Na strach a starosti které přinesly, obyvatelé uvedené obce stále nezapomněli.

„Všechno se mi to teď vrátilo. To, jak duněly ty rány. Když vybuchl první sklad, právě jsme dělali pergolu, všechno tady nadskakovalo, i stůl, i káva na stole. Kamarád si myslel, že odstřelují hnůj, ale já jsem tušila, že to bude jiné,“ vzpomínala Renata Pekařová.

Následující události po prvním výbuchu ji pak celkem osmkrát vyhnaly z domu. Ji, i její téměř sedmdesátiletou nemocnou maminku.

„Strašně se bála, v první chvíli to vypadalo, že začala válka. A i když byla exploze prvního skladu horší než druhá, tak poté, co vybuchl druhý sklad, jsem jen stačila mamince rychle obout papuče a utíkaly jsme támhle k hoře,“ ukazuje paní Renata rukou do lesních kopců naproti jejímu domu a v očích se jí lesknou slzy. Její maminka totiž nedávno podlehla těžké nemoci.

Poslední zprávy o tom, že za výbuchy dvou skladů v muničním areálu ve Vrběticích stojí ruští agenti, ji nezajímají. Chce dostat odškodné za to, o co kvůli explozím přišla. Denotace a tlaková vlna smetly střechu jejich rodinného domu, rozbily okna a zničily dveře.

„Střechu nám zaplatila pojišťovna, prý si to budou vymáhat po státu. Okna i dveře jsem zaplatila ze svého,“ dodala majitelka domu.

Krávy musely pryč

V bezprostřední blízkosti skladu číslo 16, který explodoval jako první, má však 12 hektarů půdy, k tomu ještě pět hektarů lesa.

„Pamatuji si, jak mi volal ředitel krajské policie po prvním výbuchu, kdy byly na mém poli krávy, že musí pryč. Nakonec jsme je s nájemcem pole i s pyrotechniky naháněli. Skončily až na pastvě v Poteči u Valašských Klobouk,“ vzpomněla žena, které rozmetaná munice její pole i les zničila.

A protože se jí zatím nikdo nezaručil tím, že smí provádět těžbu dřeva či použít na své půdě těžkou techniku, nemůže stále nakládat se svým majetkem, jak potřebuje. 

„Rozmohl se tam kůrovec, ale my jsme tam nesměli. Teď mi hajný řekl, že za to, že jsem se o les nestarala, dostanu pokutu,“ kroutí nevěřícně hlavou paní Renata. Podle ní je škoda, kterou zatím vyčíslila, okolo jednoho milionu korun.

Směnit pole ani les se státem nechce. „Kam bych potom dojížděla starat se o svůj majetek? To nejde,“ vysvětlila důvod s tím, že pokud bude chtít stát její majetek odkoupit, musí za to dobře zaplatit.

Ona ani další desítky lidí se stále nedočkali odškodnění. Například jen za osm evakuací dostala pouhé tři tisíce.

„To je směšné. Na další odškodnění si máme počkat, až se najdou viníci. Zatím je to ale podle mne víc politika než snaha nám opravdu pomoci,“ míní Renata Pekařová.