Jak se těší na zlínské publikum a jak vzpomíná na své bývalé kolegy, prozradila v rozhovoru pro Zlínský deník.

Petro, s jakými pocity se po letech vracíte do Zlína na divadelní prkna?

Moc se těším na kolegy, na Maryšu, na vůni zlínského divadla a samozřejmě i na diváky. Znovu si zahrát Maryšu ve Zlíně je splněný sen. Přesto teď cítím velký respekt.

Máte trému?

Přece jen je to po dvou letech. Tak snad si to užijeme a trému nechám na zkoušce.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste se rozhodla ze zlínského divadla odejít?

Bylo to pro mě velmi zlomové období. Slavila jsem třicátiny a dávala výpověď. Bylo to pro mě těžké rozhodování. Zlín mi dal za těch šest let mnoho jak v osobním, tak v pracovním životě. Tak krásné role se skvělým souborem bych si možná jinde neužila. Budu čerpat celý život. Takže odchod byl pro mě smutný, ale v té době jsem cítila, že to musím udělat.

Když se na to teď díváte s odstupem času, jednala byste třeba jinak?

Ne. Načasování bylo správné. Poprvé jsem cítila, že je čas odejít. Mohla jsem se rozhodovat sama za sebe, což bylo jednodušší, než kdybych tu měla nějaké osobní závazky. Jsem teď ráda, že jsem si mohla zkusit začít někde od začátku, znovu si najít své místo. Nebylo jednoduché opustit teplé místečko, kde jsem měla spoustu přátel, ale štěstí mi přálo, i v Praze jsem se hodně věcí naučila, poznala nové lidi, nový způsob práce.

Umíte si představit, že se jednou do Zlína vrátíte?

Teď ještě ne. Ale do budoucna… nevím. Není ta představa nepředstavitelná.

Co říkáte na současné vedení Městského divadla Zlín?

Petra Michálka i Hanku Mikoláškovou znám už od školy a jsou nejen skvělí lidé, ale i profíci. Takže za mě palec nahoru. Bohužel z Prahy nezvládám sledovat veškeré dění a představení, ale fandím o sto šest!

Jak moc vám přirostlo k srdci zlínské publikum?

Pro herce je největší odměnou zpětná vazba od diváka a té jsem od zlínského publika dostala na léta dopředu. A děkuji za to. Nejvíc mě potěšilo, když se za mnou někteří divadelní fanoušci přijeli podívat i do Prahy. To fakt oceňuji, protože to už stojí hodně času i peněz. Když jsem odcházela do Zlína, měla jsem obavu z velkého jeviště. Vzpomínám si, jak mi režisér Deák tehdy říkal: „Nebojte, až vám zatleská sedm set lidí, zamilujete si to.“ A měl pravdu. Potom je to už droga. (Úsměv.)

Za Maryšu jste získala Cenu Thálie. Je to pro divadelního herce vrcholem v kariéře?

Vrcholem je vždy povedená premiéra. S každým novým zkoušením jste na začátku. A možná čerstvě po udělení ceny jsem se bránila pocitu, že ji musím obhájit. Hlavně při Maryši. Ale s příchodem na jeviště mě to naštěstí opustilo.

Je pro vás takové ocenění dostatečnou motivací?

Určitě je takové ocenění krásná odměna a motivace k práci. Někdo vám dá najevo, že to neděláte úplně blbě a to vám dodá odvahy. Takže vlastně mi Thálie pomohla. I po odchodu ze Zlína mi pomohla, protože režiséři vám zvláštním způsobem víc věří a můžou do programu napsat držitelka Thálie. (Úsměv.) Teď už to opadlo, jen když se mi něco nepovede, tak si ze mě kolegové dělají srandu: „Á pozor, držitelka Thálie…“ což mě baví.(Smích.)

Jak se s odstupem času jako nositelka Thálie cítíte?

Musím říct, že je příjemné mít hmatatelný důkaz nějaké povedené práce. Divadlo je pomíjivé a na Thálii si můžu sáhnout a třeba ji ukazovat dětem, až budu stará. To se mi budou asi jenom smát? Ale pomyslnou Thálii jsme dostali všichni, kdo na Maryši pracovali. Ještě dnes Pražáci, kteří byli na představení, zpětně obdivují, jak jsme byli sehraní a všichni hráli skvěle.

Vzpomenete si ještě, jak jste si při představení Maryši vyrazila zub?

Na to se nezapomíná. Přetahovali jsme se s Vávrou (Radkem Šopíkem) o opasek a přezka mi cinkla o zub. Byla to náhoda. Jenom si vzpomínám, jak jsem vyplivla kus zubu do dlaně a dohrála scénu se zubem v ruce. Dlouho mi trvalo, než jsem se odvážila jazykem zjistit, který zub to je. Kdyby černý Petr padl na můj přední tesák, to by byl fakt průšvih. Pak jsme mu v klubu zapálili svíčku a druhý den mi ho přilepili. Vydržel ještě rok. (Úsměv.)

Film, divadla, seriál v TV…. Jak se udržujete stále tak fit? Máte nějaký zaručený recept na dobití baterek?

Myslím, že nejsem workoholička. Jsem taky lenoch. Jen když mám práci, tak jsem za ni ráda a snažím se využít každé dobré zkušenosti. Herectví mě zatím pořád moc baví a naplňuje a v dnešní době je těžké se někdy divadlem uživit. Jen si vážím toho, že můžu dělat, co mě baví. A zaručený recept je spánek, příroda, humor a dobří lidé kolem.