Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Ivo Mitáček: Čekal bych, že policisté v Brodě zúročí své zkušenosti z výcviků

Zlínský kraj – Ještě dnes po téměř třech a půl letech, kdy tiskový mluvčí Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje Ivo Mitáček pověsil hasičkou helmu na hřebík a odešel pracovat na Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS), stále mu volají novináři, kteří chtějí informace o požárech. Táta na plný úvazek, který právě poprvé vedl svou dceru Aničku do školy, ale odejít od hasičů musel. 

12.9.2015
SDÍLEJ:

Rada Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) Ivo MitáčekFoto: DENÍK/Ivan Černický

Rada Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) Ivo Mitáček v rozhovoru pro Deník

Důvod? Především rodina, a jak vysvětlil, „Nechtěl jsem si nechat rodinu utéct mezi prsty."

Všichni si vás pamatují jako tiskového mluvčího policie a hasičů, najednou přišla změna vy jste skončil na GIBS v Praze. Mnozí se ptají proč, řeknete nám to?

Přiznávám, že ty závěrečné roky u hasičů opravdu byly o tom, že jsem si začal uvědomovat, že mi rodina začíná utíkat mezi prsty. Nechtěl bych se dožít dne, kdy bych jednou přišel domů a zjistil, že třeba dcera maturuje. (úsměv).

Takže opravdu to mé rozhodnutí dozrálo do stadia, že nebylo možné v této práci setrvávat delší dobu., protože rodina a život před mýma očima doslova utíkal šíleně rychle, a to hlavně proto, že v té práci jsem opravdu trávil – přiznávám to – spoustu času.

A přestože jsem mnoho let, u policie i u hasičů důsledně prosil a žádal ty žháře, ty darebáky a ty pachatele, aby trestnou činnost nedělali o víkendech a svátcích, v noci, přesto mě za celou dobu neposlechli, a tím pádem jsem byl v práci stále. Takže ten hlavní důvod byla rodina. To byl primární důvod, ty ostatní důvody byly zástupné, nepodstatné a ne až tak důležité, jako to, že rodina dostala absolutní prioritu.

Jak jste si na tu změnu zvykal ?

Samozřejmě, že to byla zásadní změna rytmu života. Spousta mých známých má představu, že trávím teď týden v Praze a že se u nás doma ukážu jen na víkend. Tak to ale není, v Praze strávím jeden, dva dny, vyřídím, co potřebuji a zbytek pracovního týdne strávím ve Zlíně, nebo jiných městech republiky, protože můj pracovní záběr není regionální, ale celorepublikový.

Přiznávám, že je to hodně o cestování, ale na druhou stranu mám zase volné víkendy, v noci nikam nejezdím na žádné výjezdy a tak mohu ten volný čas trávit s rodinou.

Nenudíte se na GIBS? Přece, zřejmě jde o jinou práci, dalo by se říci méně akční. A nechybí vám práce tiskového mluvčího?

Musím říct, že čistého času práce tiskového mluvčího jsem věnoval šestnáct let. Osm let u policie, osm let u hasičů. Jestli mi to chybí, nebo nechybí? Já nevím, jsem člověk, který i když nastupoval k policii a potom k hasičům, tak jsem vždycky přiznával tehdejším ředitelům, že ať neočekávají, že bych tu práci dělal do důchodu.

To jsem nikdy ani v sobě neměl. Naopak jsem vždycky upozorňoval na to, že mám hranici maximálně deseti let. Oni se tomu vždycky smáli, že uvidíme. A díky různým změnám mě to udržovalo v takovém tom zdravém zapojení se.

Často jsem to cítil, například před odchodem od policie, že to byl ten stav, kdy bych si mohl dát nohy na stůl a s pocitem, že teď si to užiji až do důchodu, tak v tento moment mě přepadla myšlenka hledat si něco nového. A to je přesně ten stav, kdy mi v hlavě zapne vykřičník a říká: „pozor!".

Ale pak přišla nabídka od hasičů, to byla nová výzva, včetně toho, jaké mi tehdejší ředitel Mojmír Jurka poskytl podmínky pro práci. Měl jsem v té době nesrovnatelné podmínky pro práci mluvčího s žádným kolegou na mé úrovni v republice.

Ale hlavně mi důvěřoval a věřil mi, a to bylo pro mne nejdůležitější. V takovém stavu přece nemůžu a nechci danou důvěru zklamat. Ale to samé jsem zažil i s bývalým krajským ředitelem policie s panem Bedřichem Koutným.

Myslíte, že hasičům se jejich důvěra a podpora vyplatila?

To co to následně přineslo a kolik novinek jsme odstartovali v rámci našeho regionu, tím jsme byli v uvozovkách vzorem pro ostatní kolegy, kteří za mnou jezdili na stáže. Protože já jsem nikdy nepopíral, že vždycky jsem patřil mezi mluvčí takzvané „informačně otevřené". Vždy jsem říkal, že když jde o profesi „tiskový mluvčí", tak mluvčí má mluvit. Nemám být „tiskový mlčí" a už vůbec ne „tiskový mlží".

Myslíte si tedy, že si z vás vzali ostatní kolegové vzor?

To se zeptejte jich. (úsměv). Mohu vám pochopitelně říct, že to nepřinášelo jen pozitivní, ale také negativní odezvy. A to v tom smyslu, že jiní kolegové neměli stejné podmínky pro práci, ale jejich nadřízení je od kolegů vyžadovali. Tak jsem jim vždycky říkal, ať jim ty podmínky jejich nadřízení dají a pak ať očekávají výsledky, které jsme měli ve Zlíně.

Velmi často jsem o tom mluvil s mnoha lidmi i odborníky, ale i s účastníky tragédií. Protože zvláště u hasičů mne postihlo to že, tak jak jsem nedokázal tu práci dělat z kanceláře od stolu, tak jsem s jednotkou vyjížděl na místo události, byl jsem přímo účasten zásahu, prováděl tam dokumentaci a následně jsem o tom informoval.

Tak jsem byl pochopitelně vtažen do obrovské spousty lidských tragédií a osudů. Na druhou stranu zase neuvěřitelných lidských záchran, štěstí, lidské radosti, upřímného děkování záchranářům. A nešlo vždycky jen o hasiče. Šlo i často o policisty, dobrovolné hasiče, šlo i o zdravotníky, psychology, zástupce obcí, spolků apod.

Měl jsem možnost u těch událostí být s nimi a mne to nesmírně usnadňovalo práci, když jsem o tom informoval. Není to o tom, že bych si to vyčetl jen ze svodky od velitele zásahu, ale vždy je to o tom příběhu který jsem mohl částečně prožívat se záchranáři. A těch byly tisíce.

Dá se vůbec srovnat práce mluvčího hasičů a policie?

Teď se bavím o hasičích a musím říct, že to bylo osm velmi dynamických let. Nesmírně si té životní zkušenosti vážím, protože nikdy by mne nenapadlo, že se dokážu přiblížit tolika a takovým situacím. Že dokážu být tak přijat komunitou hasičů ať už profesionálních nebo dobrovolných a všechno to s nimi takhle prožívat. Neodvažuji se to ani s ničím jiným srovnávat, tak jak s ničím nesrovnávám ani svou práci u policie, tak stejně tak je to i u hasičů.

Je to nesrovnatelné a je to úplně něco jiného. Podobně pozitivně ale vzpomínám i na práci u policie. Fascinovalo mne, jak jsou lidé kritičtí k práci policie, protože dávají pokuty a lidé je mají zafixované jako represivní složku. ¨

Naproti tomu hasiče vidí jako zachránce a ty, kteří jim pomáhají. Já jsem ale na to vždycky říkal: „Hasiči ale také dávají pokuty," (úsměv). Ale pro lidi jsou zkrátka hrdinové. Přitom policisté mají na druhou stranu spoustu úchvatných záchran, pomocí, neuvěřitelných pozitivních příběhů.

Co vás překvapilo při vaší práci na GIBS?

Jednoznačně je to nesmírně zajímavá práce, a nepochybně především informačně zajímavá. Samozřejmě, že za těch deset let u policie jsem měl nějakou představu o tom, že příslušníci policie se dopouští různých chyb, ale to, s čím se seznamuji v posledních letech, tak můžu zodpovědně říct, že se v devadesátých letech nedělo.

Tak závažné věci a případy dříve policisté nepáchali a případy do kterých vstupujeme, jsou i mimořádně závažné a společensky velmi nebezpečné. Je mi z toho smutno, smutno z toho pohledu, že jsou to příslušníci bezpečnostních sborů, ať už policie, nebo Vězeňské služby nebo Celní správy. Takže práci mám mimořádně zajímavou, ani jsem si sám při vstupu do GIBS nepředstavoval, že tak zajímavé to bude.

Proč si myslíte, že to tak nyní je?

V rámci své práce se sám ptám a snažím se do svých analýz získat informace, které se ani ve spisu nemusí objevit. Jednou z těchto oblastí jsou např. motivační faktory. Co vlastně vede člověka k tomu, že udělá věc, kterou by do té doby nejen neudělal, dokonce na ni ani nepomyslel. Zajímá mne ten moment, co dokáže příslušníka bezpečnostního sboru přesvědčit, zlomit a on tu věc udělá.

Pro mne je to například velmi zvláštní v oblasti korupce. Ta tady je, byla a bude, Je to jev, kterým je naše společnost mimořádně poznamenaná, který se bohužel promítá i v bezpečnostních sborech. Motivační faktory mne skutečně nepřestávají překvapovat. Příkladem je i kauza Mariana Hanáka.

Neznám podobný případ korupce u policie, který by nakonec byl tak přísně soudem potrestán. Samotné startéry, které vedou ke korupčnímu jednání, jsou zpočátku nenápadné, ale nakonec mohou být rozhodujícím faktorem a vedou až k fatálním následkům. Je pro mne velmi zajímavé toto analyzovat a zjišťovat.

Byla kauza Mariana Hanáka pro vás osobně těžká? Přece jste spolu pracovali na zlínské policii?

Jedná se o nejtěžší korupční případ v řadách policie, který jsme realizovali. Mariana znám přes dvacet let. Chodil jsem na jeho jednání k soudu. Byl jsem na zlínské policii, když tam sloužil.

A ejhle, střih a skončí na nejtěžším korupčním případu v řadách policie, a za okolností, které jsou odstrašující v tom slova smyslu, že od takového člověka bych to nikdy dřív neočekával. On patřil u policie mezi lídry.

On byl lídr i na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Za výsledky které měl byl často odměňovaný, ohodnocený, vyznamenaný. Měl vynikající pracovní výsledky. A tento top lídr nám skončí na nejtěžším korupčním případu.

Přejděme však k vám, řeknete nám už, co vlastně u GIBS děláte přesně?

Samozřejmě, že se z logických důvodů bráním o tom nějak podrobněji hovořit, nemohu a ani nechci. Nicméně, co je veřejného z mojí práce je to že, patřím do malé skupiny lidí pracujících na GIBS, která patří do takzvané otevřené části Inspekce. Patřím mezi pár jedinců, kteří mohou mluvit s médii, nebo se vyjadřovat, a to nejen uvnitř sboru, ale i navenek.

Oficiálně jsem zařazen na oddělení metodiky a prevence. Musím říct, že zde zúročuji to, co jsem se naučil a s čím jsem se setkal u policie a následně také i u hasičů. Ačkoliv to teď bude znít jakkoliv divně, tak musím říct, že zkušenost od policie i od hasičů jsem nejvíc zúročil aktuálně teď, když jsem pracoval několik měsíců na případu Aktivní střelec – Uherský Brod.

O čem je vaše práce?

Skládá se z několika částí: metodika, prevence, analýza, edukace. Cíleně se věnuji tzv. zvlášť sledovaným problematikám – korupce, úniky informací, násilí (služební i domácí), zbraně, výbušniny, vraždy, sebevraždy a podobně.

Vysvětlíte to blíže?

Na nejzávažnějších nebo opakujících se případech (problémech) se snažím najít slabiny, systémové chyby, rozpory předpisů se zákony, jiná nebezpečí. Následnou analýzou problém popíšu a konkrétní bezpečnostní sbor na to upozorním s návrhem na vhodné opatření. V edukační části objíždím s kolegy policejní útvary, věznice, celní úřady.

Příslušníkům pak přenášíme podle nás velmi důležité informace, nejen o tom co je a co dělá Generální inspekce bezpečnostních sborů, ale hlavně jaké jsme zjistili problémy. Samozřejmě na kasuistikách se je snažíme varovat před různými nebezpečími. Je to výborné, protože mnohdy ty sbory mají v uvozovkách provozní slepotu.

Buď je nevidí, nebo si je nepřipouští a nepřikládají jim takovou váhu, přitom my to vidíme jako problém. Modelový příklad byl i Uherský Brod. Vypracovali jsme závěrečnou zprávu a metodické doporučení, a to bylo zasláno policejnímu prezidentovi.

Trochu jste na to narazil. Inspekce nedávno uzavřela vyšetřování tragédie v Uherském Brodě. Jak se na to ale díváte vy, přece jen odtud pocházíte. Říká se, že na takovou situaci se nedá připravit…

Kdo to říká? Na žádnou situaci se nemůžete úplně přesně připravit. Proto jsou nějaké modelové situace a katalogy typových činností složek IZS při společném zásahu. Proto jsou ty desítky plánovaných cvičení, výcviky, školení, metodiky, a to všechno směřuje jenom k tomu jedinému – co nejlépe záchranáře a policisty připravit a co nejvíce eliminovat nečekané problémy.

Ony vždycky budou, nikdy nevychytáte úplně všechny problémy, ale proto je musíte co nejvíce minimalizovat a připravit se na mnoho situací a variant. A když se to stane, tak nás nesmí zaskočit. Pokud nás zaskočí, tak musíme okamžitě najít řešení, jak ten problém zvládnout. My jsme měli dost času – konkrétně policie – tyto situace cvičit a řešit.

Cvičení ale není reálná situace které musíte čelit.

Zlínský kraj je paradoxně pravděpodobně jediný kraj v republice, který měl už třetího aktivního střelce za několik málo posledních let. A to byl aktivní střelec v Tiskárnách Zlín, aktivní střelec v Letu Kunovice a aktivní střelec v restaurace Družba v Uherském Brodě.

To znamená, že konkrétně v tomto regionu bych od policistů očekával, že minimálně po těch dvou předcházejících velkých zkušenostech s aktivním střelcem, mají ten svůj výcvik a tu zkušenost promítnutou do výcviku a daleko víc dokáží zužitkovat ten přímý kontakt s tou zkušeností. Je to přece jiná situace než když si přečtete tamhle na konci republiky měli aktivního střelce a nějak to řešili.

Opakuji, že tady v tomto regionu to byl už třetí aktivní střelec, takže malinko jiná situace, než bychom si řekli, „to je jednou za padesát let". Tak to není. A proto jsme očekávali, že zužitkování těchto zkušeností v praxi mělo být možná trochu větší. Závěr ale toho je, že ať si říká kdo chce, co chce, z našeho pohledu trestný čin u zasahujících policistů v Uherském Brodě nebyl spáchán.

Nikdo z nich nepochybil za hranici trestní odpovědnosti. To co jim vyčítáme, tu dlouhou sérii pochybení, to je skutečně interní záležitost policie, aby se s tím popasovala, my jsme je na to upozornili a oni teď činí nějaké opatření a nápravy.

V čem podle vás policisté v Brodě pochybili, na co jste poukázali?

Rozhodně teď nemohu vyjmenovat všechny problémy, protože řada z nich je v pozici strategicko – taktických postupů policie. Zatím mohu jen odkázat na nedávnou tiskovou konferenci policie, kde kolegyně Jana Macalíková některé drobné problémy veřejně naznačila.

Vraťme se přece jen k vaší osobě a vašemu působení v našem kraji. Na co nejraději vzpomínáte, co vám třeba nejvíc chybí?

Na co vzpomínám hodně je, že za celou dobu co jsem dělal mluvčího u policie a hasičů, tak od začátku až do konce to byly ty obrovské každoroční mimořádné události, které se našemu regionu nevyhýbaly. Tento kraj každoročně prochází nesmírně těžkými zkouškami. Živelné pohromy, povodně, sníh, silné větry anebo sucha. Tento kraj pořád něco sužovalo.

Moji kariéru poznamenaly a nastartovaly povodně v roce 1997. To bych dodnes nesrovnal s ničím jiným, co jsem následně za těch šestnáct let zažil. Tenkrát jsem celý týden v kuse byl v kontaktu s médii a veřejností. Spal jsem čtyři hodiny denně, jinak neustálý mediální servis.

K tomu se u hasičů začaly přidávat další nehody, požáry, neštěstí a tragické události. Závěr u hasičů mám zase zarámovaný největším požárem v historii regionu – obří požár v Chropyni.

Jak jste se například vy vyrovnával s nějakými tragickými událostmi?

Je pravdou, že jeden z důvodů, proč jsem odešel od policie, byla i ta stránka, že člověk vnímal kolem sebe i to smutné. Ať už vraždy, smrtelné nehody, znásilnění nebo zneužívání. To zákonitě v člověku zanechává nějaké stopy. Já jsem se s tím tenkrát snažil různě vyrovnávat. A třeba dnes už vím, že to bylo často i nevhodným způsobem.

Až s nástupem k hasičům jsem se díky psycholožce Soni Pančochové naučil, jak se s tím správně vypořádat. A to mi neskutečně pomohlo. Protože co jsem zažil u policie, se nedá srovnat s tím, co jsem zažil u hasičů. Je to i proto, že těch výjezdů bylo neskutečně mnoho, mnohonásobně více.

Co říkáte na práci zlínského krajského státního zastupitelství? Přeci jen mluvil jste o přírodních pohromách, ale ty se nevyhnuly našemu kraji ani v závažných případech, které zastupitelství muselo řešit.

Pravda je to, že Zlínský kraj měl v tomto jeden trumf, a to je samozřejmě kvalita státního zástupce Romana Kafky. Zlínský region v době, kdy se tady řešily nejzávažnější kauzy, měl v té době státního zástupce, který byl mimořádně erudovaný, dokázal případy uchopit a zpracovat takovým způsobem, že se s ním soud ztotožnil. To bylo v daném čase, prostoru, místě a rozložení sil, prostředků a lidí takové, že to do sebe prostě zapadlo.

Potkávají vás lidé a ptají se vás na vaši práci ať už mluvčího nebo současnou?

To jsem rád, že jste se mne na to zeptala, protože opravdu mám skvělé historky

Sem s nimi.

To že jsem odešel od hasičů, médii proběhlo. I když je někdo sleduje víc nebo méně, přesto mi novináři volali první tři měsíce, půl rok. Dobře, říkal jsem si OK, stane se. Zvyknou si. Ale nevím, co mi řeknete na to, že poslední telefonát novináře který mne žádal o i formace o požáru ve vedlejším okrese byl z minulého víkendu.

Kolegové na GIBS se tím samozřejmě zpočátku velmi bavili a říkali proč ty novináře odmítám, že si mám něco vymyslet a čekat, co vyjde druhý den v novinách. Ale já bych jim to nemohl udělat. I když mi takhle zavolal ten novinář po třech a půl letech, kdy již nejsem tiskový mluvčí hasičů, tak mi to přijde úsměvné.

Vaše dcera šla právě do první třídy a vy jste s manželkou samozřejmě byli u toho. Řekněte, jste na ledacos zvyklý a dá se říct, že vás jen tak něco nerozhodí. Ukápla vám slzička?

Samozřejmě, že mně to vzalo, byl to velký, silný zážitek. Je to fakt síla, jak to letí. Najednou vám jde dítě do školy, s taškou pomalu větší než je ona. Naštěstí bydlíme blízko školy. Musím se přiznat, že když jsem tu dceru viděl se přezouvat v té šatničce, tak jsem si říkal, jak já bych se sem rád vrátil a zažil to všechno ještě jednou. Navíc se posadila do lavice naprosto na stejné místo, jako jsem sedával já. To je život.

Autor: Jana Zavadilová

12.9.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Tomáš Janíček

Janíček se s Kvistem shodl: Utkání jsme chtěli za každou cenu dohrát!

Fotbal Evropská liga: FC FASTAV Zlín - FC Kodaň
145

Páník: Kluci si zaslouží pochvalu, ne poznámku! Kdo dvakrát vyhraje, postoupí

Trolejbusy na Jižních Svazích zůstaly v odpolední špičce bez proudu

Dvacetiminutový výpadek napájení trolejového vedení v oblasti Jižních Svahů zkomplikoval včera v odpolední dopravní špičce cestování na největším zlínském sídlišti.

Neví, zda měla sex. Prý byla opilá

„Byl to pro mne slušný přivýdělek. Dělaly jsme společnost mužům, a jestli došlo i na sex, to záleželo na nich. Peníze jsem ale dostala jen za sex, když nebyl, tak ne,“ vysvětlovala ve čtvrtek senátu krajského soudu ve Zlíně mladá žena z Kroměřížska.

Někdo je bez práce až 25 let. Změnit se to praxí snaží školy

Osmnáct let. I tolik roků může člověk strávit coby nezaměstnaný na úřadě práce v jeho evidenci. Chtíc i nechtíc. Odraz na psychice nezaměstnaného však musí být podle vsetínské psycholožky Alexandry Švecové velký.

AKTUALIZOVÁNO

Kabelkový veletrh v Otrokovicích: Odnesli si radost a pomohli Naději

FOTO, VIDEO/ - Dlouhá fronta a zájemkyně čekající už dobrou hodinu před začátkem. Tak to ve čtvrtek odpoledne vypadalo v Otrokovické Besedě předtím, než vypukl třetí ročník oblíbeného Kabelkového veletrhu. Pořádala jej Naděje ve spolupráci s regionálním Deníkem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení