Absolvoval pedagogickou fakultu brněnské univerzity, obor výtvarná výchova a čeština. Dvanáct let pak působil jako kurátor výstav současného umění ve Státní galerii ve Zlíně. Věnuje se malbě, kresbě a tvorbě objektů. Má za sebou desítky výstav doma i v zahraničí.

Navázali jsme na zlínskou tradici

Stal se spoluzakladatelem výtvarného ateliéru Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění v roce 1994. “Po převratu zesílala snaha lidí, zabývajících se uměním, obnovit vyučování uměleckých, šířeji pojato humatních oborů, které v předchozí éře chyběly,” popisuje tehdejší atmosféru.

Zlín má podle něj bohatou tradici umění. “Již od roku 1939 zde působila Škola umění pod patronací Tomáše Bati, jejíž činnost však byla v padesátých letech přerušena. Máme být na co pyšní a na co navazovat,” míní autor.

Začátky však nebyly jednoduché. „Studoval jsem v osmdesátých letech, kdy nás nikdo neučil, jak se zakládají soukromé školy. Musel i trochu improvizovat, ale hlavně instituci pomohla spousta umělců a a jejich příznivců, kteří na jejím vzniku měli zájem,“ vzpomínal Ivo Sedláček.

Kromě vyučování figurální kresby a malby od roku 1998 zastává i funkci ředitele. Zpočátku pro něj bylo těžké skloubit papírování s uměleckou duší. „Chtěl jsem však, aby škola dobře fungovala. Připouštím, že existují i takové modely, kdy v čele instituce stojí člověk z jiného oboru, který má po ruce uměleckého šéfa. Ale pak mohou být více upřednostňována ekonomická hlediska než ta umělecká,“ domnívá se. Pro pochopení studentů a nastavení priorit je podle něj lepší, pokud instituci řídí někdo z uměleckého oboru.

Žijeme z dotací, darů a školného

Škola spojuje zdánlivě nesourodé formy umění, nabízí studium tří výtvarných oborů – malířství, sochařství a grafiku – a jednoho oboru hereckého. Protože je soukromá, studenti platí dva tisíce korun za měsíc. „Od vzniku školy jsme školné nezvyšovali. Činí asi čtvrtinu rozpočtu, zbytek tvoří dotace a sponzorské dary, jsme obecně prospěšná společnost,“ uvádí Sedláček. Provoz školy je podle něj finančně náročný, protože neustále je třeba nakupovat nové štafle, stojany, materiály a podobně.

Podle něj panuje v současné době mezi uměleckými školami velká konkurence. „V osmdesátých letech byly v České republice celkem tři vysoké školy orientované na volnou tvorbu, převis studentů byl obrovský. Dnes mají studenti větší možnosti výběru, což soukromým školám odlákává uchazeče,“ podotýká ředitel. Řada žáků bere tuto školu jako přípravku na vysokou školu. „Stává se, že po roce dvou odcházejí. Nicméně většina má snahu zůstat, aby zde získali diplom diplomovaný specialista, DiS ,” říká.

Již dva roky spolu s ostatními pedagogy usiluje o to, aby škola získala statut bakalářského studia. „Vedeme otevřená jednání s Ostravskou univerzitou. Pokud bude moci škola nabídnout bakalářský diplom, mělo by to navýšit počty uchazečů,“ dodává.

Své studenty dobře znám

Studentů má nyní škola kolem sedmdesáti. „Všechny je znám osobně. Jako pedagog se snažím být otevřený a své studenty brát jako budoucí kolegy. I absolventi se k nám pak vracejí na kus řeči nebo se vídáme na vernisážích a s některými si i tykáme,“ konstatuje.

Škola vychovávající kumštýře podle něj potřebuje liberální prostředí a svobodu vyjádření. „Na druhou stranu studentům vždy říkám, že bez systematické práce se z nich umělci nestanou. Umělecká škola není založena na vojenském drilu, ale jistý řád je nutné dodržovat,“ zdůrazňuje.

Žáci jsou podle něj někdy zbytečně netrpěliví, čímž si sami škodí. „Chtěli by ihned vidět výsledky. Nedokážou udržet dlouho svou pozornost. Stát pět hodin u štaflí a malovat nebo kreslit půl roku jedno téma je pro ně takřka utrpením. Člověk se však nestane umělcem za dva tři roky.“

I při přijímacím řízení se řídí pravidlem, že nejdůležitější je vnitřní motivace. „Ani talentové zkoušky neukážou vše. Už se nám stalo, že jsme vzali patnáct lidí, o šestnáctém mladíkovi jsme dost pochybovali. Po určité době se stal jedním z nejlepších,“ vypráví.

Bez malování jsem nervózní

Kdyby měla škola dostatek prostředků, vzal by ředitel své žáky na výlet například až do Florencie. „Pro výuku dějin umění by to bylo přínosem. Chodili bychom po památkách a diskutovali s odborníky na renesanci. Vidět pouhou reprodukci obrazu, anebo stát před originálem a zcela se do něj ponořit jsou totiž dvě zcela odlišné situace,“ poznamenal.

Tvorbu Iva Sedláčka budou moci zájemci zhlédnout ve zlínské hvězdárně od 16. února. „Půjde o malou ukázku mé tvorby za poslední dva roky,“ sděluje.
Umělec zmiňuje, že na vlastní díla vedle rodiny a řízení školy již nemá tolik času. “Pokud delší dobu nemůžu kreslit a malovat, začnu být jako ostatní autoři nervózní, Člověk, který si zvykne na tvorbu, ji pak vnímá jako svou potřebu,” uzavírá.