Unavení, vyčerpaní a hlavně stále ve strachu žijící. Tak žijí evakuovaní lidé z Haluzic a Lipové. Ani ve čtvrtek se nemohli vrátit domů

Ještě v polovině listopadu už byli místní lidé unavení z neustávajícího provozu policie, armády a novinářů. Jenže právě tento týden se stalo něco, co si nikdo z nich nepřál. Vybuchl další sklad s municí. A tak lidé v Haluzicích a Lipové museli opustit své domovy, díky dalším neřízeným výbuchům byla vyhlášena evakuace.

A tak opět vyrážím za nimi. Za těmi, kteří projevili tolik ochoty, kteří byli sdílní, kteří se nebáli mluvit o tom, co jim vadí. Za lidmi, kteří jsou tak trpěliví a ukáznění, i když právě jich se to tolik dotklo.

Ve středu ráno po výbuchu v dalším skladu v areálu bývalých Vlárských strojíren se snažím dostat ze Slavičína do obce Lipová. V tuto chvíli má probíhat evakuace obyvatel do slavičínské Sokolovny. Jenže mám smůlu.

Nikdo se do Lipové ani do další evakuované obce Haluzice nemá šanci dostat. Proto vyrážím směrem na Vlachovice. Zde se dozvídám, že další evakuovaní Haluzičané jsou zase v nedaleké Loučce v kulturáku.

Ve Vlachovicích- -Vrběticích, Loučce a dalších sousedních obcích jsou lidé vystavení neustálému dunění explozí, které se ozývají z vrbětického areálu. Jsou to opravdu rány a i já to vnímám se strachem, tohle jsem ještě v životě nezažila.

„Je to jako ve válce, chudáci lidi na Ukrajině, je mi jich tak líto," poznamenala jedna z evakuovaných Marie Pavelková. Se svou dcerou prožívají evakuaci podruhé.

„Já si snad nechám doma už zabalenou tašku," naráží paní Marie na situaci kolem skladů s municí. Je obdivuhodné, jak vše s dcerou berou. I když mají doma krávu, kozu i psa. Musely je nechat doma bez pomoci, bez jídla a vody. Musí čekat na to, až je za nimi pustí, aby se mohly o ně postarat.

„Naše kráva bude mít vemeno až k zemi, navíc kope, takže podojit ji můžeme jen my. Víte, já se strašně bojím výbuchů, třeba jen petard, ty nesnáším," svěřila se dcera Marie Pavelkové Věra.

Její malou dcerku odvezla rodina ke druhé babičce. Ani neměla možnost se s ní rozloučit, protože rozhodnutí o evakuaci přišlo v době, kdy byla již ve škole.

Ve slavičínské Sokolovně se seznamuji i s manžely Šomanovými a Pošvecovými. Šomanovi mají s sebou loveckého psa. Toho jim ale později nedovolili vzít s sebou na hotel Ministerstva vnitra v Luhačovicích, kde byli odpoledne evakuovaní převezeni.

„Co mám dělat, já toho psa neopustím ani ho nedám do kotců někde venku, vždyť ona je zvyklá spát u mne," zděsil se Lubomír Šoman. Proto se svou ženou raději zvolili variantu ubytování na vlastní náklady.

Manželé Pošvecovi z Lipové celou situací také nejsou nadšeni. Jana Pošvecová vše hodnotila slovy: „Mám strach, co se tam ještě může stát." Sama ve vlárské zbrojovce pracovala, takže prý ví, co všechno se může stát, ale raději to nechce ani domyslet.

Popsala mi, jak v minulosti sklady fungovaly, jak přísné v nich byly bezpečnostní předpisy a jaký tam byl pořádek. Samozřejmě že i oni mají strach o svá zvířata. „Pořídili jsme si chovný pár králíků a mladá kuřata, bez toho, když se o ně nikdo nepostará, nám pokapou. Celou zimu je krmíme a teď tohle," byli již zoufalí z této situace.

Nedá mi, abych své nové známé nenavštívila druhý den v jejich útočišti v lázeňském ubytovacím zařízení Ministerstva vnitra. Klepu na dveře jednoho z pokojů, kde se setkávám se známými tvářemi. „Holky Pavelkovy," jak jsem je s úsměvem oslovila, sedí na postelích. Společně s nimi je tu i Anna Dorušková. S Marií Pavelkovou mají obě pětasedmdesát let. Anna Dorušková tohoto krásného věku dovršila právě ve středu. „Máš to i s ohňostrojem," zavtipkoval ve středu její známý.

Paní Anna popsala první okamžiky po středečním výbuchu. Když jsem stála ráno za stodolou, uviděla jsem na kopci plameny, začaly výbuchy, jeden za druhým. Hned jsem věděla, že to neodpalují pyrotechnici," vzpomínala ve čtvrtek dopoledne. Jak připomněla, drůbež, kočky, psi, všechno utíkalo.

„Psi „blákali" v celé dědině, bylo to hrozné," zasmušila se jinak velmi energická a komunikativní paní. Také ona pracovala dlouhé roky v areálu Vlárských strojíren. Povídala, jaké tam byly přísné bezpečnostní podmínky, jaká tam byla ochrana celého areálu.

„To byly kolem dokola strážní věže. Byly postaveny tak, že z jedné viděli na druhou. V koridoru mezi nimi byli psovodi se psy. Nikdo neměl šanci se tam dostat," připomněla Anna Dorušková. Také ona má obavy z dalšího vývoje kolem muničních vrbětických skladů.

„Bude to bouchat nejméně 14 dní. Taky mám strach, aby se nikomu nic nestalo. Navíc mám hrozný pocit, že když někdo otevře vrata nějakého skladu, že to zase vyletí do vzduchu," strachovala se seniorka z Lipové. Také ji zajímá, kdo bude hradit tyto obrovské škody. „Myslím si, že to odnesou daňoví poplatníci. My děláme sbírky, aby mohl někdo dostat třeba invalidní vozík a tam zatím lítají miliardy. Víte, co všechno by za to mohlo pro potřebné být?" ptala se paní, která celý život tvrdě pracovala a teď musí zažívat právě tohle. Její hněv na vzniklou situaci se právě nyní obrátil hlavně na nejvyšší místa. „Ryba smrdí od hlavy," naznačila milá dáma.

V podvečer přišla nepříjemná zpráva:

Rozloučila jsem se s nimi a slíbila jim, že přijdu v podvečer, kdy se dozvědí, zda stráví další noc mimo domov. Také jsem jim slíbila, protože mnozí z nich jsou čtenáři Deníku, že jim přinesu čtvrteční vydání, aby si mohli přečíst aktuální informace. Mezi jejich starosti patřilo i to, že jim asi do schránky nepřijde.

Kolem sedmnácté hodiny je v hotelu Hubert, kde se nachází asi dvacítka evakuovaných z Haluzic, zatím klid. V jídelně se připravují stoly na večeři. Všechny čeká roštěná s bramborem a zelný salát. Mohou si kdykoliv dát kávu, čaj, minerálku nebo ovoce. V 18 hodin je jídelna plná. Všichni napjatě očekávají verdikt velitele zásahu, jak to bude s nimi dál.

Další informace se prý dozvědí následující den. Starost a lítost nad jejich domácími mazlíčky i zvířaty, která mají na dvoře či ve chlévě, se dá číst z jejich očí. Mezi ně patří manželé Pošvecovi. „Trápí nás to a sužuje, že je nemůžeme jít poklidit. Pustili jen ty, co mají doma krávy a koně. Víte, pro nás i ti králíci hodně znamenají, je to naše radost, náš takový relax," svěřil se Jaroslav Pošvec.

Na druhou stranu ale prý oceňují to, jak je o všechny evakuované postarané. „Chtěl bych poděkovat ministru Chovancovi a všem ostatním, že nás nenechali někde po tělocvičnách, ale zajistili nám důstojné ubytování. Jsme velice spokojeni, moc dobře se o nás starají," projevil vděčnost Jaroslav Pošvec. Všichni evakuovaní mají ode mne hlubokou poklonu. Za to, jak jsou stateční, jak nesou svůj úděl, a to mnohdy i s valašským bodrým humorem. Nejsou hrubí, neláteří, vědí, že lidský život je přednější. Můj obdiv patří i všem obyvatelům Vlachovic-Vrbětic, také Loučky, Lipové, Haluzic a všech okolních obcí. Také všem, kteří pomáhají. Všem v tento předvánoční čas přeji, aby to, co je trápí, se brzy vyřešilo. Aby Vánoce strávili v klidu, ve zdraví a se svými blízkými.