Během několikaměsíčního marodění měl na mysli jediné: aby svého nyní šestiletého syna dotáhl minimálně k maturitě. „To si pomyslím dodnes vždycky, když mě zabolí srdíčko. Říkám si, že bych ho tu nechtěl nechat,“ vypráví pro Deník Michal Mynář. Do práce se vrátil v prosinci už jen symbolicky a z praktických důvodů, aby předal šéfování Besedy a celou agendu od Nového roku svému nástupci.

„Máme ve zvyku se doma večer modlit, jsme totiž věřící. Můj synek Tomášek odříkává andělíčku, můj strážníčku, já potom otčenáš. K tomu mu přidám písničku a on mezitím usne. Když jsem byl ale v nemocnici, tak jsem se s ním modlit nemohl. Než jsme ale přišli na to, že se můžeme spolu pomodlit po telefonu,“ usmívá se Michal Mynář. Mezitím už však doma synek převzal tatínkovu roli a před spaním odříkával celý otčenáš a jeho maminka andělíčku, můj strážníčku. „A tak už to zůstalo. Každý večer jsme si po dobu mého pobytu v nemocnici telefonovali. Většinou bych hodil mobil do škarpy, ale tehdy jsem tento vynález ocenil,“ vzpomíná.

Strach prý Michal Mynář během prodělaného infarktu i následných zákroků a pobytu v nemocnici neměl. Svůj životní plán si splnil a všechno, co se nyní podle něj děje navíc, dostává coby prémie.

Život se mu po zdravotní stránce zásadně změnil jedné dubnové noci. Ne že by se v práci musel udřít, ale jeho vnitřní vybavení jej nutilo, aby věci dotahoval do konce a dělal detaily, které jsou důležité. Kromě práce, jež měl na starosti, zasahoval ve shodě s týmem i do dramaturgie. Bavilo jej to. Ale tělo už se začalo bránit, dávalo signály. Zničehonic se mu spustila krev z nosu, měl s tím problémy tři dny.

Potom jej zase začalo bolet rameno, masérovi se nepodařilo to „rozchodit“. Pak tělo zaprotestovalo zásadně. Jednou v neděli večer si všechno nachystal na ráno, jak to mívá ve zvyku. V noci jej ale vzbudil podivný tlak na srdci. „Šel jsem do kuchyně a chtěl jsem to rozchodit. Ale nešlo to. Vzbudil jsem ženu a říkal jí, že pravděpodobně bude třeba, abych jel do nemocnice. Chtěla se obléct, vzbudit malého, ale já jsem říkal, že ne, že to vypadá na houkačku. Bylo mi jasné, že je to potřeba. Tušil jsem už infarkt,“ vrací se ve vzpomínkách v čase zpátky Michal Mynář.

Nejhorších podle něj bylo dvacet minut, než přijela záchranka. Lékaři mu radili, že si má sednout po dobu čekání na sanitku k otevřenému oknu a zhluboka dýchat. A to také udělal. Jak dorazili, spadly z něj obavy i úzkost. „Věděl jsem, že se o mě dobře postarají. Už jsem i žertoval, že mám známé na patologii. A to byla pravda. V nemocnici mi udělali jeden akutní zákrok – stent – a oznámili mi, že mě ještě čeká bypass. Týden jsem prožil v nemocnici, už jsem se ale cítil dobře. Potom jsem šel domů a zůstal poprvé v životě takto dlouho na nemocenské. Po operaci se u mě projevila ještě srdeční arytmie. S tou mám problém doteď. A když mě občas srdíčko zabolí, vzpomenu si na svého malého synka,“ dodává Michal Mynář.