Já jsem s kamarádem Kamilem vyrazil sledovat počínání reprezentace do otrokovické hospůdky U Zvona.

Usmálo se na nás štěstí, protože i když byla venkovní zahrádka téměř plná a zrak na promítací plátno upíralo přes sto lidí, našla se pro nás dvě volná místa. Všude kolem nás panovala dobrá nálada.

Není se čemu divit, na podobný fotbalový svátek fandové čekají vždycky dva roky.

Pivo teklo proudem, z reproduktorů křičeli reportéři, kteří komentovali aktuální záběry ze Staroměstského náměstí, a napětí pomalu stoupalo.

S úvodním hvizdem se ozvalo sborové „Chlapi jedééém!" společně s cinkáním pivních půllitrů o sebe.

První potlesk pod otevřeným nebem se konal překvapivě už v 54. vteřině přenosu. Vypadl televizní signál a celá hospoda byla na pár sekund odkázána pouze na zvuk a na plátně se objevilo výmluvné logo. Naštěstí nepříjemnost vyvolala jen úsměv, protože trvala pouze pár sekund. I když obraz mírně pokulhával celý zápas.

Zrovna když se nad Otrokovicemi začala stahovat mračna, dorazil míč po dorazu od tyče ruský hráč do české branky a tváře lidí v hospodě se nespokojeně zkřivily. Tím odstartovalo souznění mezi výkonem našich fotbalistů a počasím nad městem.

Plašil a příhrávka na gól. Ach jo!

Když o devět minut později lovil Petr Čech z branky další úspěšný pokus Rusů, déšť už naplno bubnoval na fóliovou stříšku zahrádky.

My jsme s Kamilem seděli těsně u její hrany, takže jsme měli štěstí. Zhruba třicítka lidí za námi už ovšem ne.

„No tak my dneska dostaneme pěkný nářez. Takhle přece nemůžou hrát, ne?" kroutil hlavou po začátku druhého poločasu o dva stoly dál zhrzený fanoušek zrovna ve chvíli, kdy se za červenou obrannou linií objevil rozběhnutý Václav Pilař a rozpoutal vstřelenou brankou vlnu euforie na stadionu i po hospodách v celé zemi.

Kamil, který zatím celý zápas spílal hlavně Jaroslavu Plašilovi, nevěřícně kroutil hlavou. Český hráč totiž právě krásnou přihrávkou vyslal našeho záložníka do jasné šance.

„2:1 pěkně! Jenže teď si Plašil vysloužil základní sestavu do dalších zápasu. Ach jo," mračil se Kamil, zatímco já jsem se upřímně smál.

Následujících asi pětadvacet minut se dalo napětí snad i nahmatat, naporcovat, zabalit a poslat do elektrárny. Stav byl už pouze o gól a zřejmě každý v hospodě věřil, že naši vyrovnají.

Místo toho ovšem zarazil další hřebíček do naší pomyslné rakve třetí úspěšný projektil Rusů.

4:1. Rusové asi vyhrají

Pivo, které před chvíli teklo do krků radostí, najednou nepříjemně zhořklo. Červený kotel na stadionu už posílal kolem dokola několikátou mexickou vlnu, ale skóre 3:1 se v hospodě rozhodně nikomu nelíbilo.

Sotva však stačili komentátoři zápasu vysvětlit, proč že jsme to vlastně zase inkasovali, vlnil se kulatý nesmysl v naší brance opět.

Beznaděj už panovala na zahrádce naplno. Za stavu 4:1 v 85. minutě se o zábavu postaral alespoň jeden z fandů, který suše pronesl „Mám takový pocit, že Rusové asi vyhrají". Smáli jsme se, ale pohled na plátno při závěrečném hvizdu nám úsměv z tváře zase sebral.

Někteří se rozhodli sportovní neúspěch utopit v alkoholu, jiní odešli zklamaní rovnou domů. Těžko říct, jestli tolik lidí dorazí na zahrádku i v úterý na utkání proti Řekům.