Houby sbírám už odmala

Plody lesa provázely Jirouska už odmalička. „Maminka řekla, že potřebuje něco hub do polévky. Tak jsem vyběhl ven za chalupu a vždycky nějaký kozák přinesl,“ vzpomíná senior.

A houby nechybí v jeho jídelníčku dodnes. „Spíš mě ale baví je sbírat. Pak je suším a dávám lidem,“ přiblížil Jirousek. Sám upřednostňuje hubník z žemlí anebo houbového kubu, z nehoubových jídel zase závin z bramborového těsta. „To jsou jídla, která se dělávala u nás za našeho dětství,“ vysvětlil houbař.

Nejraději mám poddubáky

To, co se naučil bezpečně rozpoznat jako mladý, sbírá bývalý koželuh doteď. Z lesa si nosí sice jen výběr z dvanáctera druhů hub, zato často v úctyhodném množství. „Našel jsem i sto praváků najednou, zrovna letos v červnu v Držkové. A protože zároveň i dělám fotky, je třeba s jedním mým kilovým hřibem vyfocených dvanáct lidí,“ poznamenal.

Od června do konce minulého týdne našel sedm set osmdesát devět hřibů smrkových a dubových, tedy praváků. „Někdo preferuje suchohřiby, které mají výraznější chuť, ale já mám nejraději právě poddubáky,“ svěřil se. „Dubák je nejvoňavější a nejlepší. Ale pokud někdo vaří vaječinu, tak je dobré dát do ní alespoň tři nebo čtyři druhy hub,“ radí Jirousek.

Jedním z jeho největších úlovků byl ale kotrč kadeřavý z Vlčkové, který našel před dvanácti lety a který vážil osmnáct kilogramů. „Moc rád houby sbírám. Ale pokud jde o jídlo, mohu bez nich být. A protože jsem sám, vždycky je někomu dám. Všechny nálezy usuším a pak jimi obšťastňuji lidi pod stromeček. To aby si o Vánocích provoněli kuchyň,“ popsal Jirousek.

Jedním z obdarovaných je i prezident České republiky Václav Klaus. „Poprvé jsem mu dal sklenici sušených hřibů před desíti lety. Vzal jsem s sebou i článek z místních novin, kde se o mně píše. To aby mi věřil a nemyslel si, že jej chci třeba otrávit,“ pousmál se houbař.
Pak dal Zdeněk Jirousek Václavu Klausovi sušené praváky ještě dvakrát. Prezident mu dokonce poslal v červnu 2003 dopis s poděkováním a přáním ještě mnoha houbařských úlovků.

Je dobré dívat se jiným do košíku

Zlínský houbař se vydává na sběr plodů lesa po celém regionu. Vyloženě oblíbená místečka nemá, spíše oblasti. Proto se mu prý ještě nestalo, že by mu někdo vybral jeho speciální místo. Zato z doslechu ví, že už se to párkrát podařilo jemu.

Oblíbenými oblastmi zlínské houbařské legendy je Vlčková či Držková na Zlínsku, vydává se i do Vlárského průsmyku nebo na Lopenicko.
„Třeba vloni na začátku září jsem byl se známým ve Vlčkové. A můj přítel za mnou přišel s tím, že potkal před chvílí houbaře, který si nesl půlku tašky hub podobných muchomůrce růžovce. Že mu ale byly ty houby nějak podezřelé,“ popisoval senior. Známý přinesl proto Jirouskovi jednu z nalezených hub na ukázku a konzultaci.
„Byla to mladá muchomůrka královská, která je jedovatá. Naštěstí jsme houbaře ještě potkali. Řekli jsme mu, ať nález hned vyhodí, nebo bude do rána tvrdý,“ uzavřel historku. Dodal, že je dobré si s jinými sběrači vzájemně prohlédnout úlovky, a to právě kvůli posouzení jedlosti či jedovatosti obsahu košíku.

Ztratil jsem se třikrát v životě

Sám se sice díky sběru osvědčených druhů jako hřiby, václavky anebo muchomůrky růžovky nikdy nepřiotrávil, zato ale třikrát v životě zabloudil. „V pětadevadesátém roce jsem byl na Lopenicku. Měl jsem už sedmačtyřicet praváků. A sebekriticky musím říct, že z jakési hamižnosti jsem to chtěl dotáhnout do padesátky. Bylo to koncem září, asi ve čtyři hodiny odpoledne,“ uvedl. Vydal se proto hledat do nízkého smrkového mlází, kde ztratil orientaci. Našel sice ještě sedm dalších praváků, ale zato zjistil, že ztratil směr.

„Mezitím se setmělo. Bloudil jsem a razil si cestu holí, protože jsem se bál, ať si nevypíchnu oko. Kolem jedenácté v noci jsem vyšel na rašeliniště, kde jsem poprvé v životě viděl bludičky,“ popisoval houbař. Byla to prý světla o průměru asi dvaceti centimetrů. „Začal jsem volat o pomoc. Myslel jsem, že to na mě třeba někdo míří reflektory a že mě uslyší,“ pokračoval Jirousek.

Senior se po desetihodinovém bloudění ve dvě v noci ocitl v Bystřici pod Lopeníkem, asi šest kilometrů od zaparkovaného vozu. „Byl jsem úplně vyčerpaný. Došel jsem to ještě až k autu pěšky, protože se mi nepodařilo nikoho stopnout. Alespoň jsem ale mohl sníst několik renklód, které tam byly spadané na cestě. Když jsem konečně přišel k autu, zakryl jsem se bundou a v ten moment usnul,“ pokračoval Jirousek.
Moc se prý ale neprospal. „Brzy na mě klepali dva houbaři, že už se rozednívá a je škoda spát. Tak jsem šel ještě s nimi do lesa,“ usmál se Jirousek, který den předtím nasbírané praváky nechal ve vřesovišti. Domů si prý i tak přivezl ještě pětadvacet hřibů.

Auto bývá mou noclehárnou

Zdeněk Jirousek se také rád vydává na houbařské výlety na Jesenicko. „V červenci bývá na Rejvízu spousta suchohřibů. Lidé tam jezdí schválně jen kvůli nim. Byl jsem tam v sedmadevadesátém roku, když tady na Zlínsku nic nerostlo. Nemohl jsem však za žádnou cenu najít nocleh. Zkoušel jsem někoho uplatit slivovicí nebo jestli nemají místo aspoň ve vaně, že se vyspím tam. Ne, i vana byla obsazená,“ pousmál se.

Houbař prý alespoň klímal v autě. „Ale nebylo to nic moc. Nad ránem je zima. Navíc člověk neví, jak se otočit. Jestli dát nohu na brzdu, nebo na spojku,“ přemítal. Druhý den nalezené hřiby prý ale stály za to utrpení. „Ovšem i tam jsem se ztratil a známí po mně dokonce chtěli vyhlásit pátrání,“ přiznal se.
Auto je podle něj velmi dobrým společníkem na výlety k lesu. „Nesmí se v něm ale nechávat věci. Já tak měl v červnu u Loučky pod taškou s hřiby i peněženku. Ještě jsem se šel podívat po okolí. Až doma jsem zjistil, že peněženka z auta během mé procházky zmizela,“ krčil rameny.

Úlovky si fotografuji

Když najde hřib, v první řadě si pořídí jeho snímek. „Nijak houbu neupravuji, jen odhrnu, když je hodně v zemi. Takže mám vlastně vlastní atlas,“ poznamenal Jirousek. Dodal, že z lesa nikdy neodchází, dokud nemá kromě nových fotografií také plný košík. „Nevím, proč to tak dělám. Ale nemůžu jinak. Abych to pak nevyhodil, až do noci je zpracovávám,“ podotkl.

Houby nalézá třeba hned blízko na kraji lesa, anebo zase hodně daleko na těžko přístupných místech. „Čím je člověk pohodlnější, tím s menším úspěchem může počítat,“ podotkl Jirousek. Například svého posledního praváka od Vizovic našel po tom, co uklouzl na prudkém lesním svahu. „Viděl jsem cosi bílého a on to byl poddubák,“ přičichával slastně k hřibu.

Procházky prospívají zdraví

Houbaření a také dobré genové výbavě prý také vděčí za své pevné zdraví. Používá jen brýle na čtení. Nebere žádné prášky a do lékárny akorát nosí ukazovat známým své nálezy. „Když to jde, jsem v přírodě. Nejsem kamarád s alkoholem ani mě nebaví sledovat televizi. Venku je rozhodně lépe,“ zhodnotil.