Účastnil jste se jako jezdec zcela prvního dostihového dne po otevření tohoto areálu v osmdesátých letech. Jaký máte pocit z obnovené tradice dostihů ve Slušovicích?

Jsem tomu nesmírně rád. Když jsem dnes viděl kvalitu dráhy, byl jsem potěšen. Díky závlaze se nepráší, nezáleží tedy na počasí, ve kterém se dostihy jedou. Rád se sem budu vracet.

Jak byste porovnal dostihy dříve, ve „zlaté éře“ JZD Slušovice, v době jezdců Jana Demeleho, Zdeňka Machů, Josefa Dolejšího?

Tenkrát to byl obrovský svátek nejen pro milovníky koní. Přijížděli lidé si také nakoupit a pobavit se. Účast bývala až čtyřicetitisícová. Proto chci poděkovat všem, kdo se do toho vrhli znovu a chtějí vrátit slušovickému závodišti jeho bývalý lesk.

Podaří se jim to, myslíte?

Proč ne? Chce to ještě práci, ale i na Moravě může být závodiště áčkové kategorie. Je dobře, že tato naděje existuje.Pro dostihový sport je to jenom dobře.

Jak vidíte současný dostihový sport u nás? Je dost mladých dobrých jezdců, trenérů, koní?

Největší potíž vidím v dnešní době v nedostatku mladých nadějných jezdců. V chuchelském jezdeckém učilišti je jich opravdu málo, jsou tam spíše dívky. Další věc je ta, že naše populace narostla a zesílila, takže vybrat žokeje je problém.

Co se s tím dá dělat?

Podle mého názoru by bylo nejlepší zvýšit povolené váhy v dostizích anebo se bude muset do budoucna hledat nějaké jiné řešení.

A co dělá jezdce dobrým?

Dobrý kůň.

Jednoznačná odpověď… Co tedy potřebuje kůň k tomu, aby byl dobrý? Předpokládám, že kvalitního trenéra…

U koní je to maličko složitější. Samozřejmě je třeba dobrý trenér, ale záleží i na jeho původu a podmínkách chovu i výcviku.

Za svou jezdeckou kariéru jste prodělal celou řadu vážných zranění. V Baden-Badenu v roce 1994 jste po zranění prodělal také klinickou smrt. Kde jste v sobě našel sílu vrátit se zpět do sedla, a to už dva měsíce po tomto úraze?

Já si myslím, že je to dáno tím, že pocházím z Valašska. Odmalička jsem na vesnici musel bojovat s ostatními kluky o určitou pozici. Abych měl pověst toho nebojácného. V životě jsem pak lezl po skalách, provozoval lyžování včetně vysokohorských sjezdů. Začaly mne bavit i adrenalinové sporty. Při nich člověk přijde ke spoustě šrámů. Život mne takto naučil, že se nesmí házet flinta do žita a i při fyzické újmě se nepoddávat slabým myšlenkám. Zkrátka je třeba bojovat, dokud to jde.

Bojujete statečně. Jaké jsou Vaše nejbližší plány?

Pojedu se podívat do Varšavy na derby, závodíme také v Karlových Varech. Dvě kobylky vezu příští týden i na závody do Hamburku. Doufám, že tam dopadneme dobře.