Velký nos je mou předností, říká finalistka České Miss Essens

„Dokud jsem mladá, chci se věnovat hlavně modelingu a potom chci být záchranářka,“ říká v rozhovoru pro Deník.

Jak jste se dostala k modelingu?

Někdy ve čtvrté třídě jsem byla na vesnické zábavě a přišla za mnou paní, která měla modelingovou agenturu. Řekla mi, že jsem pěkná a ptala se, jestli nechci být modelkou. Tehdy jsem ale vůbec neměla tušení, kdo je modelka a co dělá. Začala jsem s modelingem až v sedmnácti, podařilo se mi získat zajímavé nabídky i ze zahraničí, ale přišla pandemie a nemohla jsem nikam.

Co vás na tom nejvíce baví?

Na focení asi nejvíce ten výsledek. Když se podívám na fotku a vidím, jak každý člen týmu odvedl svou práci. Od vizážisty, přes kadeřnici až po modelku a fotografa. A při přehlídkách mám ráda, že se mohu ukázat. Je pro mě obrovská pocta, když na sebe obléknu šaty někoho slavného. Dělala jsem takhle třeba přehlídku pro Taťánu Kovaříkovou. Byl to fajn pocit.

Boubelka a Rozárka si užívají prostornou letní nádrž

Dostáváte znovu nabídky ze zahraničí?

Už ne, protože jsem v České Miss a lidé s námi nechtějí moc spolupracovat, nebo nám to Miss zakáže. Navíc už nejsem v modelingové agentuře, takže nabídky nedostávám.

Dá se tedy říct, že účast v České Miss vás zbrzdila v kariéře?

Ve světě klasického modelingu ano.

Nabízí se otázka, proč jste se tedy do té soutěže hlásila?

Bylo to spontánní rozhodnutí. Chtěla jsem se jen pozdravit s Eliškou Bučkovou a říct ji, že moje maminka je taky ze Strážnice a že ji tam vídáváme. Jenže pak jsem se dostala do semifinále a začalo mi to šrotovat v hlavě. Později jsem si uvědomila, že účast v téhle soutěži pro mě hodně znamená a jsem ráda, že jsem se tam dostala.

Teď jste ve finále. S jakým výsledkem budete spokojená?

Spokojila bych se ještě s třetím místem. Kdyby to ale skončilo jen účastí ve finále, nebyla bych moc nadšená.

Je Česká Miss soutěž krásy, nebo záleží i na něčem jiném?

Na prvním castingu se posuzoval hlavně charakter a to, jak se dívka umí prezentovat. Ve finále už to ale podle mě je čistě o kráse. Kdo má třeba více vypracované tělo a podobně.

V čem se lišíte od ostatních dívek?

Moje přednost je můj velký nos. Jsem díky němu odlišná, proto jsem za něj moc ráda. Navíc jsem vyrůstala s klukama, takže pro mě bylo složité dostat se do toho holčičího světa a řešit s ostatními třeba kabelky. Já místo toho hrála fotbal.

Co kromě kabelek spolu řeší modelky?

Make-upy, fotky, oblečení a domácí mazlíčky. Prostě holčičí věci, na které ještě nejsem moc zvyklá.

Takže si zvykáte?

Spíš jsem nevěděla, jak na to reagovat. Já rozuměla třeba motorkám nebo autům.

Je v České Miss vůbec prostor pro kamarádství, nebo je mezi vámi rivalita?

Určitě tam můžete najít kamarádky. Teď už jsme ale ve finále a přirozeně je mezi námi i rivalita.

Budou řidiči za průjezd obchvatem Otrokovic opět platit?

Vaše životní krédo zní: „Nedovol nikomu zničit ti tvé sny“. Co je vašim snem?

Chci být úspěšná známá modelka a mít krásnou a zdravou rodinu. Chtěla bych se také více dostat do světa zpěvu a hudby. A v neposlední řadě chci pomáhat lidem a zachraňovat. Proto také jdu studovat na záchranářku.

Myslíte si, že půjde skloubit modeling s prací záchranářky?

Vždy to jde, pokud je pro to člověk ochotný udělat maximum. Dokud jsem mladá, chci se věnovat hlavně modelingu a potom chci být záchranářka.

Už odmala jste byla cílevědomá…

Začalo to někdy v šesté třídě, před rozvodem rodičů. Už tehdy jsem věděla, že chci být známá modelka. Říkala jsem to i spolužákům, jenže ti se mi samozřejmě smáli. Pak začala i šikana a další věci. Teď už to ale ti stejní lidé neberou jako nějaké vytahování, ale sami vidí, že jsem si šla za tím, co jsem si tehdy dala za cíl.

Šikana pramenila z vaší cílevědomosti?

Přesně tak. Věděla jsem, co chci dělat a za čím si jdu. Jenže děcka to tehdy braly tak, že jsem namyšlená a že toho stejně nikdy nedosáhnu. Myslím si, že lidi by měli bojovat za něco, co pro ně má smysl a neměli by se zastavovat, když jim někdo jiný řekne na to nemají.

Neměla jste úplně typické dětství…

Když se rodiče rozvedli, žila jsem s otcem. Jenže to začalo celé skřípat. Bývala jsem zavřená v pokoji, otec mi dokonce vzal na půl roku telefon. Mohla jsem se vlastně jen starat o naše zvířata. Člověka to semlelo, byl bez kamarádů, bez telefonu. Chyběl mi kontakt s okolím. Později jsem se nemohla už ani setkávat s bratrem. Otec se mnou navíc častokrát psychicky manipuloval. Celé to vyvrcholilo mým útěkem k babičce a dědovi. A po tomhle začala mít maminka zdravotní problémy. Prodělala rakovinu a přišla o jednu plíci. Bylo to pro nás všechny hodně těžké období.