Těch, kteří už doma o nemohoucí pečují i těch, které na místo přivedl zájem o tamní služby, se včera v Charitě sv. Anežky Otrokovice sešlo několik desítek. Včera totiž po celé zemi začal třetí ročník projektu s názvem Týden sociálních služeb ČR. Jeho nedílnou součástí je také den otevřených dveří, do kterého se zapojuje několik stovek zařízení sociálních služeb. Otrokovická Charita nebyla výjimkou.

„Do projektu se zapojujeme už od začátku, nicméně všeobecně den otevřených dveří u nás není žádnou novinkou. Pořádáme jej jednou ročně,“ podotýká vedoucí Charitního domova Charity sv. Anežky Otrokovice Zdeňka Vlčková s tím, že právě poslední tři roky termín sladili s touto celorepublikovou akcí.

Předvedli zázemí včetně služeb

Zájemce včera po budově Charity Na Uličce prováděli tři průvodci přízemím i třemi dalšími podlažími. „Návštěvníky jsme seznámili s prostředím a přiblížili jim služby, které nabízíme,“ dodala Vlčková s tím, že veřejnost má každoročně o den otevřených dveří velký zájem.

Většinou podle ní přicházejí lidé ve středním a vyšším věku. Podle zástupce ředitele otrokovické Charity Jiřího Vlčka si včera mohli zájemci také pohovořit s pracovníky jednotlivých služeb.

„Mohli si vše takříkajíc osahat na místě a vidět, jak vše funguje v praxi,“ říká Vlček. Zároveň podotýká, že by mezi příchozími uvítal i mladší generaci. „Byli bychom rádi, kdyby k nám chodilo více žáků základních a středních škol, aby viděli, jak vypadá péče o seniory,“ uzavírá Vlček.

Z přebalování figuríny mě bolela i záda

Otrokovice Práci pečovatelské služby jsem si vyzkoušela na vlastní kůži. Lidé, pro které je tato práce denním chlebem se pohybují hlavně v terénu. Pomáhají seniorům a lidem se zdravotní postižením tak, aby mohli zůstat ve svém domácím prostředí.

Za nevšední zkušeností jsem společně s dalšími zájemci vyrazila přímo do jejich sídla v otrokovické Charitě. Včera zde totiž probíhal den otevřených dveří.

Cestou do kanceláře vedoucí Pavly Nesrstové míjím postel na kolečkách. Leží v ní figurína v životní velikosti. Vzápětí se od ní dovídám, že je tu připravená pro návštěvníky.

„Kdo chce, může si vyzkoušet, jak je bezvládné tělo těžké a jak náročné je vyměnit například plenu,“ vysvětluje mi Nesrstová.

Získat povědomí i o těchto službách je podle ní důležité.

„Společnost je nastavená na mládí, úspěch, krásu a fyzickou zdatnost. Naproti tomu stáří je pro mnohé nepříjemné téma, které mají tendenci odsouvat,“ říká mi vedoucí pečovatelské služby. Dokud se to prý člověka přímo netýká, často o problematiku nejeví zájem.

„O to větší to však může být šok. V pokročilém věku se totiž zdravotní stav může změnit doslova ze dne na den. Stačí například cévní mozková příhoda,“ podotýká.

Když mi nabídne vyzkoušet si manipulaci s neživým figurantem, neváhám a jdu na věc. Odhrnu peřinu a sebejistě figurínu chytnu. Vzápětí mě však překvapí její tíha. S vypětím všech sil ji otáčím na bok. Pohyb je náročný jak pro záda, tak pro ruce.

„Její hmotnost nesmíte přenášet na ruce,“ upozorňuje mě na chybu a radí mi zapojit dolní polovinu těla a zatnout nohy. Skutečně to pomáhá. To ale není vše. Ještě musím vyměnit plenu. Pomalu figuranta obrátím zpět na záda. Vyhrnu mu nemocniční košili a opatrně odlepuji zapínání. Princip je stejný jako u dětských plenek. Nadzvednout tělo, přebalit a opět nazvednout je náročné a dá mi to zabrat. Kdo tedy nemá představu, co obnáší péče o nemohoucího, měl šanci zjistit naprosto přesně, jaké to je.

„Práci ulehčí polohovací postel,“ říká mi Nesrstová, zatímco mačká její ovladač.

Informace, které se na místě dovídám, v současnosti já a naštěstí ani mí blízcí nepotřebují. Za tuto návštěvu jsem však ráda. Nikdy totiž nevím, kdy se nová zkušenost v životě může hodit.

Lenka Bořutová