pětačtyřicetiletou historii nikdy nezažila.

„Nepamatuju si ani žádný menší požár," říká technik Kraus, který v divadle pracuje přes dvacet let. Asi největší nebezpečí požáru je prý přímo na jevišti.

„Jsou představení, kde se hraje s otevřeným ohněm. 
Z těch posledních to byla například Smrt Hippodamie nebo Oresteia. Nebo jsou na scéně nějaké pyrotechnické efekty. Nebezpečí se musí zjistit už při prvních zkouškách, kdy si jednotlivé scény natáčíme na kameru, a podle toho chystáme pro každou hru požární zabezpečení," vysvětlil Kraus. Když by pak na jevišti začalo něco doutnat, vědí lidé v divadle, co dělat.

Hořet, například kvůli poruše elektroinstalace, by ale mohlo začít například v kancelářích, šatnách, kostymérně, ve strojovnách či v dílnách. Hasiči se proto museli seznámit i s labyrintem chodeb procházejících v různých úrovních divadlem.

Zásahu se účastnily tři zásahové vozy, tři cisterny a s nimi asi dvanáct mužů.

JITKA VOGLOVÁ