Geocaching: Přivedla mě k tomu plazící se kamarádka

Procházejí přírodou i městy s GPSkou v ruce. Jejich hlavním cílem je nalézt něco, co je skyté kolemjdoucím lidem a přitom je to na místech zajímavých či významným kdekoli ve světě.

Kdo jsou? Geocachers, česky hovorově kačeři. Lidé, kteří v moderním světě figurují jako hledači malých pokladů– takzvaných kešek. S Radkem Poláškem jsem se vydal na jeden den vyzkoušet tuto vcelku novou turisticko-sportovní disciplínu.

Hned mě začal zkoušet

Sraz byl naplánován u otrokovického Společenského domu. Vybaven láhví s minerálkou, bundou pro případ deště, fotoaparátem a dobrou náladou čekám na místě. Radek přichází minutu po mně. Sotva ujdeme pár metrů a zatočíme za rohem, hned brzdíme.

„Zastav se na chvilku. Okruh sedm metrů, nachází se ve výšce asi metr a půl a jde o velikosti micro. To znamená asi jako krabička od kinofilmu nebo nevyfouklé PET lahve,“ chrlí na mě můj průvodce instrukce.

Vteřinu mi trvá, než pochopím, že mě před cestou zkouší.

„Měl bys to najít jednoduše. Obtížnost nalezení je malá a tady není moc míst, kde by se to dalo schovat,“ pobízí. Asi po půl minutě se mi podaří najít skulinku ve stromu, kde nahmatám plastovou nádobu. Uvnitř čeká takzvaný logbook – malý papírový bloček.

„Zas někdo zapomněl vrátit propisku,“ zlobí se naoko Radek. „Logbook slouží k tomu, aby do něj zaregistrovaný kačer zapsal svou přezdívkou a tím dokázal svou přítomnost při nalezení kešky. Zároveň si ji poté potvrdí i na internetu, na stránkách celosvětové databáze kešek i kačerů,“ vysvětluje.

Vracím ampuli s bločkem zpět na její tajné místo. Bez podpisu, jelikož nemám „kačerský“ účet. I bez mého autogramu je však log téměř plný. „Sem chodí kačeři často,“ potvrzuje Radek.

A kdože vlastně tyto kešky zakládá? Samotní hledači.

„Já jich mám založených šest. Čtyři v Otrokovicích, jednu v Brně a jednu na Držkové u Zlína. Není to však jen o schování krabičky. Člověk se musí starat, aby bylo kam psát logy kačerů a keška se musí také kontrolovat a doplňovat o nové drobnosti na výměnu,“ popisuje Radek s tím, že například onu brněnskou je schopen na upozornění ostatních kačerů zkontrolovat nebo opravit do týdne. Po krátkém povídaní míříme k lávce přes řeku Moravu. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Stejně jako hledání ukrytých pokladů mi snad půjde večer i hledání klíšťat, říkám si před vstupem do lesa.

Sžívám se se slangem

Cíle jsme si předem určili. Nějaké kešky pohledáme, společně pak další tři nové založíme. Vyrážíme do kopce na Žlutavu, naštěstí nás alespoň chrání stromy před sluncem. Řádně zadýchaní se vyškrábeme nahoru.

„Na tuhle vojenskou krabičku jsem vážně pyšný. Je kovová a od nábojů, tak snad potěší nálezce. Pro toho prvního přidávám několik cestovních předmětů. Pošleme do světa nějaké gécéčka a tébéčka,“ oznamuje Radek slangovou kačerštinou po příchodu na požadované místo, na kterém se chystáme uložit další poklad. Má na mysli speciální mince geocoin a známkou opatřené travelbugy.

„Tyto předměty cestují z kešky do kešky a tak se mohou dostat do celého světa,“ vysvětluje mi Radek.

Slunce praží do zad, docházejí síly, ale my pokračujeme. Směr letadlo! Na druhém konci Žlutavy, za mojí oblíbenou pěstitelskou pálenicí, se nachází odpočívadlo historických strojů. Na travnaté ploše vedle sebe v klidu odpočívají vyřazený trup letadla, autobus či kombajny. K letadlu umisťujeme další kešku, tentokrát magnetickou. Zbývá zaměřit souřadnice pro navigaci případných hledačů a doma napsat zajímavost o tomto místě a objektu. Slunce opravdu peče, a tak se před sestupem zpět do Otrokovic raději posilníme pivem v místní hospůdce.

GPS nebude zahálet

Hledání i ukládání se vydařilo a já kráčím ulicemi Otrokovic domů. Záda pálí jen trochu a ten vyopalovaný batoh snad také rychle zmizí.Výlet se zkušeným kačerem mě nečekaně zaujal. Natolik, že sám někdy zkusím vyrazit hledat kešky na zajímavých místech nejen České republiky. Moje GPS v mobilu mě tak napříště povede i mimo asfaltové silnice.