„Prvním majitelem byl nějaký důchodce, který vozidlo získal jako výslužné, když odcházel právě z továrny Porsche, kde dělal motoráře. Celý důchod pak tento odborník ladil motor a nikdo vlastně neví, co všechno na něm upravil,“ vypráví Polášek.

Auto by podle něj tak například zřejmě mělo mít víc než 150 koní, které udává výrobce. „Každopádně jede krásně,“ upozorňuje.

Hodnota jeho čtyřkolového mazlíčka se prý těžko určuje. „Pro mě má nevyčíslitelnou cenu, nechtěl bych ho nikdy prodat. Jinak by stálo ale asi mezi milionem a milionem a půl, právě vzhledem k jeho historii,“ míní Polášek.

Vůz ale nebere jen jako svůj. „Tento koníček financujeme jako rodina ze společné firmy, jezdím s ním tedy nejen já, ale občas i manžel sestry nebo otec. Kromě něj máme ještě tatrovky, které mají také vzduchem chlazený motor vzadu,“ poznamenal.

Jeho porsche je už brané jako veterán, přesto prý nesmí jen stát v garáži. „Je nutné, aby se občas projelo. Ale do práce s ním rozhodně nejezdím stejně jako za deště nebo v zimě,“ přiznává majitel. Jako koníček je prý toto auto náročné.

Velkou foto i video galerii ze srazu Porsche ve Zlíně si prohlédněte zde.

„Pokud přijde na složitější opravy, stojí to dost. Nejsem kutil, ale máme spoustu známých, kteří to umí, a těm to zadáváme,“ přiblížil.

Nedlouho po koupení vozu v roce 1995 třeba musel v motoru měnit válec. „Nový stál tehdy tisíc marek. Teď jsme dělali třeba nový lak a těsnění oken. To stálo tak sedmdesát tisíc. Když člověk ale auto miluje, není co řešit,“ vysvětluje Polášek.

Vysoká je i spotřeba vozu. „Občas mám dojem, že papá i trávu kolem cesty,“ dodává s úsměvem.

S autem prý nejezdí tak rychle, jak by bylo možné. „Otec s ním jel třeba tento týden sto pětasedmdesát, ale víc nemáme srdce, i když by bylo možné třeba podle udávaných tabulek jet dvě stě dvacet v hodině,“ dodává.

Velmi příjemné prý je, když člověk míjí chodce a vidí, že se za autem otáčejí. „Zato když auto někde stojí, člověk se trochu bojí, aby ho někdo nepoškrábal. Je proto kvůli ochraně alespoň nakonzervované speciálním voskem,“ uzavírá své vyprávění Polášek.