Po deseti letech, co spravuje farnost sv. Filipa a Jakuba, se cítí být Zlíňákem. Ví, že v neděli ševci prohráli s Třincem 2:1. Příští úterý se chystá na masopustní veselí, které pořádají studenti ve farní klubovně. A v červnu možná do Vatikánu.

Pětačtyřicet let knězem. Šel byste do toho znovu?

Určitě. Zvlášť, kdybych měl zkušenosti, které mám dnes. (úsměv) Šel bych do života s ještě větší radostí.

Máte na mysli nějaké konkrétní zkušenosti?

Každý člověk během svého života roste a zjišťuje, co je důležité a co méně důležité. Zjišťuje, jak jsou důležité vztahy, které je potřeba stále prohlubovat. Nemyslet tolik na sebe, ale více na druhé. Je to o žebříčku priorit.

Kdybyste nebyl kněz, co byste dělal?

(úsměv) To je zajímavá otázka. Kdysi dávno jsem začal studovat MAT-FYZ a hrozně mě bavil sport. Ve druhém ročníku na výšce jsem ale cítil, že mám jít jiným směrem.

Možná by z vás byl nějaký vědec.

To asi ne. Ale přiznám se, že jsem si vlastně nikdy takovou otázku nepoložil… Asi by to bylo něco z oboru matematika. Možná učitel… nevím.

Skončil v semináři. Setkáváte se se svými spolužáky ze semináře? Míváte něco jako abiturientské sra­zy?

Existují. Ale spíš se setkávám s kněžími, kteří působí poblíž. Abych připomněl, v roce 1966 byl jediný seminář pro celou republiku v Litoměřicích. Někteří spolužáci jsou třeba v západních Čechách, a to už je trošku z ruky. Ale setkáváme se po pěti letech.

A vzpomínáte na zážitky, lotroviny…

Určitě.

Je vůbec slovo lotroviny trefné k semináři?

Taky jsme vyváděli. (úsměv) Jako všichni študáci.

Jak se dá vyvádět v semináři?

Všelijaké legrácky jsme zažili. Napadla mě jedna hloupost – kdosi měl narozeniny, tak jsme mu vyndali z postele matraci, a místo ní dali lavor s vodou a krásně to přikryli prostěradlem. Sedl si hezky do suchého. (smích)

Jste rodák z Olomouce, ale působil jste na různých místech – v Bílovci, v Ostravě, ve Vrbně, teď deset let ve Zlíně. Kde máte doma? Kam se rád vracíte? A prosím trošku jinou odpověď než tu, kde jsou moji farníci. (úsměv)

Vím, že jsem doma tady ve Zlíně. Ale cítil jsem se vlastně doma všude. Velice rád si zajedu na místa, kde jsem působil. Asi k žádnému netíhnu nějak víc. Trochu teda cítím, že jsem doma v Olomouci, je to moje rodné město, kde jsem žil do dvaceti let.

Jak jsou na tom Zlíňané s vírou? A pozorujete nějaký posun, za tu dobu, co tady jste?

V kostele nás ubývá. Nevím, zda je to tím, že se rodí méně dětí, to je asi věc statistiky. Na druhou stranu vidím, že se u mnohých víra prohlubuje. Dřív to tak nebylo. Asi bych řekl, že dřív byla víra tradičnější, a lidí bylo víc, dnes vidím zase posun v prohlubování vztahu k Bohu a žití podle víry. Těžko ale odhadnu nějaké počty. Všude jsou lidé hledající a ti, kteří odmítají Boha. To bylo vždycky a všude. Řekl bych, že jsou mezi nimi dost velké rozdíly.

Jak poznáte, že člověk duševně roste?

Rozhovorem. Lidé s vámi hledají kontakt, hledají a ptají se. Najdou si čas a přicházejí na bohoslužby ve všední den. A hlavně je vidět, že to nevnímají jako povinnost, ale přijdou z lásky. Třeba tak jako dva zamilovaní, kteří chtějí být pořád spolu, tak prožívají svůj vztah s Bohem i ti, kteří ho více poznají.

Jak se vy denně duchovně připravujete? Kolik věnujete denně sám sobě?

Nedá se to říct časově. Zdá se mi, že bych měl daleko víc. Rád bych si třeba víc četl, ale často mi to služba nedovoluje. Na druhou stranu službou nedávám něco jenom ostatním, ale i sám sobě. Nekážu jenom pro lidi, ale i sám pro sebe.

Denně se modlíte, sloužíte bohoslužby, navštěvujete nemocné…

…a krom toho přicházejí lidé s různými problémy, těžkostmi a spolu hledáme cestu, jak to zvládnout. Pak jsou lidé, kteří se potřebují připravit na křest, na manželství. Někdo je osm hodin v práci a pak se věnuje nějakému koníčku. Má to rozčleněné. Já jsem vlastně v práci pořád.

Máte nějaké místo, kam utečete, když to potřebujete?

Ano, to místo je v kostele u svatostánku. Když přijdu do kostela, kde je ticho, tam nabíjím baterky.

Setkal jste se už s něčím, o čem byste doslova řekl, že to bylo boží znamení?

Určitě, hlavně v kontaktu s druhými. Zrovna mám na mysli člověka, který byl těžký alkoholik. Několikrát se léčil v Kroměříži a kdykoliv léčebnu opustil, šel zase pít. Problém u něho trval asi deset let. Každé dvě hodiny potřeboval vypít litr vína. Pil teda jenom víno, nic jiného. Najednou se úplně obrátil. Manželka si myslela, že pije tajně. Doma samozřejmě žádný alkohol neměli.

Popisoval vám ten okamžik, kdy přestal?

Přišel mi to říct rok poté, co abstinoval – až skutečně zjistil, zda to vydrží. Přišel mi poděkovat a popsal mi celý svůj život.

No, ale co byl ten spouštěcí impuls?

Nevěděl si už s tím pitím rady… Jenom trošku naznačím, že si vzpomněl na své dětství a přišel ke zpovědi. Tam poprosil Boha o pomoc. Přiznal různé věci, ale odešel a od té doby nepije. Víc prozradit nemůžu. A už je to možná pět šest let, co nepije. (úsměv) Situací, kdy jsem si hmatatelně sáhl na Boha, je hodně. I v případě lidí, kteří dokázali odpustit a vrátit se k partnerovi a začít budovat jiný vztah.

Co vy sám, když jste potřeboval poradit? Poskytl vám na dálku Bůh radu?

Dost často. Někdy doma přemýšlím, co bych měl říct lidem v kostele a nemůžu na nic přijít. Fakt nevím, co říct.

Máte dojem, že už jste řekl všechno, co jste říct mohl?

Spíš mě v tom okamžiku vůbec nic nenapadá. Mám jakoby okno. Potom přijdu do kostela a vím. Mluvím. Sám se tomu divím. To snad ani není z mé hlavy. V žádné přihrádce jsem neměl nic schovaného. (smích) Jinak vůbec nemám pocit, že jsem řekl všechno. Vnímám, že mě Bůh stále překvapuje. Stále se dozvídám něco navíc. Kdybych byl historik, mohl bych mít pocit, že už jsem o 10. století řekl všechno. Ale tady to tak nefunguje. Pořád se snažím lidem říct, co mi Bůh sděluje a jak se mi dává poznávat. On je pro mne stále nový.

Lidé si dnes vybírají, kde nebo odkud přijmout útočiště. Proč byste jim doporučil právě křesťanství?

Každý člověk má v sobě obrovskou propast – touhu po dobru, kráse, po všech pozitivních hodnotách. Hledá, čím tu propast naplnit – hledá to samozřejmě ve slávě, v penězích. Na chvíli to člověka může uspokojit. Jenže propast, ta je nekonečná. Naplnit ji může jen ten, kdo je také nekonečný. A to je jedině Bůh. Křesťanství je odpovědí na poznanou boží lásku. Když poznám, že mě někdo má rád, taky se ho snažím mít rád. Kdo pozná boží lásku, najde nový smysl života a ty hezké věci mohou být pro něj cestou. Mám na mysli starost o rodinu, pomoc druhým… to je cesta, od které se odrážím a můžu dojít k cíli. Sprintér má také dráhu, od které se odráží a má i cíl. Ale dráha je hodně důležitá.

Neboli cesta je cíl.

Ano. Ale bylo by špatné, kdyby si sportovec sedl na dráhu a zůstal sedět. Kdyby zkoušel, jaká je. Máme dělat přirozeně dobro, ale ani to člověka nikdy plně nenaplní. Někdo může žít pro děti. Je to krásné, ale děti vyrostou a zase má tu propast prázdnou. Znám jednoho muže, který tak miloval svou dospělou dceru, že když ji manžel opustil, oběsil se. Tak byl z toho zoufalý. Jeho cílem bylo jenom štěstí dcery. Hlavním cílem by mělo být duchovno.

Změnil se v průběhu let váš přístup k vaší vlastní víře?

Ano, jistě. Kdyby se mě někdo zeptal před deseti, dvaceti lety, řekl bych: všechno je OK, mám radost z Boha, znám Boha. Ale když se dívám zpátky, tak si uvědomuji, že jsem Boha vlastně plně neznal. Je to těžké vysvětlit, ale říkám upřímně, že je mi teď Bůh blíž, i když jsem si to myslel před deseti lety.

Není to třeba dané částečně tím, že čím člověk stárne, je pomyslně blíž smrti, blíž Bohu?

Tím to není. Je to o vnímání velikosti Boha. Stále více žasnu nad tím, jaký Bůh je. Prožívám to uvnitř sebe.

Změnil se v průběhu let váš přístup ke křesťanům, k mladým?

Ke své lítosti musím říct, že jsem byl někdy v duchu rozčarován nad tím, jak přijdou někteří pokřtění do kostela jenom tehdy, když jim někdo blízký umře, anebo jim takzvaně teče do bot. Byl jsem na ně vnitřně přísný, možná jsem jim to vyčítal i při svých kázáních. Ale dnes si myslím, že je můj přístup k nim jiný. Říkám si, že třeba neměli možnost víru blíž poznat, nedostali ten dar, který jsem dostal já. Hodně mě motivuje i papež.

Předběhl jste mě. (úsměv) Co říkáte na papeže Františka?

Je správný provokatér a „buší" do nás, abychom se nespokojovali jenom s vnějším plněním svých povinností, ale abychom křesťanství žili. Oslovoval mě i Jan Pavel II. Ostatně, každý papež má jakousi zvláštnost. Ale František má široký záběr, oslovuje svou opravdovostí. Říká, že bychom měli všichni naplno žít a také nést za to zodpovědnost. Je zcela konkrétní. Také je zajímavé, že jsou jeho každodenní kázání na internetu. Dříve byly k dispozici promluvy papežů o velkých svátcích, dvakrát do roka napsali list. V případě Františka žasnu, jako obrovskou má zásobárnu myšlenek. Žasnu, jak je pozitivní pro celý svět.

Pane faráři, až zas příště nebudete vědět, o čem kázat, víte, kam hrábnout.

(úsměv) Můžu někdy citovat papeže a dělám to, ale co kážu, musím trošku i prožít. Musí to jít ze mě.

Setkal jste se už s papežem Františkem?

Osobně jsem zatím neměl možnost.

A nemáte to v plánu? Nejezdíte v rámci osobního rozvoje třeba pravidelně do Vatikánu?

Mně stačí, když to slyším, když si o tom čtu. Ale vím, že má být začátkem června pouť kněží z celého světa a jeden den tam má být papež František. Nevím, jestli tam pojedu, ale pohrávám si s tou myšlenkou.

Ví se o vás, že jste býval nadšený sportovec. Uděláte si někdy čas a zajdete zafandit ševcům nebo zlínským prvoligovým fotbalistům?

Nebyl jsem tam ani tam. Ne, že bych nechtěl, ale pořád je něco důležitější. Ale na internetu si o nich čtu – vím, že zrovna včera Zlín prohrál.

Blíží se masopust. Jak jej prožijete?

Ve studentském klubu na faře míváme pravidelně v úterý před popeleční středou takové veselí. Není to vyloženě pochovávání basy, ale připravíme si jídlo a uděláme oslavu před zahájením postní doby.

Dobré jídlo a pití – to je pro vás co?

To, co je na stole a není to zkažené. (smích) Oblíbené jídlo, které bych musel mít pravidelně, nemám. Opravdu si pochutnám na všem, ať je to maso nebo sladké.

A pití, kromě mešního vína?

Toho piju nejmíň ze všeho. Odhaduju, že vypiju sedmičku za měsíc a půl. To tak vyjde. (smích) Samozřejmě si dám někdy po obědě pivo, ale často řídím, tak piju i nealko. Když je oslava, dám si klidně panáka. Ale musím si dávat velký pozor. Nedávno se mi stalo, že jsem byl na nějaké oslavě narozenin a dal jsem si malého panáka. Najednou volal někdo z nemocnice a já už nemohl jet. V papírech nemám žádnou výjimku. Naštěstí jsem sehnal kaplana. I když jsem jenom člověk, ve službě jsem 24 hodin denně.

Ivan Fišar se narodil 2. února 1946 v Olomouci. V roce 1971 byl vysvěcen na kněze. Působil například v Bílovci, Ostravě, Vrbně pod Pradědem, nyní deset let ve Zlíně. Motivuje jej papež František.
Jako dárek si od farníků přeje, aby posílili a zlepšili vztahy ve svém okolí. Má to pro ně být tvrdý úkol na měsíc únor. „Nejsou mi ale lhostejní ani ti, co nechodí do kostela. Byl bych rád, kdyby všichni na sobě trošku zapracovali. Nikdy to nebude ideální, ale lidé budou mít větší radost ze života. To bych si přál k narozeninám," dodává.

MARIE ŠIDLOVÁ