„Jsem velmi rád, že máme v obci lidi, kteří jsou do tohoto koníčku tolik zapáleni,“ řekl hrdě starosta Žlutavy Stanislav Kolář. O zorganizování podobné akce prý v obci uvažovali několik let. „Příští rok určitě uspořádáme další sraz a v tradici budeme pokračovat i nadále,“ ujistil představitel pořádající obce.

Mimo místních sběratelů historických strojů a hlavních organizátorů akce, Vladisava Lukáška a Antonína Vičánka, obohatili setkání nadšenci například z Uherského Hradiště, Starého Města, Otrokovic či Topolné.

Doru předvedl přímo v akci

Oblečený do dobové kombinézy přijel z nedalekých Napajedel ve světě veteránů věhlasný Antonín Pavelka.

„Přivezl jsem elektromobil Dora, repliku nejstaršího dosud známého motocyklu a jednokolový motocykl,“ vyjmenoval sběratel. Všechny tyto stroje navíc předvedl v plném chodu, a na napodobenině elektromobilu v podobě kočáru po celé odpoledne vozil děti i všechny ostatní zájemce.

Cenu od pohledu hodnotného historického stroje ale neprozradil.

Auto hlídá jako ostříž

„Ještě nikdo ode mě částku v korunách neslyšel. Já jeho hodnotu totiž nepřipočítávám na peníze, ale na hodiny, které jsem mu věnoval,“ řekl o svém stroji. Elektromobil, se kterým se už podíval například do Maďarska, Polska či dokonce do Normandie, si jeho strůjce hlídá poplašným zařízením.

„A, taky blízko něho spím,“ dodal motorista.

Na sobotním setkání historických strojů ve Žlutavě na Otrokovicku nechyběla replika nejstařího dosud známého motocyklu. Její zhotovení trvalo milovníku veteránů Antonínu Pavelkovi devět set osmdesát pět hodin a v České republice byla zhotovena jako druhá. Originál stroje pochází z roku 1869 a sestrojil ho americký vynálezce Sylvester Howard Ropel.

Při zrodu dvaadevadesáti­kilové repliky byly použity podklady například z Moravské zemské knihovny v Brně, archivu Dopravního muzea Berlína a Drážďan, Státní vědecko technické univerzity v Berlíně či ze Státního muzea americké historie v americkém Washingtonu.

Doma mám dvě babičky

V sedmdesátém roce zachránil před sešrotování automobil značky Aero z roku 1934. Od té doby má Ferdinand Čaňo z Otrokovic vůz doma a poskytuje mu tu nejlepší péči.

„Je to taková moje druhá láska. Mám dvě, svoji babičku a tuto babičku,“ popsal svůj vztah k červenému veteránovi. Automobil je prý o dva roky starší než jeho zachránce.

„Hodně jsme si s ní užili, procestovali jsme celou republiku, ale byli jsme také v NDR, v Maďarku a letos dokonce ve Francii,“ vyjmenoval motorista. Do Francie však musely jeho aerovku odvézt kamiony, neboť by prý těžko obstála v dálničním provozu.

Před tím, než Ferdinand Čaňo dorazil se svým plechovým miláčkem na sraz do Žlutavy, vozil po celé sobotní dopoledne svatbu. „Jednou jsem jezdil se svatbou dokonce v Mnichově,“ zavzpomínal.

K lásce k autům vede i své vnučky

Lásku k historickému vozítku s panem Ferdinandem sdílí nejen manželka, která ho na cestách celé roky poctivě doprovází, ale také dvě vnučky.

„Ta starší osmnáctiletá má čerstvý řidičák a aerovku už si vyzkoušela,“ pochlubil se hrdý dědeček. Nic speciálního ale na řízení veterána neshledává. „Jen je potřeba pořádně šlapat na brzdy,“ dodal.

V době, kdy si pan Čaňo aerovku pořídil, velký zájem o tato auta nebyl. „Všichni chtěli spíš Spartaky a Oktávky a z nás si dělali srandu,“ vysvětlil. I přesto zůstal historickým vozům věrný, a k červenému veteránovi přibylo v průběhu let dalších pět exemplářů. Hodnota každého z nich se prý pohybuje okolo půl milionu.