Pan c je příjemný společník. Dokáže dlouhé minuty vyprávět zážitky ze svých cest, a že jich má za sebou požehnaně, cest i zážitků. Asi každého, kdo se s tímto družným chlapíkem potká, nejdříve zaujme jeho netradiční jméno.

„To se se mnou táhne už od školy, spolužáci ani učitelé si ho neuměli zapamatovat ani ho správně skloňovat. Přitom je to tak jednoduché - je nesklonné a pochází z Itálie, stejně jako můj dědeček. Mí rodiče ale už jsou rození Moraváci. Tož tak,“ uzavřel úvodní výměnu informací dobře naladěný Bia.
V jeho češtině je jasně zřetelná určitá cizokrajnost. Aby ne, pan Otto i se svou ženou Kamilou žijí už téměř 40 let v kanadském Torontu.

Můj rodný dům

Rodina Bia se ve 30. letech minulého století usadila v Morkovicích u Kroměříže. Otto se narodil v osudovém roce 1938, v té době už měl osmiletého brášku, za dalších osm let se mu narodil ještě jeden bratr. Maminka tedy byla v domácnosti a živitelem rodiny byl tatínek.

„A postarat se o nás uměl výborně. On byl truhlář a mimo jiné vyráběl i dřevěné hračky. Byl velmi šikovný, dokonce vymyslel houpací systém na dřevěné kočárky, po válce se z nich vyvinuly kolébky a on na ně získal patent,“ hrdě hlásí Otto Bia.

Morkovice byly malé zastrčené městečko a i hrůzy válečného běsnění se mu jakžtakž vyhýbaly. „Můj nejintenzivnější zážitek z války byl, když Rusové bombardovali Vyškov a pomocí světlic vytvořili na nebi nápis - Ať žije Stalin. Dodnes je pro mne záhadou, jak to dokázali,“ zamyslí se.
V Morkovicích zůstal malý Otto až do roku 1952, kdy dokončil měšťanku. Jeho další kroky vedly do Bystřice pod Hostýnem, kde čtyři roky studoval nábytkářskou průmyslovku.

Baťův stín zůstal ve Zlíně i po válce

Po maturitě dostal osmnáctiletý Otto umístěnku do Zlína, tehdejšího Gottwaldova, a tohle město se pro něj stalo osudovým. Nastoupil jako interiérový designér v místním obchodním domě, v oddělení nábytku. Na dva roky si sice odskočil na vojnu do Hřenska, do Zlína se pak ale znovu vrátil a zůstal mu věrný více než deset let. Zároveň dálkově studoval brněnskou umělecko průmyslovou školu.

„Ve Zlíně i deset let po komunistickém puči do jisté míry zůstávala elita z Baťových závodů. V oblasti módy, obuvnictví, strojařiny, designu či architektury tu byli špičkoví odborníci, kteří stále vychovávali další žáky, celá šedesátá léta jsem zde zažíval velmi tvůrčí období,“ vzpomíná pan Otto.
Po několika měsících na obchoďáku přetáhl architekt Jaroslav Šindler nadějného kolegu do obuvnického gigantu Svit. I tam pokračoval ve své dosavadní práci, navrhoval interiéry jídelen, kanceláří či spotřebního zboží. Se Šindlerem či výtvarníkem Břetislavem Polišenským stál na začátku šedesátých let i u zrodu dodnes fungujícího obuvnického muzea.

„Byla to absurdní doba. Jméno Baťa bylo v tehdejším Československu tabu, my jsme však na jeho stopu naráželi na každém kroku, vždyť Zlín by bez Tomáše a Jana Antonína neznamenal prakticky nic. Vzpomínám si například, jak jsem v jednom zapadlém skladu jednadvacítky na hromadě odpadků narazil na krásný vyřezávaný glóbus, který patřil Janovi, oprášil jsem ho a daroval později své dceři, komunisti si nevážili ničeho…“, smutně konstatuje pan Bia.

Emigrace byla jediným řešením

Velké štěstí potkalo pana Ottu v roce 1960. Při volejbale si poranil meniskus a putoval na úrazovku do 31. svitovské budovy. Tam ho okamžitě zaujala nejpřísnější zdravotní sestra Kamila. Časem zjihla i ona a po dvou letech byla svatba. Životní osudy Kamily jsou pro tuto dobu také zcela příznačné. Maminka i s nevlastním otcem utekla po únoru 1948 do Anglie. Kamilu se pokoušeli dostat na Západ všemi možnými způsoby, nepomohl ani Červený kříž či žádost u prezidenta republiky. Kamila proto vyrůstala u příbuzných v Plzni a ve Zlíně, komunistický režim jim znepříjemňoval život na každém kroku, Kamile se přesto podařilo ve Zlíně vystudovat zdravotnickou školu.

V roce 1962 se novomanželé nastěhovali do nového domu na ulici Dlouhá. Otto si ho společně s ostatními nájemníky postavil prakticky celý sám. V té době zažíval se svou ženou šťastné období, v roce 1967 se jim narodila dcera Britta. Úspěchy zažíval i v práci, navrhl například interiér nové knihovny v Karviné. Na přednáškách se pravidelně potkával s legendárním baťovským architektem Vladimírem Karfíkem, který mimo jiné projektoval zlínský mrakodrap, městské lázně či hotel Moskva.

„Nad prací tohoto génia žasli ve světě ještě dlouhé roky, třeba jeho nápad bezpřepážkových kanceláří začali až po válce napodobovat Američané,“ řekl pan Otto.

Tvůrčí vzepětí pana Otty však uťal 21. srpen 1968 a vpád vojsk Varšavské smlouvy. Manželé Bia věděli, že ve zotročené zemi dál žít nemohou a požádali o roční vycestování do Austrálie, kde v té době žila Kamilina matka. K velkému překvapení dostali povolení a těsně po Vánocích 1968 se vydali na druhou stranu zeměkoule.

České Toronto

V australském Melbourne se Kamila po dvaceti letech potkala se svou matkou a sestrou, kterou viděla dokonce vůbec poprvé v životě. Dojemné setkání způsobilo, že se rodina Bia zdržela v Austrálii přes dva roky. Náročné klima však Středoevropanům příliš nevonělo, a tak se Otto rozhodl odvézt svou rodinu do Toronta, kde už několik let žil jeho bratr.

„Toronto bylo daleko příjemnější, podnebí je podobné tomu našemu, navíc všude okolo města je překrásná příroda, brzy jsem si našel práci, opět jsem dělal interiérového architekta a byli jsme šťastní,“ líčí Otto kanadské začátky.

Od roku 1985 začal dokonce dělat pro firmu, která vymyslela dnešní multiplexy. Společnost vlastnila přes 1500 kinosálů po celé Severní Americe a Otto do těchto objektů navrhoval interiéry. V roce 1990 však firma zkrachovala a Otto rozjel vlastní soukromé studio. Zároveň využíval každé možnosti k cestování po kanadských pláních. Vydával se na sever za Indiány a Eskymáky. Jednou s kamarádem málem umrzli, když na dalekém severu vyráběli led pro jeho torontskou hospodu. Vždy se ale rád vracel domů ke své rodině.

„V Torontu žije nejvíc Čechů v celé Kanadě, takže jsme tam potkali spoustu skvělých krajanů. V prvé řadě musím samozřejmě vzpomenout Josefa Škvoreckého. Potkal jsem ho v torontském Novém divadle, ve kterém se hrála představení v češtině. Škvorecký pro ně napsal hru o emigrantech Bůh do domu a já pro ten kus dělal scénu. Josef je hrozně milý a příjemný člověk. Naopak třeba Tomáš Baťa junior příliš do emigrantské společnosti nechodil, k Čechům se začal hlásit až po revoluci,“ vzpomíná Bia na nejslavnější české obyvatele Toronta.

Zpátky domů?

V roce 1990 koupil Otto své manželce k padesátinám letenku do Prahy. Kamila se z Československa vrátila nadšená z probíhajících změn. Otto se však do rodné vlasti odvážil až po několika dalších letech.

„Celý život jsem věřil, že jednou komunisti padnou, ale netušil jsem, že se toho ještě dožiju. A teď vlastně ani nevím, kam patřím, proto s manželkou v posledních letech neustále cestujeme po celém světě, a to nám vyhovuje nejvíc,“ přiznává Otto.

Dcera Britta se vrhla na vědeckou dráhu a se svým manželem se usadila v anglickém Oxfordu, mají spolu dvě děti. Otto s Kamilou je pravidelně navštěvují. Často ale přijíždějí i do Zlína, kde opět získali svůj byt na ulici Dlouhá.

„Jsem znovu a znovu překvapován, jak rychle se Česko dostalo na úroveň Západu, dokonce jsou tu i věci, které jsou v Kanadě nemožné, třeba ta neuvěřitelná svoboda v pití alkoholu na veřejnosti, to je v celé Severní Americe nemožné,“ usmívá se pan Otto a dodává - „…je třeba si nyní vychutnávat každého dne a chvíle. Vždycky pamatuju na svého dědečka, který si v zákopech první světové války čtyři hodiny po podpisu mírové smlouvy zapálil cigaretu a vtom ho trefila zbloudilá kulka a na místě zemřel. Holt nikdy nevíte, co se v příští sekundě stane…,“ tvrdí pan Otto Bia, dobrodruh z Dlouhé ulice.

Robert Heč