Jako dítě se však žádným způsobem nelišil od svých vrstevníků. Snad jen větší všestranností. „Vždy jsem se zajímal o vojenství, historii a vůbec vše, co je s tím spojené. Na druhou stranu rodiče mě ale vedli k tomu, abych měl mnoho zájmů, takže jsem chodil na flétnu, do kreslení a různých jiných kroužků,“ vrací se skoro třicátník vzpomínkami do svého dětství.

Četl jsem deníky legionářů

Láska k historii a vojenství jej na rozdíl od ostatních koníčků už neopustila. „Nejprve mě zajímala zejména druhá světová válka a náš postoj k ní. Později jsem začal pátrat, jak to vlastně bylo se vznikem Československa. Našel jsem se v období první republiky, kterou považuji za úžasnou po všech stránkách, včetně například filmů a hereckých postav,“ přibližuje, co jej k jeho dnešnímu směřování dovedlo. A nemalou měrou jej ovlivnily i různé literární či filmové příběhů hrdinů.

Dodnes ale sbírá věci ze druhé světové války, a dokonce v mládí uvažoval stát se archeologem nebo historikem. „Část svých sbírek s válečnou tematikou bych rád věnoval i do muzea, které ve Zlíně chtějí bojovníci za svobodu ve spolupráci se Zlínským krajem a armádou vybudovat. Zatím však aktivity narážejí na finanční problémy,“ říká s povzdechem.

Další pátrání jej nakonec zavedlo až k období první světové války, do archivů, antikvariátů a k dobovým knihám. „Ty nebyly totiž poznamenány následnými ideovými proudy. Četl jsem různé deníky, příběhy a beletrie legionářů. A zjistil jsem, že mnoho legionářů bylo v Sokole. Po informování se o této organizaci jsem se do ní nakonec také přihlásil. Po žijících legionářích jsem ale pátral dále, abych si je mohl osobně vyzpovídat,“ vypráví. To už se mu bohužel nepodařilo, poslední zemřel údajně v roce 1997.

Zborov byl můj sen

Měl však štěstí a dnes spolupracuje s Vjačeslavem Procházkou ze Zlína, synem jednoho z legionářů a předsedou bojovníků za svobodu, narozeným v roce 1919.

„Ten ví o legionářích hodně, scházeli se přímo u nich doma. Dělá různé přednášky a osvětu pro školy o Československu, různé vzpomínkové akce,“ pochvaluje si spolupráci Ryšánek, který je navíc členem Klubu absolventů Baťovy školy práce, který sdružuje bývalé učně Baťových škol a jejichž přednáškových aktivit v Baťově vile se také účastní. Baťův systém je pro něj totiž velkou inspirací.

Zájem o legionáře jej nakonec přivedl až do Zborova, dějiště důležité bitvy při vzniku samostatného Československa. „Byl to můj sen se tam podívat a poprvé se mi splnil minulý rok k devadesátému výročí bitvy. Potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí a navázal mnohá přátelství. Dokonce mě tam chtěli oženit. V souvislosti se Zborovem je ale zajímavé, že tehdy lidé umírali a bojovali za něco, co vlastně tehdy vůbec neexistovalo a čeho se mnozí ani nedožili,“ doplňuje s obdivem.

Zem ze Zlína jsem přivezl padlým legionářům

Zhruba před dvěma týdny se ze Zborova vrátil znovu. Strávil tam pět dní a tentokrát měla cesta specifický účel.
„Loni jsem si z mohyly legionářů vzal vzorek zeminy a dovezl ji domů. Část jsem si nechal, část jsem předal bojovníkům za svobodu, část sokolům, klubu absolventů a část krajskému vojenskému velitelství ve Zlíně. Letos jsem na mohylu oplátkou přivezl hlínu ze čtvrti Podvesná a rozsypal ji na ni při slavnostním aktu,“ popisuje setkání.

K tomu prý napsal a přednesl i malý proslov, v němž se omluvil legionářům, že to, co oni vybojovali, my jsme neuchránili. A že jim vrací to, co si loni vzal. Stejně jako loni ještě chystá v září výstavu fotografií a dobových materiálů v prostorách zlínského mrakodrapu, tentokrát pod názvem Naše Podkarpatská Rus.

Ve svém pátrání však nezůstal jen u vojenské historie. „Hledal jsem vlastní hodnoty a filozofickou definici pravdy a slova demokracie. V tom mi hodně pomohly myšlenky Palackého, Masaryka a bratří Baťů. Díky nim jsem pochopil, že demokracie musí začínat u pravdy, morálky, osobní disciplíny a přirozené zodpovědnosti. Mou vlastní definicí demokracie je spolupráce,“ dává příklad svého filozofického uvažování.

Chtěl bych založit politickou stranu

Politicky se však podle svých slov nikdy nevyhraňoval a ani neangažoval. V budoucnu by to však chtěl změnit, i když jak sám přiznává, bude to velmi těžké.

„Mám v plánu založit politickou stranu, jejímž hlavním cílem by bylo sjednocení Československa v rozsahu jeho prvorepublikových hranic. Nový stát by měl fungovat na moderním, demokratickém a decentralizovaném základě. Mám představu, že stát by měl být decentralizovaný a fungovat například na úrovni krajů, podobně jako ve Švýcarsku kantony. Politik by měl totiž rozumět lidem ze svého regionu,“ vysvětluje se zápalem.

Své aktivity v tomto směru prezentuje na webových stránkách www.ceskoslovenskosjednotime.cz, které nedávno založil. „Tam definuji povinnosti každého člověka, vztah k vlasti, snažím se o osvětu a zasazení do historického rámce. Stránky fungují zhruba rok a zaznamenal jsem již řadu pozitivních ohlasů mých myšlenek. Překvapivě i několik reakcí velmi mladých lidí,“ informuje Ryšánek, který kromě vlasteneckých myšlenek cítí i povinnost darovat krev. Je již držitelem Janského bronzové medaile za deset odběrů a adeptem na stříbrnou.

Za oba národy bych položil život

A proč to všechno vlastně podniká? „Jsem po matce poloviční Slovák, což mi dává právo vlastnit potvrzení, že jsem Slovák žijúci v zahraničí. Otec naopak pochází z Moravy, jedny prarodiče mám z Čech a druhé Rusíny. Jsem tedy opravdu Čechoslovák, můj národ československý a má vlast Československo. Byl bych ochotný za oba národy položit život, ale nesměly by stát proti sobě,“ vysvětluje s tím, že vlast je pro něj spjatá s citovým poutem, a tedy synonymem domova.

Nelze ji proto definovat jen jako území a nechtěl se tedy vzdát českého občanství, ale mít k němu i to slovenské.
Nezahálí však ani v aktivní vojenské službě, i když profesionální voják není. „Na vojnu jsem chtěl jít vždy za každou cenu. Nedělá mi problém poslouchat rozkazy, pokud nejsou hloupé nebo se příčí mému vnitřnímu přesvědčení. To jsem ale naštěstí nikdy nemusel řešit. Vojenská služba ale po stránce přípravy nesplnila má očekávání. Na obranu státu nás připravovali pouze měsíc,“ popisuje zklamaně.

Zbraň je pro mě symbolem práv

Přesto přemýšlel i o profesionální dráze. „Hlásil jsem se na vojenskou vysokou školu, ale kvůli fyzičce mě nevzali. A i když mám povolení na zbraň, žádnou nevlastním a nepotřebuji. Je pro mě symbolem rovnoprávnosti a určitých práv, podobně jako například ve středověku,“ vysvětluje, že zbrojní průkaz mu tak dává možnost si ji kdykoli k ochraně pořídit.

Ve styku s uniformou však zůstal. Od roku 2004 působí v aktivních zálohách, které kromě bojových úkolů pomáhají i civilnímu obyvatelstvu při katastrofách a výjimečných stavech. Je jich prý zhruba čtyři desítky, do plného stavu jich však chybí téměř trojnásobek.

„Pomáhali jsme při kalamitě v Tatrách, i když tam jsem bohužel nebyl. Původně jsem byl řidičem, teď kulometníkem. Dva až tři týdny v roce trávím na cvičení na základě standardního povolávacího rozkazu. Nacvičujeme například bojovou taktiku, střelby, používání plynové masky, první pomoc,“ popisuje náplň s tím, že mezi jeho kolegy převládají lidé s vlasteneckými myšlenkami nebo ti, kteří mají ambice na vojenskou profesi. A také nadšenci, kteří si pořizují vlastní nadstandardní vojenské vybavení.