Před lety koupil od dědiců někdejší továrny na kůže i další objekt, který však prodal jedné z nadnárodních společností. Ta už v něm údajně dělá drobné úpravy a plánuje tam zřídit obchodní centrum.

„Otec má podepsané i smlouvy o smlouvách budoucích na některé další objekty v areálu. Řeší, co s bývalou továrnou,“ prozradil za majitele firmy jeho syn, jednatel společnosti Vlastimil Duda.

Konkrétní informace však nebyl schopen poskytnout a majitel firmy je na zahraniční dovolené. S dědici areálu, kteří pobývají v zahraničí, se prý pravidelně stýká.

Pobyt vlastníků mimo republiku však podle náměstka primátorky Miroslava Šenkýře moc neprospívá městu.

„S majiteli jednáme, protože jsme si vědomi toho, že jsou uprostřed Malenovic dlouhodobě nevyužité rozpadající se budovy. Je to však velmi složité,“ sdělil Šenkýř.

Konkrétní informace týkající se jednání však nebyl schopen říci. Ani konkrétního výsledku se tak město zatím nedobralo. V tuto chvíli se ale podle náměstka snaží dát do pořádku alespoň okolí bývalé továrny tím, že tam zpevňuje plochy.

„Zda by magistrát případně koupil některou z budov areálu, je začít předčasné komentovat. Nejdříve musí být vůle druhé strany,“ poznamenal pouze Šenkýř.

Primátorka Irena Ondrová by už nyní věděla o konkrétním využití zchátralých objektů. „Osobně by se mi tam líbilo velkokapacitní parkoviště,“ uvedla.

Obyvatelce Malenovic Gabriele Lexové pro změnu park s dětským hřištěm. „Každopádně je škoda, že budovy chátrají, protože stojí na poměrně viditelném místě a navíc se v nich scházejí šílené existence,“ podotkla zlínská občanka.

Zástupce ředitele městské policie Pavel Janík její slova potvrdil. „Nemůžu říct, že pravidelně, ale čas od času se tam schází problémová mládež. Opuštěné objekty ji vždy lákají. Naši strážníci se proto v malenovickém okrsku při kontrolách na tuto část hodně zaměřují,“ řekl Janík.

Lidově řečeno Hřebíčkova továrna je bývalá společnost Heřman, Hřebíček – Továrna na kůže, která fungovala od roku 1918 do roku 1948. Poté byla znárodněna a začleněna do Národního podniku Baťa, pozdějšího Svitu. Koželužná výroba tam v menší míře pokračovala až do roku 1984, kdy byla z ekologických důvodů zastavena. O čtyři roky později bylo v plánu jednu z budov předělat na podnikový archiv Svitu. Po revoluci se však k majetku přihlásili restituenti, kteří jej nyní vlastní.