Jak prožívají noc zlínští záchranáři? Pomáhají milým i agresivním lidem.

Na úvod srážka s cyklistou

Začala slibně. Hned po 19. hodině jsme vyjeli se záchranářem a současně mluvčím Petrem Olšanem do zlínské části Zálešná. Posádka ze stanice L. Váchy tam ošetřovala osmašedesátiletou paní, kterou srazil na kole malý klučina. Je to neuvěřitelné, ale ze zastávky městské hromadné dopravy se seniorka dobelhala domů, odkud si teprve přivolala linku 155.

„Paní má otevřenou ránu na holeni na pravé noze. Je podezření, jestli není zlomená. Proto jí kolegové ránu ošetřili, zajistili dlahou a na lehátku ženu připravují pro převoz na úrazovou ambulanci. V sanitce jí ještě zajišťují žílu, dávají infuzní roztok a léky proti bolesti,“ popisoval mi Petr na zahrádce u baťovského domku.

„Takto jsem ještě nikdy nejela,“ usmívala se dáma v letech, když ji záchranáři přenášeli na lehátku do sanitky. Optimistka na první pohled, přestože už prodělala několik operací, a měla tak některé klouby umělé.

Na záchranáře byla velmi milá

„Nezlobte se,“ omlouvala se ještě své rodině, která jí dávala do auta tašku s věcmi. Za srážku přitom údajně nemohla. Jak se věci měly, si už ale vzali na starost policisté. Po dle trestního zákona se totiž jednalo o dopravní nehodu.

Do nemocnice musela seniorka cestovat sama, protože kromě dítěte u sebe žádná osoba doprovod v sanitce mít nemůže. Ani mně proto vedení záchranné služby nepovolilo dělat reportáž přímo z vozidla.

„Může se cokoliv stát a na vině je potom řidič,“ vysvětloval mi Ondřej. „Je tomu asi deset let, co jeden záchranář vezl v sanitce paní na ošetření a přibral i jejího manžela. Vrazilo do něj jiné auto a manžel byl na místě mrtvý. Saniťák za to nemohl, ale měl z toho polízanici,“ zavzpomínal Ondřej.

Rychle za nimi

Zatímco se posádka 120 chystala na přejezd do nemocnice, stodvacetosmička zasahovala na Cigánově u hospody U Máců. Tak my s Petrem rychle za nimi. Tam byla atmosféra poněkud složitější. „Tak co se stalo, pane?“ ptá se záchranářka Verča. „Houby se stalo,“ reaguje starší pán ležící na lehátku ve voze.

Staňte se našimi fanoušky na Facebooku!
Zde vás budeme v průběhu dne informovat o nejdůležitějších a nejzajímavějších událostech z regionu a hlavně vám nabídneme různé soutěže.

Z hlavy mu teče krev. „Co jste vypil?“ pokračuje Verča. „Dvě piva,“ odpovídá pacient. Na dvě piva ale rozhodně nevypadá. Zmítá se na lůžku a chce pryč, protože mu prý nic není. „Já vím, vy si potřebujete vydělat,“ zvyšuje opilý hlas na záchranářku, která se mu snaží změřit tlak. „My nedostáváme peníze podle zásahů. Zavolali nás lidé, kteří vás viděli válet se s krvavou hlavou před hospodou. Tak se uklidněte a spolupracujte,“ je už podrážděnější i Verča. „Ještě chvilku a voláme policajty, že je agresivní,“ říká nám.

Opouštíme posádku a přesouváme se s Petrem na stanici. Právě s dvojkou Verča a Staňa máme strávit noc. Můžeme totiž vyjet na místo ihned, jakmile dostanou hlášení.

Zatím se nic neděje, tak se přesouváme na dispečink. V místnosti sedí tři ženy, které přijímají hovory od lidí z celého kraje. Před sebou mají monitory, na nichž je mapa s navigačním systémem GPS. Mají tak přehled, kde se jaká posádka nachází. Po přijatých hovorech jim hlásí, kam mají vyjet. Je půl deváté a stále klid, tak jdeme na dvůr. Povídáme si se záchranáři a už je mezi námi i fotograf Matej. Přijel kvůli tomu, aby si nafotil nějaký výjezd.

Následuje káva a nezbytný odpočinek

Stmívá se, a my si jdeme udělat na kuchyňku kafe. Mezitím probíráme známé zlínské případy, politiku a další věci. Postupně se přesouváme do odpočinkové místnosti k televizi. Mezitím se běžíme občas „zchladit“ na dvůr.

Je po půlnoci a Petr, já, Matej a záchranář Staňa si povídáme: „Jednou jsme zasahovali v bytě u pána, který měl tři dny průjem. Sousedi nás přivolali, až ucítili hrozný smrad. Měl pos… celé obydlí. Museli jsme ho umýt a naložit do sanitky. To byla akce,“ vzpomíná ještě dnes s nechutí Staňa.

I přes pokročilou hodinu je zábava prima, ale já monitoruji vysílačky. Netrpělivě čekám na pípnutí a výzvu Výjezd. Jsou tři hodiny a Matej to vzdává, protože musí být ráno v pohotovosti. „Jakmile odjedeš, tak vyjíždíme,“ narážíme se Staňou na zákon schválnosti. Kéž by… teda pro mě. Se záchranářem probereme všechno možné, od vztahů až po koníčky, ale nic. V půl šesté to vzdávám a svalím se na gauč.

Dnes bylo vše jinak

O půl sedmé se s Petrem probudím a podívám se na Petra. Oči hovoří za nás: „To je pech. Musíme se na té reportáži domluvit ještě jednou.“ Nicméně záchranáři jsou potěšeni. Stejně tak doktorka v pohotovosti Soňa Jiříčková. „Jsem tak ráda, že jste tady byla,“ loučí se se mnou s úsměvem, když po půl sedmé ráno odcházím.

Jak mívají záchranáři pravidelně výjezdy minimálně nad ránem, tak tentokrát mimořádně ne. Za celou dobu zasahovaly tři posádky a jedna zvaná randez-vous s doktorem celkem u osmi případů.

Mezi nimi byly i takové, za něž si mohli lidé i sami. Například dlouhotrvající průjem, problémy s prostatou a nemožnost močení. Klasické jsou pro tropická vedra dále kardiovaskulární problémy. Narozdíl od hasičů si však lidé ani výjezdy k drobným případům nehradí. Všechny je proplácí pojišťovna. Kdo nepracuje, ten si samozřejmě podle úkonu záchranářů zaplatí. A já se za nimi brzy zase vydám znovu.