Sen se plní

Tomuto adrenalinovému sportu se věnuje od svých dvanácti let. „To byl ale úplný začátek a spíš jsem vše okoukával a skoky nebyly příliš velkých rozměrů. Jezdili jsme tehdy hodně na bikrosové dráhy do Hranic na Moravě a do Přerova. Ty mi daly asi nejvíc co do techniky ježdění a hlavně skákání,“ zavzpomínal Pavel Caha. Postupem času se dočkal lepších tréninkových podmínek i ve svých rodných Otrokovicích na Trávníkách. „Skoky se postupně zvětšovaly a já jsem začal zkoušet své první tricky,“ pokračuje. To už mu ale bylo o čtyři roky více.

A pak vše nabralo velmi rychlý spád. V roce 2003 dostal kolo BMX a na něm kouzlí dodnes. Se sběrem informací žádné výraznější problémy neměl, byť domácí trenéři a instruktoři citelně chyběli a internet ještě nebyl příliš rozšířeným médiem. „V letech, kdy jsem začínal, internet ještě tolik neletěl a všechnu inspiraci jsme brali z videokazet. Mým vzorem byl Brian Foster z USA. I když už jsem projel několik zahraničních závodů, ještě jsem se s ním osobně nesetkal. Je mu teď okolo 35 let a pořád ještě jezdí a udivuje svou technikou,“ vyjádřil se obdivně o svém vzoru Pavel Caha.

Dnes už by se na oplátku jistě o jeho kouscích vyjádřil obdivně i samotný Foster. Otrokovický rider se rychle propracoval mezi tuzemskou špičku a patří mezi ty, kteří určují směr české freestyle BMX scény. „Nejvíc mě těší, že se v mém okolí daří disciplíně, kterou jezdím, a tou je Dirt Jump. V okolí Zlína je snad nejvíc lokalit pro ježdění z celé republiky. Fryšták, Vizovice, Otrokovice, Staré Město, Lípa, atd…. Někdy si i naivně říkám, že je to tak trošku díky nám, když jsme v Otrokovicích začali, a většina kluků to od nás viděla naživo poprvé. Sen se tedy plní, ale ještě je toho moc, co bych chtěl objet,“ říká neúnavný cestovatel po světových kolbištích.

Na zranění se nesmí myslet

Asi netřeba zdůrazňovat, že k tomuto sportu patří také četná zranění. Někoho mohou odradit na samotném začátku, ty další o něco později. Vydrží jen ti nejodvážnější. „Na zranění se prostě nesmí myslet. Když to přijde, je potřeba se co nejrychleji otřepat a zapomenout. Někdy je to ale docela těžké, protože člověk musí myslet, že na postižené místo nesmí spadnout. A to se jezdí docela blbě,“ připouští pětadvacetiletý závodník, jehož dosud nejtěžší úraz v kariéře vyústil až v operaci zápěstí a půlroční pauzu. „Ale vrátil jsem se a jezdím dál. Nejde s tím jenom tak přestat. Je to prostě život na kole a ve vzduchu,“ dodává na vysvětlenou.

Jeho blízcí tak musejí být na trní každou chvíli. Při každém tréninku totiž hrozí, že se domů nevrátí po svých. A to není příliš povzbudivé. „Jenže stejné je to i s procházkou okolo rušné cesty. Může a nemusí vás srazit auto! Tím, že člověk hodně trénuje, dostává potřebnou jistotu, a pak je to i docela bezpečné. Moje dlouholetá přítelkyně Káťa už mě viděla mockrát škaredě padat a určitě to pro ni není pěkný pohled. Nějakým způsobem si na to ale zvyká,“ popisuje těžký život přítelkyně adrenalinového sportovce Pavel Caha. A hned tak to pro ni lepší určitě nebude. Její přítel si život bez skákání vůbec nedokáže představit a těžko počítat s tím, že se na této skutečnosti v dohledné době něco změní. „Skákat se dá, dokud ustojíš na nohách.

Například takový Mat Hoffman jezdí i ve svých 40 letech. Už se sice neúčastní velkých závodů, ale pro sebe jezdí pořád. Takže na hřebík se dají pověsit asi jen závody, ježdění jako takové jen tak ne,“ prohlašuje rezolutně dvojnásobný mistr republiky.

Soupeři? Ne! Parťáci

A ví, co mluví. Vše souvisí se vším. Tedy i s životním stylem. A ten se jen tak prostě změnit nedá. „Ježdění rozhodně můj životní styl ovlivňuje. Je to díky lidem okolo, se kterými trávím hodně času na cestách, v hotelích a na závodech, vůbec všechno se točí kolem BMX. Teď i má práce,“ přikyvuje souhlasně Caha.

Že by si však pouze ježděním a skákáním vydělával na chléb vezdejší, o tom nemůže být ani řeč. Bez stabilního zaměstnání by se mohl svému koníčku jen sotva naplno věnovat. V jeho případě je však i práce spíš radostí. U svého hlavního sponzora působí jako týmový manažer, což je hlavně pro účast na různých závodech velká výhoda, neboť tím může ze své výdajové položky vyškrtnout náklady na cestování. „Prize money se však u nás nepohybují v závratných sumách. To by se mi muselo podařit ještě zajet nějaký závod venku, docela bych si pak přilepšil. Konkurence je ale veliká,“ upozorňuje rodák z Otrokovic.

To samé přitom platí i v tuzemských podmínkách. Obhájit mistrovský titul z loňského roku z Fryštáku bude velmi náročné. Soupeři nespí a každé zaváhání umí potrestat. Po krku si však jdou pouze v rámci závodů. Jinak jsou to prý výborní parťáci a kamarádi. „Nějaká závist opravdu nehrozí, i když rivalita je veliká a hecujeme se navzájem. Kluci se docela vyjezdili, takže obhájit titul bude těžké. Hodně záleží, na jakých skocích se pojede. Žádné normy na to nejsou a pokaždé se závodí jinde. Je to prostě freestyle a každý musí být hodně univerzální, pokud chce něčeho dosáhnout,“ dodal jezdec Pavel Caha.

Robert Štach